Přeskočit na obsah

Divadlo Quo vadis

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Divadlo Quo vadis
Eduard Pergner a Vít Fiala ve hře Přijme se bílá paní
Eduard Pergner a Vít Fiala ve hře Přijme se bílá paní
StátČeskoslovenská socialistická republika
MístoKladno
ZaměřeníDivadlo malých forem
Vznik1960
Zánik1963
Osobnosti
Umělecký šéfEduard Pergner
RežisérEduard Pergner
Významní herciEduard Pergner, Vít Fiala, Marcela Jechová, Jiří Svoboda
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadlo Quo vadis byl amatérský divadelní soubor, který založil Eduard Pergner 1960 a který hrál v Kladně v letech 1961–1963.

Činnost

[editovat | editovat zdroj]

Quo vadis založil Eduard Pergner, výtvarník Dolu Gottwald II ve Vinařicích a Dolu Nosek v Tuchlovicích. Divadlo působilo při Závodním klubu ROH SONP Kladno a hrálo v jeho sídle v Dělnickém domě. Někteří členové souboru, složeného hlavně z dělníků a studentů, se později profesionalizovali a působili jako umělci a kulturní osobnosti. Eduard Pergner se uplatnil jako herec, scenárista, autor divadelních her, básník a textař. Dále zde začínali hudebník a skladatel Vít Fiala,[1][2] fotograf a kameraman Zdeněk Pospíšil, kulturní činovník Českých Budějovic a jihočeského regionu a spisovatel Jaromír Schel,[3] filmový režisér Jiří Svoboda, trumpetista Václav Týfa, pedagog, muzejník a kladenský kronikář Jaroslav Vykouk jun.

Eduard Pergner ve hře Knihovnice Červená
Program hry Knihovnice Červená

Quo vadis bylo amatérské autorské divadlo malých forem. Vyznačovalo se na svou dobu moderní scénografií. Jednoduchou scénu dotvářely Pergnerovy malby promítané na plochy a praktikábly a další fotografické a filmové projekce. Pergner také přímo před diváky na jevišti kreslil a modeloval. První produkce Knihovnice Červená (1961) se divadelním tvarem volně hlásila k typu her Osvobozeného divadla. Osu tvořila komedie založená na záměně „červené knihovny“ s příjmením knihovnice Červené, kterou způsobila předpostrašenost místních činovníků před očekávanou inspekcí. Činoherní scény se střídaly s kabaretními výstupy, hudebními a zpěvními čísly, pantomimou a výrazovým tancem. „Vezmeme-li v úvahu, že je to první představení nového souboru, je nutno ocenit to, že si dali velký cíl. Nejen v obsahu, ale i v provedení. Náročné režijní aranžmá, náročné vyjadřovací prostředky. Mladí začátečníci neobstáli ve všem bez nedostatků, ale jejich veliký elán a i to, jakou si dali práci s úpravou programu po premiéře, jsou příslibem, že budou houževnatě vylepšovat své výkony.“[4] Představení se vedle pozitivních ohlasů setkalo i s odsouzením: „Karikatura je možná, ale nesmí urážet lidskou důstojnost. Z vesnických funkcionářů se dělají zabedněnci a kývalové bez vlastní vůle. – I když, znovu podotýkáme, šlo o satirickou nadsázku, není naprosto zapotřebí, aby tajemník MNV byl oblečen jako klaun s červeným nosem a pruhovanými pantalóny. O celém představení možno říci, že většinou oplývalo nevěrohodnými situacemi, přitaženými za vlasy. O kladech, které přece v naší společnosti jsou, nebylo během celého představení ani slova [...].“[5]

Královi rádci ve hře Konrád z Adolfova

Jméno zlého nápadníka princezny Grenadiny v titulu satirické veršované pohádky pro dospělé Konrád z Adolfova (1961) mělo zřejmě prvoplánovou narážkou na západoněmecké „revanšisty“ předejít možným kritickým výhradám Hlavní správy tiskového dohledu[6] proti zaměření divadla, které se objevily už po první inscenaci. Představení mělo velký úspěch u diváků i u kritiky, dočkalo se několika repríz a hrálo se i v některých dalších českých městech.

Eduard Pergner ve hře Přijme se bílá paní

Protože vedení ZK ROH SONP neposkytovalo provozu na jevišti Dělnického domu ani základní technické podmínky, kladlo činnosti divadla všemožné překážky a chtělo divadelní soubor využívat k jiným účelům, převedl Pergner s nejbližšími spolupracovníky divadlo Quo vadis pod odborovou organizaci kladenské nemocnice jako „Soubor Rudého koutku OÚNZ Kladno“ a hrál ve Středočeském loutkovém divadle. Představení Eduarda Pergnera a Víta Fialy Přijme se bílá paní (1963) bylo příznivě přijato obecenstvem i kritikou: „Kladno se po úspěšné premiéře kabaretu Hledá se bílá paní řadí k městům, která mají své divadélko malých forem. Nezbývá než si to uvědomit a pomáhat mu.“[7] Na místo toho byla inscenace po premiéře v Kladně zakázána. Úspěch na přehlídce malých forem v Ústí nad Labem (pod názvem Tumáš, Františku)[8] otevřel Pergnerovi cestu na profesionální dráhu. Pořad Přijme se bílá paní se dostal na repertoár nedávno otevřené pražské poetické vinárny Viola. Kritika o něm napsala: „Je to o nás a naší době, jak ji vidí generace, která vyrostla po válce. Akordem je verš: » Jsme odhodláni všechno platit a trápíme se pro dluhy. « Je to nekompromisní, má to otevřené oči, touhu po pravdě a potřebu pravdy, radost z lidské existence […]“.[9] Divadlo Quo vadis ukončilo v Kladně svou činnost 1963, ale reprízy představení Přijme se bílá paní s Eduardem Pergnerem pokračovaly 1964–65 v Miniaturním kabaretu kavárny Luxor v Praze. Člen kladenského souboru Jaroslav Vykouk během své základní vojenské služby nastudoval a opakovaně hrál za spoluúčasti členek místních ochotnických souborů v útvaru Vnitřní stráže ve Vsetíně 1963 Konráda z Adolfova a v útvaru Pohraniční stráže ve Znojmě 1964 Knihovnici Červenou, která uspěla v celostátním kole Armádní soutěže umělecké tvořivosti.

