Přeskočit na obsah

CKEB (Vostok)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

CKEB (Vostok) bylo jméno závodních motocyklů vyráběné v Serpuchově v bývalém Sovětském svazu.

Motocyklový průmysl v SSSR[editovat | editovat zdroj]

Výroba motocyklů začala v Sovětském svazu až v polovině třicátých let 20. století ve čtyřech manufakturních provozech.[1] Jedním z provozů, kde se vyráběly motocykly, byl Podolský strojní závod (ПМЗ), který vyráběl motocykly PZM s dvoudobým motorem o objemu 125 cm³. Hospodářská rada Rady lidových komisařů SSSR přijala dne 9. května 1939 usnesení č. 428 „O organizaci výroby maloobjemových motocyklů“. Konkrétní kroky k naplnění usnesení prováděla Hlavní správa pro výrobu motocyklů a jízdních kol (Главмотовелопром). Zaběhlá výroba z Podolského strojního závodu byla zastavena ve prospěch výroby munice. Dne 7. července 1939 vznikl Serpuchovský motocyklový závod (SMZ), který převzal výrobu motocyklů PZM, nově pod jménem ML-3. Název byl strohý; motocykly byly na příděl a továrna nemusela soutěžit o zákazníky atraktivním názvem. Číslo v názvu odkazovalo na výkon motoru, který měl 3 koňské síly, písmena vyjadřovala, že jde o motocykl, který byl zkonstruován v Leningradu. Konstrukční tým z Leningradského závodu Vulkan zkonstruoval pro SMZ později motocykl L-8 se čtyřdobým OHV motorem objemu 350 cm³ a výkonem 8 koňských sil.[2] V roce 1941 byla vyrobena série 180 kusů motocyklů L-8.[3]

Německo, tehdejší spojenec Sovětského svazu porušilo Smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie. Wehrmacht překročil demarkační linii, kterou si Sovětský svaz a Německo rozdělili území Polska a pokračoval dál na východ. Sovětský svaz přešel na válečnou výrobu. Serpuchovský motocyklový závod začal vyrábět pro armádu.

Rudá armáda urputně bránila území Sovětského svazu, přešla do protiútoku a získávala zpět území. Kromě územních zisků byl přínosem i zisk kořistního materiálu, včetně motocyklů. Serpuchovský motocyklový závod byl pověřen opravou ukořistěné motocyklové techniky. Sovětský svaz byl příjemce americké vojenské pomoci v rámci Zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act). Vláda USA dodávala mimo jiné i motocykly Harley - Davidson a Indian. V továrně se tyto motocykly vybavovaly přívěsnými vozíky, vyráběnými v motocyklové továrně ve městě Irbit. Mimo samotnou montáž vyráběla továrna i potřebné spojovací součástky.

Historie konstrukční kanceláře[editovat | editovat zdroj]

Konstrukce motocyklů procházející továrnou zkoumali technici Vedoucí konstrukční kanceláře (ВКБ), kterou zřídil Státní výbor obrany na jaře roku 1942. Na základě laboratorních zkoušek spočívajících v rozboru materiálu a silničních zkoušek testující odolnost motocyklů byly navrženy v letech 1944 a 1945 typy motocyklů pro poválečné období. Po skončení války se technici VKB podíleli na stěhování továren z Německa, které byly určeny jako válečná reparace. Přesun továrny DKW, která byla největším motocyklovým výrobcem na světě byl zásadní pro sovětský motocyklový průmysl. Spolu se výrobním zařízením továren využili v sovětských továrnách i technickou dokumentaci.

CKEB[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1946 byla Vedoucí konstrukční kancelář reorganizována na Centrální konstrukční a experimentální úřad pro výrobu motocyklů (CKEB, rusky ЦКЭБ). Vedle CKEB existovala také CKB (ЦКБ - Центральное конструкторское бюро мотоциклетного производства) řízená náčelníkem a hlavním konstruktérem V. V. Pogožinem.[4]

Experimentální cestovní motocykly z 50. let 20. století, jako jednoválcový M-31 nebo dvouválcový vidlicový M-53, měly pohon zadního kola kardanovou hřídelí, které bylo kromě firmy BMW zřídka použitým řešením. Je evidentní, že návrh kardanové hřídele vznikl po studiu motocyklů BMW. Sériová výroba však nebyla zahájena.[5]

Od konce čtyřicátých let 20. století vyvíjeli v CKEB kapalinou chlazené motory s přeplňováním. Dva písty měly společný spalovací prostor, jednalo se tedy o motor s podvojnými písty. Na rozdíl od motorů s podvojnými písty jiných výrobců, byl každý píst spojen ojnicí se svým klikovým hřídelem. Konstrukce připomínala dva klasické jednoválce, které byly v poloze obráceného „V" spojeny společnou hlavou, resp. společným spalovacím prostorem.

