Cento (báseň)

Cento je báseň vytvořená z veršů nebo jejich částí, které byly převzaté od jiných autorů (především Homéra a Vergilia) a uspořádané do nové formy nebo pořadí. V novém kontextu se mění i jejich smysl a pro docenění básně je nutné, aby čtenář znal původní dílo.

Etymologie

Latinské slovo cento (-nis, m) je odvozené od řeckého κεντρόνη, které původně znamenalo deku sešitou z útržků různých látek.

Historie

Centonární básně v latinském jazyce vznikají již koncem 2. století n. l., ale spolehlivě datované pocházejí až z 4. a 5. století. Z období pozdní antiky se jich zachovalo celkem šestnáct.

Autorem nejstaršího a jediného dramatického centonu Médea je podle Tertulliana Hosidius Geta, který žil na přelomu 2. a 3. století n. l.

Ausonius (310–395) komentoval formu a obsah vergiliánského centonu a podle svých pravidel sestavil Cento nuptialis (Svatební cento).

Faltonia Betitia Proba (352–384) složila rozsáhlé Cento Vergilianus de laudibus Christi, kde v 700 verších líčí příběhy Starého a Nového zákona.

Ve středověku zájem o cento upadá, jeho obliba vzrůstá opět v humanismu, centonární techniku používali v 16. a 17. století také čeští autoři.

Z moderní literatury obsahuje prvky centonu například báseň The Waste Land (Pustina) T. S. Eliota (1888–1965), který v ní cituje pasáže z děl Vergilia, Homéra, Shakespeara a dalších autorů.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cento (poetry) na anglické Wikipedii.

Literatura

• OKÁČOVÁ, Marie. Centones Vergiliani : Klasická poezie "pod kaleidoskopem". [s.l.]: Koniasch Latin Press ISBN 978-80-87773-38-3. 
• HUBECIUS, Jan; MARTINIDES, Bartoloměj. Dva humanistické popisy Prahy. [s.l.]: Jednota klasických filologů ISBN 978-80-904945-5-8. 
• AUSONIUS. Poslední legrace. [s.l.]: Herrmann a synové ISBN 978-80-87054-61-1. 

Autoritní data	NKC: ph933667 BNE: XX5113232 BNF: cb119614202 (data) GND: 4476347-5 LCCN: sh85021860 SUDOC: 050379305

Portály: Antika | Literatura