Cantus planus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Cantus planus je latinský výraz pro způsob zpěvu užívaný v liturgii západní církve. Ačkoli se východní pravoslavná církev a západní církev rozdělily až dlouho po po vzniku canta plana, byzantský zpěv se obvykle za cantus planus nepovažuje. Jedním z typů canta plana je Gregoriánský chorál.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Cantus planus je monofonní, sestávající pouze z jedné melodické linky bez doprovodu. Rytmus je zpravidla volnější, než u měřeného rytmu pozdější západní hudby.

V anglickém prostředí se též můžeme setkat s označením plainsong nebo plainchant. U Jeronýma moravského, ale ještě i v německé hudební teorii 18. století, je pro cantus planus používán též termín cantus firmus (základní melodie vícehlasých kompozic), neboť cantus firmus býval často vybírán právě z gregoriánského chorálu.[1]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Ukázka Kýrie Eléison (Orbis Factor) z Liber Usualis, v neumové notaci.

Cantus planus se vyvinul v nejstarších obdobích křesťanství, zřejmě pod vlivem židovského synagogálního zpěvu a zcela jistě pod vlivem řeckého modálního systému. Má však vlastní systém notace při užití čtyřlinkové osnovy místo pětilinkové.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Slovník české hudební kultury. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1997. 1035 s. ISBN 80-7058-462-9. S. 246. 
  2. Kennedy, Michael and Kennedy, Joyce Bourne. The Concise Oxford Dictionary of Music (5 ed.), Oxford University Press, 2007, ISBN 978-01-9920383-3, Dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]