Přeskočit na obsah

Dana Vachtová

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dana Vachtová
Narození16. ledna 1937
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí9. dubna 2023 (ve věku 86 let)
Národnostčeská
Alma materVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolánísklářská výtvarnice, sochařka a výtvarnice
Manžel(ka)Kristián Suda
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dana Vachtová (16. ledna 1937 Praha – 9. dubna 2023)[1] byla česká sochařka a sklářská výtvarnice.[2]

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Výtvarná řeč Dany Vachtové se v soše, skle nebo kresbě od samého počátku obrací k tématům přírodního dění, má však i existenciální rozměr. Její plastiky odkazují k hloubce lidských emocí, k mytickým archetypům, k přírodním živlům; mají v sobě živou spontánnost i jemnou sochařskou preciznost.

Studium a raná tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 1952 a 1956 studovala na Střední výtvarné škole v Praze u Karla Tondla[3] a následně v letech 1956 až 1963 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru skla u Josefa Kaplického, kde se tehdy sešla řada výrazných osobností.

Od počátku převládá v její tvorbě silný sochařský výraz uplatněný nejen ve skle, ale také v kovu a dřevě. Její rané studijní práce ve skle vynikají abstraktně malovanými dekory, vznikají ale už i drobné bronzové plastiky, jemně modelované protáhlé hlavy či expresivně rozervaná torza s existenciálním akcentem takřka klasického kánonu. Ke konci studia vytváří na základě tušových kreseb sérii skleněných talířů a váz se složitými leptanými vzory.

Dana Vachtová: Sevřený živel, 1981, fotografie: archiv autorky

Od druhé poloviny 60. let se soustředěně věnovala figurální plastice, realizované především v leštěném hliníku a bronzu. Tato figurativní torza, pojatá v abstrahovaných liniích, představují v její tvorbě první vnitřně sjednocený významový celek;  do zvoleného materiálu vnáší měkkou, takřka těkavou křivku ve splývavé draperii, odkazující k české barokní tradici.

Cyklus Živly přírody

[editovat | editovat zdroj]

Dynamicky abstrahovanou formu a organickou tekutost pak přenesla i do následujícího rozsáhlého cyklu, který vznikal v průběhu 70. a 80. let 20. století. V cyklu Živly přírody vytvořila vnitřně dynamické, expandující foukané tvary hutního skla s hladkým, avšak výrazně modelovaným povrchem, konfrontované s přísnými kovovými rámy či podstavci. Vachtová zde dociluje pevnější formy, živé organičnosti, jakou umožňuje sklářská materie, zároveň ji konfrontuje s technickou racionalitou kovu – jako by chtěla narušit sebevědomý, minimalisticky strohý řád zarezlých hranolů a rámů.

Objekt s názvem Sevřený živel z roku 1981 působivě zobrazuje kontrast mezi dvěma protikladnými silami. Těžký železný hranol svírá shluk křehkých v huti tvarovaných skleněných pramenů. Ty však navzdory vlastní křehkosti disponují nespoutanou přírodní silou. Přísnost řádu a živelná energie zde tak docházejí k pomyslné rovnováze.

Dana Vachtová: Brána, 1982, fotografie: archiv autorky

Narušování jindy pravidelné a přesné formy je patrné také na jednom ze zásadních objektů s názvem Pražská dlažba z roku 1985, které vzniklo v rámci 2. ročníku Mezinárodního sklářského sympozia v Novém Boru. Temná plocha nesourodých kostek se v některých místech neznatelně propadá do neznámé, jen tušené hlubiny; jako by znejišťovala naše kroky, které vedou důvěrně známými místy, po cestách, jimiž procházíme i klopýtáme.

