Přeskočit na obsah

Bor (mytologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bor, též Búr,[pozn. 1] je v severské mytologii synem Búriho a otcem Ódina, Viliho a Véa či Ódina, Höniho a Lodura, jež zplodil s Bestlou.[1]

Tato postava je v Poetické Eddě zmiňována jen jednou a to ve Vědmině písni kde se hovoří o tom jak Burovi synové, tedy Ódin, Hoeni a Lódur, zdvihli zemi a stvořili svět.[2] Podle Gylfiho oblouznění z Prozaické Eddy byl Bor synem Búriho a za ženu pojal Bestlu, dceru jotuna Bölthorna, a s tou zplodil Ódina, Viliho a Véa.[3]

Podle Johna Lindowa je búr poetickým výrazem pro syna a domnívá se že byl zplozen skrze pohlavní styk, ač texty nezmiňují jeho matku, v kontrastu s tím jak byli zplozeny děti Ymiho.[4] Jacob Grimm navrhl ztotožnění představitelů tří božských generací: Búriho, Bora a Ódina, Viliho a Véa s mytickými prapředky kontinentálních Germánů, kteří jsou známí jako Tuisto, Mannus a zakladatelé kmenů Ingaevonů, Hermiononů a Istaevonů.[5] Islandský učenec a archeolog Finnur Magnússon v 19. století také spekuloval o souvislosti jména Bor s Borz, perským označením Kavkazu a Bora chápal jako prvotní horu či zemi, Bestlu jako ledové masy či oceán a Ódina, Viliho a Véa jako duši světa, nebeské světlo a oheň.[6]

  1. ve staroseverštině s koncovkou nominativu Borr, Búrr. Podobu Búrr používá rukopis Codex Regius, podobu Borr rukopis Hauksbók a Prozaická Edda Snorriho Sturlusona

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Borr na anglické Wikipedii.

  1. SIMEK, Rudolf. Dictionary of Northern Mythology. [s.l.]: D.S. Brewer, 2002. ISBN 0-85991-513-1. S. 90. 
  2. Runarmál - Vědmina píseň [online]. [cit. 2019-11-10]. Dostupné online. 
  3. Runarmál - Gylfiho oblouznění [online]. [cit. 2019-11-10]. Dostupné online. 
  4. LINDOW, John. Norse Mythology: A Guide to Gods, Heroes, Rituals, and Beliefs. [s.l.]: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0195153828. S. 90. 
  5. GRIMM, Jacob. Teutonic Mythology. London: G. Bell and Sons, 1883. S. 349. 
  6. SCOTT, Walter; MALLET, Paul Henry. Northern Antiquities. London: Henry G. Bohn, 1847. Dostupné online. S. 486-487.