Dějiny šílenství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dějiny šílenství (francouzsky Histoire de la folie à l'âge classique) je kniha od Michela Foucaulta z roku 1961. Původně šlo o jeho dizertační práci na které chtěl dokladovat, že i něco takového jako je šílenství je v čase se měnící fenomén. To však bylo něco, co tehdy výhradně pozitivistická věda přijmout nemohla, neboť to co je v dějinách se měnícím fanoménem, nemůže být pozitum, které lze zkoumat (to jest jasně definovatelné a nehybné jsoucno, což něco co se v dějinách mění a vyvíjí, není). Jeho profesor jej vyhodil z fakulty a práci nepřijal. Tento francouzský filosof se tu dívá na šílenství z mnoha úhlů pohledu. Píše o jeho vzniku, jak ho léčit nebo jak bychom se měli před šílenci chovat. Své poznatky doplňuje příklady.

Ukazuje nám, jak se v Evropě od středověku po osvícenství měnil pohled na šílence. Ve středověku takový člověk nebyl nijak vyloučen ze společnosti, nebyl chápán jako špatný nebo nebezpečný. V renesanci bylo bláznovství považováno za vášeň, která je v životě velice důležitá. Vzniklo i dílo Chvála bláznivosti, kde je dokonce obdivováno.

V osvícenství ale šílenec začíná být vnímán negativně. V tomto období je důležitý především rozum, věda, pokrok a racionalita. Šílení nebo i postižení lidé jsou oddělováni od společnosti.


Právě pro důležitost nástupu rozumu v době osvícenství lze za snahou popsat „dějiny šílenství“ sledovat latentní snahu definovat rozum tím, jak se v dějinách proměňoval pohled na nerozum – nedostatek rozumu – šílenství. Lidé věznění a násilně léčení nebyli pouze psychicky nesvéprávné osoby, ale například osoby nepohodlné politické, náboženské, nebo ekonomické sféře dané doby.

V tomto díle se Foucault zabývá nejen šílenstvím samotným a pohledem na lidi považované daným dějinným pohledem za šílence, ale i vývojem koncentračních prostor a léčebných metod určených k resocializaci či odstranění šílenců z dohledu.

V počátcích cíleného odstraňování lidí prohlášených za šílence byli tito lidé směšováni spolu s vrahy a jinými zločinci ve věznicích, kde byli vystaveni stejným podmínkám fyzického a psychického týrání jako trestanci odsouzení za násilný akt. Později pod sílící potřebou nesměšovat tyto dvě skupiny lidí, kdy vzájemná přítomnost vytvářela vysokou míru psychického tlaku, který z obyčejných vězňů dělal blázny a samotní blázni buď propadali stavům úzkosti, nebo záchvatům nezvladatelné zuřivosti, začaly vznikat prvotní specializované ústavy pouze pro lidi s nedostatkem rozumu, blázny. Z vězeňského konceptu vězeň/pacient – ostraha, bylo potřeba ustoupit, protože sám o sobě duševní stav pacienta neřeší. Postupně se tedy objevuje postava ošetřovatele. Ošetřovatel není ozbrojen, je odlišen od dozorce svým oblečením a spíše než rizikem fyzického násilí přistupuje k pacientovi (a léčí) z pozice přirozené autority a používá psychologické postupy k ovlivňování pacienta jako například pocit neustálého soudu, pocit vlastní zodpovědnosti za trest, aj. Tento koncept na základě velkého „rodinného soužití“ jako první vykazoval i skutečně vyléčené příznaky psychické nerovnováhy.

Foucault popisuje vznik dvou prvních domů pro duševně choré, jedná se o Tukeův a o Pinelův dům. V Tukeově domě se nemocní učí zodpovědnosti, která by jim měla navrátit rozum v závislosti na jejich pokroku jsou buďto odměňováni nebo trestáni. Celý dům je zasazen do koncepce rodiny, kde ošetřující jsou autoritou a nemocní dětmi. „Pinelův útulek je náboženská oblast bez náboženství, oblast čiré morálky a etické uniformizace.“ (Foucault, 1993: 181). Pinel využívá neustálého soudu, nemocní jsou souzeni ošetřovateli a nuceni soudit také sami sebe, to je nutí ke studu, který má posloužit k jejich nápravě. Nemocní v tomto útulku projdou třemi fázemi léčení – Mlčení, Poznání v zrcadle a Nepřetržitý soud. V první fázi je nemocný upoután sám v sobě a mlčení jej nutí k hanbě, poté je mu jeho vlastní šílenství ukázáno na jiných a on prozře, následuje nepřetržitý soud, kdy se učí soudit sám sebe.