Akulturace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Akulturace je psychosociální proces, který probíhá v situacích, kdy se dostávají do dlouhodobého kontaktu příslušníci dvou nebo více kulturních společenství. Jde o případy soužití etnických menšin s majoritní populací v jedné zemi, adaptaci imigrantů po příchodu do hostitelské země, řízení nadnárodních firem prostřednictvím managementu složeného z pracovníků s odlišným kulturním zázemím aj. Akulturace hraje také závažnou roli ve vzdělávání dětí a dospělých z rodin etnicky odlišných imigrantů (například dětí Ukrajinců, Vietnamců a jiných cizinců v českých školách).[1]

Podle teorie interkulturní psychologie může mít proces akulturace tyto hlavní strategie:

  • Integrace příslušníků etnické menšiny či imigrantů, kteří přejímají kulturu většinové společnosti, respektive hostitelské země, ale uchovávají si i svou původní.
  • Asimilace, kdy cizinci nebo příslušníci menšin splynou s novou kulturou a opouštějí svou původní.
  • Separace, při níž žijí jedinci v izolaci od nové kultury, pouze se svou starou kulturou.
  • Marginalizace, při níž identita jedinců není opřena ani o původní, ani o novou kulturu, nýbrž jen o subkulturu své skupiny.[2]

Akulturace představuje proces sociálních a kulturních změn, které vznikají v důsledku interakce různých kultur. Proces akulturace je výsledkem trvalého a dlouhodobého kontaktu s odlišnou kulturou. Jedná se o vzájemné přejímání a splývání prvků rozdílních kultur jednotlivci, skupinami, popřípadě celými sociálními vrstvami. Z hlediska jedince mluvíme o akulturaci jako o integraci jedince do kulturního společenství, popřípadě přizpůsobením se novému kulturnímu prostředí. U skupin obyvatelstva mluvíme o akulturaci jakožto o jevech, které jsou výsledkem styku mezi skupinami jedinců z různých kultur, výsledkem kterého je změna v původní kultuře nebo změna obou kultur.[3]

Mezi přejímané prvky mimo jiné řadíme ideje, pojmy, hodnotové představy, formy vlády, instituce, techniky, výrobky, jídlo a odívání. Z tohoto hlediska je akulturace spojená především s difúzí kulturních prvků, kulturních komplexů a migrací etnických skupin v prostoru. Přizpůsobení jedince cizí kultuře může být částečné či úplné. Vliv odlišné kultury může v některých případech posilovat tendence ke zdůrazňování vlastní odlišnosti.[4] 

Od roku 1880 označoval Powell anglickým výrazem akulturace jako "výpůjčka z jiné kultury". Pojem akulturace byl ale poprvé definován Robertem Redfieldem, Ralphem Lintonem a Melvillem J. Herskovitsem v roce 1935 takto: "Akulturace zahrnuje jevy, které jsou výsledkem přímého a nepřerušeného styku mezi skupinami jedinců z různých kultur, z čehož následně vyplývají změny v původních kulturních typech jedné nebo obou skupin."  Podle této definice je akulturace třeba odlišovat od kulturní změny, pod kterou je zahrnována jen jako jedna z jejich forem a od asimilace, která je někdy považovaná za jeden aspektů akulturace.[5] 

Brzy po začátku 19. století vystoupilo do popředí slovo difuze a výraz akulturace byl používán zřídka, ne-li vůbec. Spolu s tím, jak se učenci pokoušeli rekonstruovat skutečnost výpůjčky, studie o difuzi se vlastně staly ana-lýzami rozložení rysů a „komplexů“ jednotlivých kultur. Postupně si badatelé povšimli toho, že tyto práce mohou být účinné jen v jednom bodě a ti, kteří usilovali o pochopení dynamických stránek procesů, se obrátili k analýze kultur, v nichž bylo skutečně možné pozorovat změnu. Pro tato zkoumání se začalo používat označení „studium akulturace“ (nebo výrazu “kulturní kontakt”, užívaného v Anglii).Pro současné výzkumy je však typická snaha studovat akulturaci jako bilaterální proces, při kterém dochází k modifikaci, transformaci nebo změně obou kultur, které jsou spolu ve vzájemném kontaktu.Příkladem akulturace může být přizpůsobování naší kultury kultuře americké, tzv. amerikanizace, např. ve stylu rychlého občerstvení.[6]

V mnoha případech, i při nenásilném kontaktu dvou kultur, dochází k tomu, že jedna kultura se asimiluje, podléhá kultuře vyspělejší.