Cyklus Zmizelé domovy

[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu 80. a 90. let Vachtová opouští foukané hutní objekty a zaměřuje svou pozornost k tavené plastice. Vznikají menší tavené plastiky a dříve expresivní tvary nahrazuje detailní modelace materiálu; abstrahované hladké tvary foukané skloviny přecházejí v sochařsky pojednaný skleněný reliéf, syrově modelovaný do taveného skla. Cyklus Zmizelé domovy z tohoto období je inspirován opuštěnými domy a usedlostmi, s nimiž se sochařka setkávala při svých toulkách Šumavou a jež si také ve zkratce zaznamenávala. Původní fotografie se bohužel nedochovaly, jsou však přeneseny do procítěných, surreálně působících tavených plastik a objektů. Torza staveb propadlá destrukci, lhostejnosti a mizení ční jako mlčenliví pozůstalí po ztracených lidských osudech: jako připomínky naší konečnosti, a tím ale i zavázanosti vezdejšímu životu, lidskému pobytu na světě.

Dana Vachtová: Pražská dlažba, 1985, fotografie: archiv autorky

Cyklus Zrození

[editovat | editovat zdroj]

Výrazně prožívané téma těchto reflexí následně dovedlo autorku až k poslednímu cyklu Zrození, v jehož rámci pracuje s mytickými krajinami a kosmologickým motivem vejce. Tématem vznikání a druhotně i zanikání se tu sochařské dílo dotýká počátku i konce, světa i člověka zároveň. Opakuje ideový model Františka Šmejkala, ustavený v eseji Kosmické vejce: vejce jako onto-kosmogonický symbol všech budoucích zrození i příštích konců.[4] Dana Vachtová je vnímá jako zázrak, který vystupuje ve svém jednoznačném, „bio-archetypálním“ tvaru, ve spojení s živly přírody – obstoupeno mytologickými hornatými krajinami, překryto nehmotným závojem, v nezpochybnitelné danosti i v křehké vzácnosti okamžiku zrození.

Nedokončen tak zůstal cyklus starozákonních a novozákonních témat (Jákobův žebřík, Třetího dne vstal z mrtvých, stejně jako varianty odkazu na knihu Genesis, Prvního okamžiku - počátku).

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
  • 1977 Coburger Glaspreis 77, Ehrenpreis, Coburg
  • 1992 Kristallnacht Competition, The American Interfaith Institute, Silver Award, Filadelfie
Dana Vachtová: Skrýš, 1998, fotografie: archiv autorky

Zastoupení ve sbírkách

[editovat | editovat zdroj]

Výstavy

[editovat | editovat zdroj]

Samostatné výstavy

[editovat | editovat zdroj]
  • 1974 Galerie Lobmeyer, Vídeň
  • 1974 Galerie Karolina, Praha
  • 1977 Galerie Centrum, Praha
  • 1980 Chebské muzeum, Cheb
  • 1980 Divadlo v Nerudovce, Praha
  • 1983 Galerie Rob van den Doel, Haag
  • 1984 Galerie Fronta, Praha
  • 1991 Heller Gallery, New York
  • 1993 Galerie U prstenu, Praha
  • 1994 Eliška Stölting Glasgalerie, Hittfeld, Hamburg
  • 1995 Dům U Jonáše, Pardubice
  • 1996 Moderne Glaskunst, Neue Rathaus, Weiden
  • 1998 Skleněné plastiky, IPB, a.s., Praha
  • 2004 Ztracené a nalezené, Galerie Gambit, Praha
  • 2012 Galerie Pokorná, Praha
  • 2017 Galerie Zlatá Husa, Praha