Tato konstrukce byla použita u tří motocyklů, které byly označeny pouze písmenem „S" (podle města Serpuchov) a číslem. Číslo 1 bylo vyhrazeno třídě 125 cm³, číslo 2 třídě 250 cm³ a číslo 3 třídě 350 cm³. První motocykl S1B měl jednoválcový motor (dva písty) o objemu 125 cm³ a další dva motocykly S2B a S3B měly dvouválcové motory (čtyři písty) o objemu 250 cm³ a 350 cm³. Tyto motory měly výkon 18 koňských sil, 40 koňských sil a 50 koňských sil.

Vysoký výkon byl výsledkem přeplňování motoru. V meziválečném období byla lídrem v používání přeplňování právě firma DKW, jejíž výrobní dokumentace byla k dispozici sovětským technikům. Vysoký výkon postačoval na překonání několika rychlostních rekordů. Na silničních závodech nebylo možno tyto motory použít jak z důvodů předpisů FIM, tak pro jejich nevhodnou charakteristiku.

Silniční závodní motocykly[editovat | editovat zdroj]

Dosah úspěchů v překonávání rychlostních rekordů nebyl velký. Většímu zájmu veřejnosti se těšily závody, které umožňovaly sledovat soutěžení motocyklů v reálném čase. Účast na prestižních závodech se pohybovala v řádu statisíců diváků. O závodech referoval tisk. Se zrodem mistrovství světa motocyklů v roce 1949 přesvědčil ředitel CKEB Svjatoslav Jurijevič Ivanickij sovětské politické orgány, aby vstoupily do velkého turné mezinárodních soutěží z důvodů prestiže, rozvoje technologií a také trhu.

K úspěchu v mezinárodních závodech nepostačovala pouze síla motoru a dobrá aerodynamika. Vývoje konkurenceschopného motocyklu, který by splňoval předpisy FIM se v roce 1953 ujal tým Svjatoslava Jurijeviče Ivanického. Ani tehdy se motocykly nedočkaly pojmenování. Byl však vylepšen systém označování jednotlivých typů motocyklů. Typové číslo bylo odvozeno ze zdvihového objemu a roku výroby (např. "S-259" je motocykl 250 cm³, vyrobený v roce 1959).

První motocykl S-154 byl vybaven vzduchem chlazeným jednoválcovým čtyřdobým motorem o objemu 124 cm³ o výkonu 12,5 koňských sil, se dvěma vačkovými hřídeli v hlavě, které byly poháněny svislou hřídelí. Následující motocykly byly dvouválce: S-254 (248 cm³, 23 k), S-354 (348 cm³, 36,5 k) a S-555 (498 cm³, 50 k). Třistapadesátka a „půllitr" měly zadní kolo poháněno kardanem. Kvality motocyklů mohly být ověřeny pouze v soutěži se zahraničními stroji. Pro zahraniční premiéru byl zvolen okruh ve Finsku, které bylo geograficky blízko a podléhalo finlandizaci. Nedal se očekávat úspěch, a proto byl pro start sovětských závodníků Viktora Kulakova a Nikolaje Sevostjanova okruh, který nebyl součástí mistrovství světa Design motocyklů konstruktéra Jevgenije Matjušina upoutal pozornost zahraničního tisku i na druhé straně železné opony.

Velký vliv na konstrukci motocyklů ze Serpuchova měla dohoda o vědeckotechnické spolupráci podepsaná v roce 1958 s českými závody „Jawa“ a „ČZ". Společná práce s českými konstruktéry vedla ke vzniku pokročilejších motocyklů: jednoválcové S-159 (124 cm³, 21,2 k), dvouválcové S-259 (248 cm³, 37,2 k) a S-360 (348 cm³, 50,6 k). Ruské zdroje, které heroizují Sovětský svaz, nemají pochybnost, že Jawě a ČZ přinesla úspěchy v mistrovství světa spolupráce se sovětskými techniky.[6] Střízlivější media nemluví o spolupráci, ale o kopírování českých konstrukcí.[7]

Vostok[editovat | editovat zdroj]

