Anton Szveteney de Nagy-Ohay

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Anton baron Szveteney von Nagy Ohay
Velitel 12. armádního sboru v Sibiu
Ve funkci:
1888 – 1893
PředchůdceAnton von Schönfeld
NástupceTheodor Galgóczy von Galántha
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál jezdectva (1890), polní podmaršál (1883), generálmajor (1878)

Narození5. prosince 1831
Ternopil
Úmrtí30. října 1893 (ve věku 61 let)
Sibiu
Titulsvobodný pán (1882)
Profesedůstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anton svobodný pán Szveteney de Nagy-Ohay (maďarsky nagyóhaji Szveteney Antal báró) (5. prosince 1831 Tarnopol30. října 1893 Sibiu) byl rakousko-uherský generál maďarského původu. Jako absolvent vojenské akademie sloužil v c. k. armádě od roku 1848 a byl účastníkem několika vojenských tažení. Později byl důstojníkem generálního štábu a několik let sekčním šéfem na ministerstvu války. Jako posádkový velitel strávil několik let v Brně a svou kariéru završil jako zemský velitel v Sedmihradsku (12. armádní sbor v Sibiu, 1888–1893). V roce 1882 byl povýšen na barona a v armádě dosáhl hodnosti generála jezdectva (1890).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Erb udělený při povýšení do stavu svobodných pánů (1882)

Pocházel ze staré uherské rodiny povýšené do šlechtického stavu v 17. století. Studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a do aktivní služby vstoupil již během revolučních let 1848–1849, zúčastnil se bojů v Itálii a Uhrách, jako poručík v té době sloužil u 33. pěšího pluku. Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni.[1] Po ukončení školy byl jako nadporučík zařazen do sboru důstojníků generálního štábu, později působil u zemského velitelství pro rakouské země ve Vídni.[2] Mezitím se zúčastnil války se Sardinií (1859), poté bojoval také v prusko-rakouské válce (1866). V roce 1867 byl již majorem a šéfem obchodní sekce u generálního štábu.[3] V roce 1868 byl povýšen na podplukovníka a byl zástupcem velitele 5. husarského pluku.[4] V letech 1871–1873 byl velitelem 11. husarského pluku.[5] a v roce 1872 dosáhl hodnosti plukovníka.[6] V roce 1873 byl přeložen do Štýrského Hradce, kde byl jmenován šéfem štábu zemského velitelství pro rakouské země (štáb byl později přemístěn do Vídně).[7][8]

V roce 1877 byl jmenován velitelem 8. jezdecké brigády v Praze[9] V roce 1878 byl povýšen do hodnosti generálmajora a následně byl povolán do Vídně, kde byl jmenován šéfem prezidiální kanceláře na ministerstvu války.[10][11] V roce 1883 dosáhl hodnosti polního podmaršála a nadále působil na ministerstvu války jako první sekční šéf.[12] V roce 1885 z ministerstva války odešel a převzal velení 4. pěší divize v Brně.[13][14] Nakonec v letech 1888–1893 zastával funkci velitele 12. armádního sboru v Sibiu (dříve Hermannstadt).[15][16] K datu 1. listopadu 1890 dosáhl hodnosti generála jezdectva.[17][18]

Zemřel 30. října 1893 ve věku 62 let a byl pohřben na vojenském hřbitově v Sibiu.

Tituly a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Od narození byl uživatelem šlechtického titulu, který jeho rodině náležel již od roku 1635. Jako nositel Řádu železné koruny získal nárok na povýšení do stavu svobodných pánů, tento titul mu byl udělen v roce 1882 (diplom byl vystaven až k datu 10. ledna 1883).[19][20] Byl nositelem Řádu železné koruny I. a III. třídy a Vojenské záslužné medaile. Ve funkci velitele armádního sboru obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1889).[21] V zahraničí obdržel rytířský kříž ruského Řádu sv. Stanislava, dále byl velkodůstojníkem francouzského Řádu čestné legie, Řádu italské koruny, nositelem velkokříže Řádu rumunské hvězdy a srbského Řádu Takova a komandérem švédského Řádu meče.[22] Od roku 1889 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 86.[23][24]

V roce 1869 se ve Vídni oženil s Annou Leitzingerovou (1850–1904). Z jejich manželství se narodili synové Georg Anton (*1871) a Anton Karl (*1872), oba byli absolventy Tereziánské vojenské akademie a sloužili v c. k. armádě. Dcera Maximiliana (*1875) byla manželkou barona Nikolause Justha, c. k. komořího a taktéž armádního důstojníka.[25]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Militär Schematismus des österreichischens Kaiserthumes 1854; Vídeň, 1854; s. 262, 731 dostupné online
  2. Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1861–1862; Vídeň, 1861; s. 547 dostupné online
  3. Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1867; Vídeň, 1867; s. 67 dostupné online
  4. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1871; Vídeň, 1870; s. 524, 590 dostupné online
  5. Seznam velitelů 11. husarského pluku dostupné online
  6. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1873; Vídeň, 1872; s. 121, 432 dostupné online
  7. ref>Kais. Königl. Militär Schematismus für 1874; Vídeň, 1873; s. 86, 121, 139 dostupné online
  8. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1877; Vídeň, 1876; s. 86, 140 dostupné online
  9. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1878; Vídeň, 1877; s. 115, 140 dostupné online
  10. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1880; Vídeň, 1879; s. 75 dostupné online
  11. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1883; s. 22, 31 dostupné online
  12. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1884; Vídeň, 1883; s. 75 dostupné online
  13. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1886; Vídeň, 1885; s. 119 dostupné online
  14. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1886; Vídeň, 1886; s. 34, 148 dostupné online
  15. Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  16. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1889; Vídeň, 1888; s. 105 dostupné online
  17. Služební postup Antona Szveteneye in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 184 dostupné online
  18. Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  19. Povýšení Antona Szveteneye do stavu svobodných pánů na webu Rakouského státního archivu dostupné online
  20. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1889; Gotha, 1889; s. 878–879 dostupné online
  21. Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1893; Vídeň, 1893; s. 186 dostupné online
  22. Přehled řádů a vyznamenání Antona Szveteneye in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1893; Vídeň, 1893; s. 224 dostupné online
  23. Přehled majitelů pěšího pluku č. 86 in: Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 550 dostupné online
  24. Pěší pluk č. 86 na webu valka.cz dostupné online
  25. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1907; Gotha, 1907; s. 810–811 dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]