Aarhuská úmluva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Aarhuská úmluva je obecný termín pro Úmluvu Evropské hospodářské komise OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Propojuje v sobě práva životního prostředí s lidskými právy. Je nejdůležitějším právně závazným mezinárodním dokumentem, který účast veřejnosti nahlíží komplexně a považuje ji za nezbytnou v souvislosti s ochranou životního prostředí. Na důležitosti nabývá i tím, že zahrnuje související právo na informace a zabývá se právní ochranou.[1]

Úmluva byla sjednána jako výsledek čtvrté konference ministrů životního prostředí regionu Evropské hospodářské komise OSN „Životní prostředí pro Evropu“ v Aarhusu (Dánsko) 25. června 1998. Úmluvu tehdy podepsalo 35 zemí Evropy a Střední Asie. V platnost úmluva vstoupila 30. října 2001, kdy ji ratifikovalo 16 zemí.[1] Úmluva byla ratifikována 47 stranami včetně Evropské unie.[2]

Aarhuská úmluva
Podepsána 25. červen 1998
Umístění Aarhus (Dánsko)
Účinnost 30. říjen 2001[3]
Signatáři 39[3]
Účastníci 47[3]
Depozitář Generální tajemník OSN

Aarhuská úmluva a Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Česká republika Aarhuskou úmluvu podepsala 25. června 1998. Úmluvu podepsal Martin Bursík. K ratifikaci došlo o šest let později, 6. července 2004, kdy byla úmluva přijata Parlamentem a podepsána prezidentem ČR. V platnost pro Českou republiku Aarhuská úmluva vstoupila 4. října 2004.[1]

Tři pilíře Aarhuské úmluvy[editovat | editovat zdroj]

I. pilíř přístup k environmentálním informacím[editovat | editovat zdroj]

Podpis pod Aarhuskou úmluvu zavazuje členské státy k tomu, aby zajistily informace o stavu životního prostředí a jeho dopadech na lidské zdraví pro každého.[4] Rozhodování veřejnosti je závislé na informacích. Úplnost, přesnost a aktuálnost informací je důležitá pro efektivní účast veřejnosti, proto je obsahem prvního pilíře přístup k informacím.

Aktivní a pasivní přístup[editovat | editovat zdroj]

Přístup k informacím je dvojího druhu:

a) aktivní- aktivní činnost orgánů; aktivní přístup znamená, že veřejnost má právo získávat informace tak, že veřejná správa je povinna shromažďovat a šířit informace sama od sebe a lidé se jich tím pádem nemusí dožadovat (např. zprávy o stavu životního prostředí)

b) pasivní- na základě žádosti; pasivní přístup je založen na požadování informací od orgánů veřejné zprávy a povinností orgánů veřejné správy na tyto požadavky odpovídat a informace poskytovat [5]

II. pilíř - účast veřejnosti na rozhodování[editovat | editovat zdroj]

Účinnost pilíře je závislá na přístupu k informacím. Tento pilíř má tři části:

1. veřejnost může být ovlivněna rozhodováním o specifické činnosti nebo na rozhodování může mít nějaký jiný zájem. Jde o zapojení veřejnosti do rozhodování o konkrétních činnostech nebo záměrech, které mohou mít významný dopad na životní prostředí, například stavba velkých budov

2. účast veřejnosti při tvorbě plánů a politik týkajících se životního prostředí, například územní plánování

3. účast veřejnosti na přípravě zákonů, pravidel a právně závazných norem souvisejících s životním prostředím[5]

Účast veřejnosti a dotčená veřejnost[editovat | editovat zdroj]

Oproti právu na informace pracuje tento pilíř s pojmem dotčená veřejnost. Některá práva zapojování má pouze dotčená veřejnost. Je to hlavně dotčená veřejnost, kdo má mít zaručené právo účasti při rozhodování. Účast dotčené veřejností má mít vliv na vyšší transparentnost vedených řízení, zajistit veřejnou kontrolu a zvýšit kvalitu přijímaných rozhodnutí.[4]