Podle Kutnohorské lze akulturaci definovat jako:

  • Typ endogenní kulturní změny, k níž dochází při vzájemném kontaktu různých kultur
  • Proces sociálního učení, jímž jedinec nebo skupina získává a osvojuje si přímou a dlouhodobě trvající interakcí s jinou (cizí) kulturou charakteristické znaky (cizí) kultury
  • Předávání kultury z generace na generaci,
  • Adaptace člena/ů cizí skupiny (out-group) na chování vlastní skupiny (in-group),
  • Vrůstání jedince do kulturního společenství, které má šest fází:
  1. .     Rané dětství se vztahem k matce,
  2. .     Dětství se vztahem k hračkám,
  3. .     Dětství se vztahem ke skupině,
  4. .     Preadolescence s egocentrismem a přelétavým přátelstvím,
  5. .     Adolescence s trvalejším přátelstvím,
  6. .     Zralost s plným zařazením do společnosti. V tomto významu je synonymem socializace.

Akulturační proces probíhá ve dvou fázích. V první fázi dochází k výběru určitých prvků jiné kultury a zamítnutí jiných. Ve druhé fázi dochází k postupnému osvojování vybraných prvků, přičemž velmi často jsou přijímané prvky modifikovány a přizpůsobovány vlastní, socializačním procesem osvojené, kultuře.V některých případech dochází i dezintegraci a konfliktům mezi oběma kulturami, po nichž nastane integrace v novém útvaru, který se zcela nebo částečně liší od obou starých. Akulturace však není pouze jednosměrným procesem.[7]

Problematika akulturace je v mezikulturní psychologii v současnosti jednou z nejfrekventovanějších. Nárust studií a disertací o akulturaci v posledních desetiletích je více než geometrický. Je to zřejmě dáno velkým pohybem lidí mezi státy i kontinenty, procesem globalizace. Rudmin to např. dává do vztahu s rostoucím počtem výzkumníků z menšinových skupin. Mnozí z mezikulturních psychologů skutečně mají takový původ, nebo mají osobní mezikulturní zkušenost. Je nesporné, že tematika mezikulturní interakce je z hlediska praktické aplikace vysoce produktivní. A je také vysoce aktuální – nejenom v souvislosti s diskutovanými i reálně se projevujícími nedorozuměními mezi západní a islámskou kulturou.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VETEŠKA, Jaroslav; PRŮCHA, Jan. Andragogický slovník. Praha : Grada Publishing, 2012. ISBN ISBN 978-80-247-3960-1.  
  2. PRŮCHA, Jan. Interkulturní psychologie. Praha : [s.n.], 2004. ISBN ISBN 80-71788856..  
  3. SOUKUP, Václav. Sociální a kulturní antropologie. Praha : [s.n.], 1993. ISBN 80-246-0337-3.  
  4. REDFIELD, R.. Memorandum on the Study of Acculturation. [s.l.] : [s.n.].  
  5. HERSKOVITS, Melville. Akulturace: proces kulturního přenosu. [s.l.] : [s.n.].  
  6. KADEŘÁBKOVÁ. Sociologická hesla v kurzu [online]. [cit. 2015-12-21]. Dostupné online.  
  7. KUTNOHORSKÁ, Jana. Multikulturní ošetřovatelství: pro paxi. [s.l.] : [s.n.].  
  8. VÝROST, Josef. Sociální Psychologie - 2. přepracované a rozšířené vydání. [s.l.] : [s.n.].  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HERSKOVITS, Melville. Akulturace: proces kulturního přenosu. [s.l.] : [s.n.].
  • KUTNOHORSKÁ, Jana. Multikulturní ošetřovatelství: pro praxi
  • PRŮCHA, Jan. Interkulturní psychologie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-71788856.
  • SOUKUP, Václav. Sociální a kulturní antropologie. Praha : [s.n.], 1993. ISBN 80-246-0337-3
  • REDFIELD, R. Memorandum on the Study of Acculturation. [s.l.] : [s.n.]
  • VETEŠKA, Jaroslav - PRŮCHA, Jan. Andragogický slovník. Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-3960-1.
  • VÝROST, Josef. Sociální Psychologie - 2. přepracované a rozšířené vydání