Motocykl, pod značkou CKB, přihlásili Sověti do seriálu mistrovství světa silničních motocyklů. Na Velké ceně NDR, která se konala 30. července 1961 na okruhu v Sachsenringu se na nádrži motocyklu objevil nápis Vostok (Východ). Vostok bylo jméno vesmírné lodi, která vynesla Jurije Gagarina na oběžnou dráhu Země a přinesla vítězství Východu ve vesmírných závodech. Po vítězství v kosmu měla následovat vítězství na závodních okruzích. 250 000 německých diváků doufalo ve vítězství domácího Ernsta Degnera, Sověty přivítali bučením a transparentem „SSSR, jdi domů!" Vítěz třídy 125 cm³ Ernst Degner na německém stroji MZ[8] za několik týdnů emigroval na Západ. Sovětské motocykly do cíle nedojely. Za několik dnů byla vztyčena pod patronátem SSSR Berlínská zeď.[7]

V roce 1962 CKEB vytvořil závodní motocykly s jednoválcovými dvoudobými motory s kapalinovým chlazením a kotoučovým šoupátkem S2-125 (124 cm³, 24 k) a S2-175 (174 cm³, 30 k).

Další start motocyklů CKEB byl 19. srpna 1962 opět na okruhu v Sachsenringu na Grand Prix NDR. Nikolaj Petrovič Sevostjanov obsadil páté místo ve třídě 250 cm³ s motocyklem S-259 a šesté ve třídě 350 cm³ s motocyklem S-360. V roce 1963 startoval Nikolaj Sevostjanov ve třídě 500 cm³ a za celou sezónu získal 1 bod za šesté místo. Lépe se mu dařilo ve třídě 350 cm³, kde získal 5 bodů. V roce 1964 startoval Nikolaj Sevostjanov na dvouválcovém motocyklu S 360 (tedy třistapadesátce ročník 1960), který byl převrtaný na objem 352 cm³, aby mohl startovat ve třídě 500 cm³. I přes objemový hendikep se mu podařilo obsadit v závodech mistrovství světa v NDR a ve Finsku čtvrté místo a získat tak 6 bodů, které stačily na zisk celkového 12. místa na mistrovství světa.[9]

Skutečnou senzaci však způsobilo to, že se v červenci 1964 na scéně mistrovství světa v NDR na okruhu Sachsenring objevily dva motocykly S-364 se čtyřválcovým čtyřdobým motorem (dva vačkové hřídele v hlavě, tři ventily na válec, 349 cm³, 59 k). Uváděný výkon (59 k) byl větší než u rychlejší Hondy, a tudíž byl nadsazený.[10] Motocykly jezdily na 4. a 5. místě, ale pro technickou závadu musely odstoupit. Na dalším závodě pořádaném ve Finsku dne 30. srpna na okruhu v Imatře získal sovětský závodník estonské národnosti Endel Kiisa na tomto stroji 3. místo a čtyři body, které mu zajistily v mistrovství světa dělené 8. místo, spolu se Stanislavem Malinou a dalšími dvěma jezdci.[11]

Dne 25. července 1965 na Velké ceně v Brně dosáhl Nikolaj Sevostjanov dalšího třetího místa opět ve třídě 350 cm³.

Mistrovství světa se Vostok zúčastnil znovu v roce 1968 s novým motocyklem „S-565“, určeným pro účast ve vyšší třídě do 500 ccm. Oproti „S-364“ byl zesílen rám a motor upraven na 494 cm³ a vybaven novou hlavu válců se třemi ventily na válec (jeden pro sání a dva pro výfuk). Maximální výkon byl 80 koní a maximální rychlost 250 km/h. Na Grand Prix Finska dne 4. srpna 1968 obsadil Sevostjanov 4. místo. V roce 1969 se ruské motocykly zúčastnily také jediného závodu, který byl pro tým poslední. V tomto závodě ve východním Německu obsadil Endel Kiisa ​​10. místo.

Motocykly CKEB (Vostok) jsou v sovětské mytologii motocykly, které byly na světové úrovni, a které jenom omezenost funkcionářů strany připravila o výraznější úspěchy. Západní odborníci naopak zdůrazňovali velké náklady, které orgány SSSR na propagaci sovětské techniky prostřednictvím závodních motocyklů vydávaly.

Zisk bodů v závodech mistrovství světa[editovat | editovat zdroj]

500 cm³ 350 cm³ 250 cm³
1962 1 2 Nikolaj Sevostjanov
1963 1 5 Nikolaj Sevostjanov
1964 6 4 Nikolaj Sevostjanov / Endel Kiisa (3. místo ve Finsku)
1965 6 Nikolaj Sevostjanov (3. místo ve ČSSR) / Endel Kiisa
1968 3 Nikolaj Sevostjanov
1969 1 Endel Kiisa

Po skončení účasti na mistrovství světa stavěl výrobce Vostoku " Vniimotoprom " jednodušší a levnější motocykly určené pro národní soutěže a také pro motoball. Motoball je fotbal v sedle motocyklů a byl oblíbeným sportem v SSSR.[12] Motocykly Vostok pro tento sport měly dvoudobý, jednoválcový, vzduchem chlazený motor o objemu 250 a výkonu 34 koní. Zvláštností byla dvoustupňová převodovka se dvěma řadícími pákami (na každé straně jedna).

