Aktant

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Termín aktant označuje v sémiotické a strukturální analýze příběhů postavu, strukturní roli (prvek) vyprávění a základ zápletky (naratologie).[1] Koncept v různých úpravách zároveň představuje alternativu k některým nedostatkům a zatíženostem pojmu ,,aktéra‘‘. Aktant se z naratologie následně rozšířil i do sociologie, kde označuje zprostředkovatele jednání a vztahuje se jak na živé, tak neživé aktéry.

Naratologie[editovat | editovat zdroj]

Algirdas Julien Greimas (1917–1992), francouzský sémiotik litevského původu, ve svém díle Strukturální sémantika (1966), popisuje různé role vyskytující se ve struktuře vyprávění: role hrdiny, záporné postavy (protivník hrdiny), či hrdinův pomocník a příjemce.

Pojem aktant zde autorovi zastupuje nejen postavu v příběhu, ale i nedílný strukturální prvek, od kterého se odvíjí celý příběh. V rámci tzv. aktančního modelu Algirdas Julien Greimas definuje tři páry modulací / vztahů:[2]

1. Aktant – subjekt a aktant – objekt akce

2. Aktant – vysílající a aktant – přijímající informaci

3. Aktant – podporovatel a aktant – oponent volby

Na aktanty je zde nahlíženo jako na binární opozice, např. při přiřazení záporné postavy k hrdinovi či spojením draka a meče, který ho může zabít. Tyto aktanční vztahy pak bývají velmi užitečné při rekonstrukci zápletky příběhu, poskytují kontrast, nebo pomáhají stanovit v příběhu antagonistické síly.

Dle Algirdase Juliena Greimase všechny z těchto rolí, a také jejich vztahy, představují nedílnou součást každého příběhu či vyprávění. Bez přispění takových jednotlivých aktantů nemůže být příběh úplný a dějově se náležitě rozvíjet. Koncept aktantu je tak zároveň důležitý pro analýzu struktury příběhu jako jeho minimální samostatné jednotky a aplikovatelný na jakékoliv vyprávění.

Zajímavou reakci na „aktanční model“ představuje pohled francouzské filozofky Julie Kristevy. V knize Semeiotikè (z roku 1969) se autorka věnuje dynamice příběhu a uvažuje situace, kdy si objekt a subjekt mohou vzájemně vyměňovat role, stejně tak jako stoupence a odpůrce. Zároveň v určitém čase existují situace mnohonásobných překryvů. Aby se autorka vypořádala s překrývajícími se rolemi vyskytujícími se ve všech vyprávěních, možné posuny aktantů neoznačuje jako „změnu“, ale jako „přeměnu“.

Sociologie[editovat | editovat zdroj]

V sociologii se pojem aktant objevuje v rámci tzv. Actor-Network-Teorie (ANT) Michela Callona a Bruna Latoura. Aktant označuje zprostředkovatele jednání, který umožňuje vysvětlit, co nás nutí jednat, případně co ovlivňuje nějakou situaci. Teorie a její aplikace představují jednu z hlavních oblastí současné sociologie.

Autoři ANT se inspirovali vedle sémiotického (aktančního) modelu Algirda Juliena Greimase, také symbolickým interakcionismem, francouzským poststrukturalismem a teorií organizací. Tento přístup rychle překročil hranice sociologie vědy a v současnosti se uplatňuje v sociologii umění, medicíny, moci i organizací . [3]

Společnost a příroda (různé subjektivity a objektivity) jsou v rámci teorie sítí-aktérů studovány jako pozoruhodné efekty mísení a oddělování prvků (z hybridizace a purifikace) – a představují sítě s mnoha různými (heterogenními) elementy – aktantů.[3] Důležitost pojmu aktant pro ANT tak tkví především v tom, že na rozdíl od jiných sociologických teorií umožňuje sloučit živé i neživé aktéry do jedné heterogenní sítě a analyzovat v rámci této sítě jejich funkce.

Latour uvádí jako ilustrativní příklad aktantu ,,zpomalovač'' na silnici, tzn. neživého aktéra (např. radar, nebo obrys policisty). V tomto případě je na zpomalovač přenášena funkce prostorová, neboť aktant (zpomalovač) umístěný na silnici nutí řidiče auto zpomalit, a funkce časová, jelikož je zde zpomalovač umístěn ve dne i v noci, zatímco ze scény zmizel původní aktér (inženýr, který zpomalovač navrhoval, nebo policista), a který vyžadoval, aby právě na tomto místě auta jezdila pomalu.[4] Zpomalovač má tedy různé funkce, které ale mají rovnocenný vliv na samotné dění.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RIMMON-KENAN, Shlomith. Narrative fiction. Routledge, 2002
  2. GREMAIS, Algirdas Julen. Sémantique structuale. Presses universitaires de France, Paris, 1966, pp. 174-185 a 192-210
  3. a b KONOPÁSEK, Zdeněk. Sociologie Vědy. Vesmír 802001 (červenec) pp.390.
  4. LATOUR, Bruno. On Technical Mediation. 1994, pp.39
  5. LATOUR, Bruno. Reassembling the Social: An Introduction to Actor-Network-Theory. Oxford University Press, Oxford, U.K., 2005, pp.54

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GREMAIS, Algirdas Julen. Sémantique structuale. Presses universitaires de France, Paris, 1966.
  • KONOPÁSEK, Zdeněk. Sociologie Vědy. Vesmír 802001 (červenec)
  • KRISTEVA, Julia. Le texte du roman. Approche sémiologique d´une structure diiscursive transformationnele. Walter de Goyter, Berlin, 1969.
  • Latour, Bruno. 1994. On Technical Mediation – Philosophy, Sociology, Genealogy. Common Knowledge, 3 (2): 29-64.
  • LATOUR, Bruno. Reassembling the Social: An Introduction to Actor-Network-Theory. Oxford University Press, Oxford, U.K., 2005.
  • MELČUK, Igor. Actants in semantics and syntax II. Actants in syntax. Linguistics 42: 247-291, 2004.
  • PROPP, Vladimir. Morphology of the folk tale, 2nd edition. University of Texas Press, Austin, 1968.
  • TESNIÉRE, Licien. Éléments de syntaxe structurale. Larousse, Paris, 1959.

Související články[editovat | editovat zdroj]