Společné výstavy (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1969 Výstava mladých, Mánes, Praha
  • 1970 Současné české sklo, Mánes, Praha
  • 1970 Expo 70, Osaka
  • 1972 Exempla, München
  • 1973 Sklo, Nová síň, Praha
  • 1973 Metamorfózy skla, Moravská galerie, Brno
  • 1973 Böhmisches Glas der Gegenwart, Museum für Kunst und Gewerbe, Hamburg
  • 1976 Modernes Glas aus Amerika, Europa und Japan, Museum für Kunsthandwerk, Frankfurt
  • 1977 Coburger Glaspreis 77, Coburg
  • 1980 Visual Art '80, La Biennale di Venezia, Benátky
  • 1981 9 žen, Dům kultury, Mělník
  • 1981 Czechoslovakian Glass 1350‑1980, The Corning Museum of Glass, New York
  • 1981 Glaskunst 81, Orangerie, Kassel
  • 1982 Prostor I., Musaion, Praha
  • 1983 300 let českého skla, Hokkaido Museum of Modern Art, Sapporo
  • 1983 Prostor II., Veletržní palác, Praha
  • 1984 Glass 84 in Japan, Odakyu Grand Gallery, Tokyo
  • 1986 Prostor III.,Všemina
  • 1987 Expressions en verre, Musée des arts décoratifs de la Ville, Lausanne
  • 1987 Skleněná plastika, Vojanovy sady, GHM, Praha
  • 1989 Verres de Boheme, Musée des Arts Décoratifs, Paris
  • 1990 International Exhibition of Glass, Kanazawa '90, Kanazawa
  • 1990 ART Hamburg Internationale Kunstmesse, Messegelände, Hamburg
  • 1991 Configura, Kunst in Europa, Erfurt 91, Erfurt
  • 1991 New Czech Sculpture, Heller Gallery, New York
  • 1993 Výstava současného českého sochařství, Mánes, Praha
  • 1996 Venezia Aperto Vetro, Palazzo Ducale, Museo Correr, Benátky
  • 1996 Slyšme hlas (Socha v myšlenkách Starého a Nového zákona), Klášter premonstrátů, Praha
  • 2003 Krajina domova třetího tisíciletí, S.V.U. Mánes, Galerie kritiků – Palác Adria, Praha
  • 2005 Design in an Age of Adversity, Czech Glass 1945–1980, Museum Kunstpalast, Düsseldorf
  • 2005 Opojná plasticita a ztělesnění duchovního světa (Figura v českém sochařství 20. století), Mánes, Praha

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PNP: Vachtová, Dana, 1937-2023
  2. ↑ Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 8. 4. 2020]
  3. ↑ IS abART: Karel Tondl
  4. ↑ František Šmejkal, Kosmické vejce: Příspěvek k problému archetypální symboliky, Umění, 23, 3, 1975, str. 226–258
  5. ↑ Díla Dany Vachtové ve sbírkách Moravské galerie v Brně
  6. ↑ CMOG: Vachtová Dana

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
Katalogy
  • Dana Vachtová: Živly Dany Vachtové, 1980, Josef Kroutvor, katalog, Chebské muzeum
  • Dana Vachtová: Skleněná plastika, 1984, Jan Kříž, katalog, Galerie Fronta
Souborné publikace
  • Helmut Ricke (ed.), Czech Glass 1945–1980: Design in an Age of Adversity, 448 s., Arnoldsche, Stuttgart, 2005 ISBN 978-3897902176
  • Šindelář Dušan, Současné umělecké sklo v Československu, 112 s., Obelisk, Praha, 1970
  • Adlerová Kudělková Königová Alena, Současné sklo, 71 s., Odeon, Praha, 1979 (též ang. něm. vydání)
  • Langhamer Antonín, Legenda o českém skle / The Legend of Bohemian Glass / Legende vom böhmischen Glas, 292 s., TIGRIS spol. s r. o., Zlín, 1999, ISBN 80-86062-02-3
  • Petrová Sylva, České sklo, 283 s., Gallery, Praha, 2001, ISBN 80-86010-44-9
  • Petrová Sylva, České sklo, 428 s., UMPRUM, Praha, 2018, ISBN 978-80-87989-50-0 (2. doplněné vydání)
Encyklopedie
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, ed. Horová Anděla, Academia Praha, 1995, ISBN 80-200-0522-6
  • Slovník českých a slovenských výtvarných umělců, ed. Malá Alena, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava, 2010, ISBN 978-80-86171-35-7

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dana_Vachtová&oldid=23862393“