Dotčená veřejnost a stavební zákon[editovat | editovat zdroj]

Česká právní praxe dotčené veřejnosti nepřiznává dostatečný rozsah práv Jedná se zejména o právní úpravu ve stavebním zákoně. Účast je tak umožněna pouze vlastníkům nebo sem patří další práva věcného charakteru, a tak například nájemníci jsou z procesu vyloučeni. Tento právní stav se dostal do rozporu s Aarhuskou úmluvou. Výbor pro plnění Aarhuské úmluvy uvedl, že dochází k omezování postavení jednotlivců v oblasti užívání půdy a stavebních povolení. Česká republika tak nedodržuje část úmluvy.[6] Znění stavebního zákona se nezměnilo a nadále se mohou účastnit rozhodování jen ti, kteří uplatňují vlastnické právo.[4]

III. pilíř - přístup k právní ochraně[editovat | editovat zdroj]

Tento pilíř poskytuje veřejnosti mechanismus k přímému prosazování práva životního prostředí. Pomáhá prosazovat oba předchozí pilíře.[5] Slouží k tomu, aby zajistil vynutitelnost standardů Aarhuské úmluvy, ale také vynutitelnost dalších předpisů dané země souvisejících s životním prostředím.

V praxi to znamená, že veřejnost má možnost požadovat přezkoumání potenciálního porušování svých práv u soudu nebo jiného nezávislého orgánu, který je zřízen státem – například, aby byly zpřístupněny informace, které byly státní správou zamítnuty.[1]

Postavení v českém právním řádu[editovat | editovat zdroj]

Smlouva zavazuje státy, nikoliv jednotlivce. Úmluva má přednost před vnitrostátním právem, a tak je nutné vykládat české právo v souladu s požadavky Aarhuské úmluvy.[1]

Pro Českou republiku z právního hlediska Aarhuská úmluva znamená dvojí vázanost a dvojí kontrolu dodržování. Důvodem je to, že 17. 2. 2005 ratifikovala Evropská unie Aarhuskou úmluvu jako celek. Z toho pro Českou republiku vyplývá, že úmluva je součástí jak mezinárodního práva, tak komunitárního práva. [7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e BODLÁKOVÁ, Petra. Účast veřejnosti na rozhodovacích procesech v ochraně životního prostředí z hlediska českého, evropského a mezinárodního práva. Praha, 2008. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce JUDr.Karolína Žákovská, Ph.D. [Dostupné online]
  2. 13. CONVENTION ON ACCESS TO INFORMATION, PUBLIC PARTICIPATION IN DECISION-MAKING AND ACCESS TO JUSTICE IN ENVIRONMENTAL MATTERS. United Nations: Treaty Collection [online]. New York, 23.2.2018 [cit. 2018-02-23]. [Dostupné online]
  3. a b c UNTC [online]. [cit. 2016-12-09]. Dostupné online. 
  4. a b c HUMLÍČKOVÁ, Petra, Nela FALTUSOVÁ, Jan MICHEK a Vendula ZAHUMENSKÁ. Účast veřejnosti nežádoucí: Stínová zpráva o uplatňování Aarhuské úmluvy v České republice [online]. Česká republika: Arnika, zelený kruh, 2007 [cit. 2018-02-23]. ISBN 978-80-87651-34-6. [Dostupné online]
  5. a b c Aarhuská úmluva: Příručka k implementaci [online]. 2.vydání. Evropská komise OSN, 2013 [cit. 2018-02-23]. [Dostupné online]
  6. ACCC/C/2010/50 Czech Republic: Aarhus Convention Compliance Committee. UNECE [online]. 7.8.2012 [cit. 2018-02-23]. [Dostupné online]
  7. GIŇOVÁ, Petra Marie. Účast veřejnosti v rozhodovacích procesech při ochraně životního prostředí. Brno, 2015. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Jana Dudová. [dostupné online]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]