Inscenace

[editovat | editovat zdroj]
  • Eduard Pergner: Knihovnice Červená. Hudba Vit Fiala. Premiéra 30. září 1961, Kladno, Kulturní a společenské středisko ZK SONP – Dělnický dům.
  • Eduard Pergner: Konrád z Adolfova. Hudba Vít Fiala. Premiéra 28. prosince 1961, Kladno, Kulturní a společenské středisko ZK SONP – Dělnický dům.
  • Eduard Pergner: Přijme se bílá paní. Hudba Vít Fiala. Premiéra 16. března 1963, Kladno, Středočeské loutkové divadlo.[10]
  • Plakát ke hře Knihovnice Červená
    Plakát ke hře Knihovnice Červená
  • Plakát ke hře Konrád z Adolfova
    Plakát ke hře Konrád z Adolfova
  • Plakát ke hře Přijme se bílá paní
    Plakát ke hře Přijme se bílá paní

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Vít Fiala (klarinet) a jeho dixieland

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ WASSERBERGER, Igor; MATZNER, Antonín; POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. III. Část jmenná. Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1990. Dostupné online. S. 133. 
  2. ↑ Vít Fiala v Tandemu. Rádio vašeho kraje [online]. Český rozhlas, 25.10.2010 [cit. 2021-06-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ KUBÁT, Petr. V 80 letech zemřel Jaromír Schel, milovník umění a života. iDnes.cz [online]. MAFRA, a. s., 13. 7. 2020 [cit. 2021-05-08]. Dostupné online. 
  4. ↑ KOMENDOVÁ, Naděžda. Knihovnice Červená nebo Červená knihovna. Svoboda. 21.10.1961. 
  5. ↑ RR. Zamyšlení nad Quo vadis. Kladenská záře. 9.11.1961, roč. 13. 
  6. ↑ HSTD – WikiKnihovna. wiki.knihovna.cz [online]. [cit. 2021-05-09]. Dostupné online. 
  7. ↑ BOŠEK, Pavel. Hledá se bílá paní. Ochotnické divadlo. 05.1963, roč. 9, čís. 5, s. 117. Dostupné online [cit. 2021-06-25]. 
  8. ↑ VEDRAL, Jaroslav; BOŠEK, Pavel. Cesta ústí do Ústí. Ochotnické divadlo. 09.1963, roč. 9, čís. 9, s. 196–200. Dostupné online [cit. 2021-05-08]. 
  9. ↑ VJU. Jsme odhodláni všechno platit. Večerní Praha. 25. října 1963, roč. 9, čís. 253, s. 4. 
  10. ↑ PERGNER, Eduard. Přijme se bílá paní. Repertoár malé scény. Duben 1964, roč. 2, čís. 4, s. [4]-34. Dostupné online [cit. 2021-06-25]. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • JP + IS. Kladenské Quo vadis jde dobrou cestou. Ochotnické divadlo. 8.3.1962, roč. 8, čís. 3, s. 48, 62–63. Dostupné online [cit. 2021-05-08]. 
  • VODIČKA, Libor. Hnutí divadel MJF - amatérských i profesionálních - v letech 1959-1968 (mimo území města Prahy). Brno, 1996. Seminární práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. s. 51–52.
  • ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; VALENTA, Jiří. Místopis českého amatérského divadla I. díl, A-M. 1. vyd. Praha: IPOS-ARTAMA, 2001. Dostupné online. ISBN 80-7068-154-3. S. 354–356. 
  • VYKOUK, Jaroslav. Vzpomínka na Eduarda Pergnera. Kladenský deník. 7.5.2001, roč. 6, čís. 106, s. 19. 
  • Pódia z krabičky. Redakce Lenka Lázňovská, Vítězslava Šrámková, František Zborník. 1. vyd. Praha: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), 2005. ISBN 80-7068-191-8. S. 169–170. 
  • VYKOUK, Jaroslav. 50 let od vzniku Quo vadis v Kladně. Slánský obzor. 2011, roč. 19, s. 142–146. Dostupné online. 
  • SCHEL, Jaromír. Vlastní křídla potěší. 1. vyd. České Budějovice: Pikador Books, 2020. ISBN 978-80-905879-7-7. S. 200–204, 208–212. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Divadlo_Quo_vadis&oldid=23437099“