Dvořan (Castiglione)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dvořan
Cortegiano.tif
Autor Baldassare Castiglione
Původní název Il Cortegiano
Země Itálie
Jazyk italština
Žánry nonfikce
Vydavatel aldinky
Datum vydání 1528
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dvořan (italsky Il Cortegiano, plným názvem Il Libro del Cortegiano) je kniha italského renesančního autora Baldassara Castigliona, kterou napsal, když byl v diplomatických službách na urbinském dvoře v letech 1504–1518. V renesanci byl tento dvůr považován za nejdokonalejší. V roce 1507 se tu uskutečnily rozhovory autorových významných přátel, které zaznamenal ve čtyřech knihách. V první a druhé hledá společnost dokonalého dvořana, ve třetí dokonalou dvorní dámu, ve čtvrté dokonalého vládce. Podle Castigliona je dokonalost jen idea, o kterou ale stojí usilovat, protože kdo se jí přiblíží nejvíce, ten je nejdokonalejší. Sám autor se o to pokoušel.[1]

Třetí kniha je výjimečná v názorech na ženu. Do té doby byly názory na ženu nesmyslné a bezcitné. To dokazuje postava knihy, literát Gaspare Pallavicino. který tvrdí, co učenci o ženě psali: že její narození je chybou a omylem přírody,[2][1]nebo že je bytostí vzešlou z rozmaru přírody a náhody. Finská spisovatelka Kaari Utrio ve své knize "Dcery Eviny" uvádí příklady takových nepochopení i od obdivovaných slavných duchů doby.[2]

Ve třetí knize o dvořanovi Giuliano de Medici dostává za úkol vytvořit k dokonalému dvořanovi dokonalou dvorní dámu. Ženy jen chválí, vyzdvihuje jejich stálost a počestnost a přesvědčuje druhé, že se žena ve všem muži vyrovná. Uvádí i mnohé příklady statečnosti žen od starověku. A jako dvořan se vyzná i v písemnictví, hudbě, malířství a sochařství. Zná jména takových žen, ale nechce je jmenovat, když je každý zná.[1] Jaká byla jména těchto žen?

Sám Giuliano Medici měl babičku Lukrécii Tornabuoni, básnířku a dramatičku.[3] Castiglione znal Vittorii Colonnu, básnířku, které půjčil svůj rukopis. V mládí, když studoval v Miláně, mohl poznat na dvoře Lodovica Sforza Cecili Gallerani, která psala i básně. V Římě potom Thulii d Aragonu, filozofku a básnířku. V klášteře ve Florencii malovala miniatury Caterina da Bologna a v samotné Bologni Properzia de Rossi vytvořila v mramoru čtyři reliéfy pro kostel San Petronio. Castiglione zemřel v roce 1529. Po jeho smrti se narodily ženy ještě významnější a popřely názor řeckých a římských filosofů, že žena nemá rozum na stejné úrovni jako muž.[4]

Překlady knihy "Dvořan" byly pořízeny nejdříve ve Španělsku, Francii a Anglii. Na šlechtických dvorech těchto zemí se staly normou dokonalého chování pro šlechtické dvory a inspirací pro spisovatele.

Giuliano di Lorenzo de' Medici (1479–1516)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c CASTIGLIONE, Baldassare. Dvořan. první. vyd. Praha: Odeon, 1978. 349 s. ISBN 01-084-78. 
  2. a b UTRIO, Kaari. Dcery Eviny. [s.l.]: [s.n.] 
  3. HERBERT, Christopher. Vzestup a pád rodu Medici. Praha: Lidové noviny, 1997. S. 227. 
  4. MALÝ, Radek. Immaculata. Konvent minoritů v Brně. Roč. 2010, čís. 3. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Baldassare Castiglione, Dvořan, Odeon Praha, 1978
  • Kaari Utrio: Dcery Eviny, nakl. Hejka, Havlíčkův Brod, 1999
  • Jan Vladislav: Navštívení krásy, MF,Praha, 1964
  • Peter Burke: Italská renesance, MF, Praha, 1996
  • Christopher Herbert: Vzestup a pád rodu Medici, nakl. Lidové noviny,Praha 1997