Další vývojové práce[editovat | editovat zdroj]

22. září 1965 přijala Nejvyšší rada národního hospodářství usnesení o vytvoření Celosvazového vědecko-výzkumného konstrukčního a technologického institutu motocyklů a maloobjemových benzinových spalovacích motorů (VNIIMotoprom) na základě CKEB.

Jednou z nejzajímavějších prací ústavu v 60. a 70. letech byl vývoj motoru s rotačním pístem. Experimenty s motorem tohoto typu začaly již v roce 1960; v roce 1961 byla vyrobena první verze takového motoru, RPD-250. Motor bohužel vykazoval špatné výsledky, měl pouze 8,5 „koně“.[13] Následující motor typ RD-350V byl větší, ale i přes snahu o odstranění nedostatků nebyl motor vhodný pro sériovou výrobu. Motor RD-500 a jeho nástupce RD-501 byl odolnější vůči opotřebení a jeho výkon dosáhl 40 „koní“. Tento motor byl testován v rámu Dněpr MT-9, další motory byly testovány v podvozku původní konstrukce VNIIMotoprom.

V polovině 60. let ústav zahájil vývoj automatických variátorů a v roce 1971 byla vyrobena pilotní série mopedů Selena s převodovkou tohoto typu. V 70. letech se VNIIMotoprom zabýval tvorbou závodních motocyklů společně s motocyklovými závody Minsk a Riga a offroad motocyklů s postranním vozíkem - společně s motocyklovým závodem Irbit. Nejzajímavějším vývojem 80. let byla řada krosových motocyklů 125 ccm "Vostok", která využívala nejmodernější technická řešení té doby: kapalinové chlazení motoru, speciální povlak válců, kotoučové brzdy, zadní odpružení s s jednou jednotkou. Následně byla tato konstrukční řešení použita u prototypu 125 ccm off-road motocyklu. V 90. letech se VNIIMotoprom změnil na OJSC Motoprom.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RAKITIN, N.; FRIDŠTEJN, V. Vytvořte výkonný motocyklový průmysl. Pravda. Květen 1937. Dostupné online. 
  2. Серпуховский мотоциклетный завод - Мотоциклы России и СССР. rusmotorcycle.ucoz.ru [online]. [cit. 2024-03-05]. Dostupné online. 
  3. FILL, 169. Příběhy staré továrny [online]. Serpuchov: drive2.ru, 2015-11-03 [cit. 2024-07-03]. Dostupné online. 
  4. POGOŽIN, V. V. Nové sovětské motocykly. Za volantem (За рулём ). 1956, roč. 14, čís. 1, s. 6. Dostupné online. 
  5. BOŽENOV (БОЖЕНОВ), T.E. Motorový závod Serpuchov - stránky historie [online]. Samara: Ruský státní archív (Ruský státní archiv vědecké a technické dokumentace), 2012-01-01 [cit. 2024-03-06]. Dostupné online. 
  6. BOŽENOV (БОЖЕНОВ), T.E. Motorový závod Serpuchov - stránky historie [online]. Samara: Ruský státní archív (Ruský státní archiv vědecké a technické dokumentace), 2012-01-01 [cit. 2024-03-06]. Dostupné online. 
  7. a b FALCIONI, Massimo. Motomondiale, l’esperienza dell’Urss nelle gare: la storia del progetto Vostok. Gazzetta MOTORI [online]. RCS MediaGroup SpA, 2021-07-30 [cit. 2024-05-05]. Dostupné online. 
  8. Příběh slavných motorek MZ. Chloubu NDR udusila privatizace - Garáž.cz. www.garaz.cz [online]. 2020-01-14 [cit. 2024-05-05]. Dostupné online. 
  9. Из личного архива Николая Севостьянова (Личный архив). CarRacer.ru [online]. [cit. 2024-07-03]. Dostupné online. (rusky) 
  10. WOSTOK. www.werner-motorsport-shop.de [online]. [cit. 2024-03-07]. Dostupné online. 
  11. EBR, M. Finsko - naši bez úspěchu. Svět motorů. 1964-09-26, roč. 18, čís. 20(442), s. 12. 
  12. KVASNIČKA, Drahomír. VIDEO: Motoball – sport pro milovníky výfukových zplodin, fotbalu a motorek. sportrevue.isport.blesk.cz [online]. [cit. 2024-05-02]. Dostupné online. 
  13. sso.passport.yandex.ru [online]. [cit. 2024-07-03]. Dostupné online.