Přeskočit na obsah

Konflikt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: strukturovat do sekcí a podsekcí a nadbytečné seznamy přepsat do souvislého textu – viz Wikipedie:Vzhled a styl

Konflikt (z lat. confligó, conflictum) je srážka či střet dvou nebo vícerých, do určité míry se vylučujících nebo protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů, citů, hodnot nebo tendencí, případně aktérů (jednotlivci, zájmové skupiny, instituce apod.). Konflikt nastává v případě, kdy se tito aktéři setkávají a činí rozhodnutí v rámci stejného systému nebo se musí dělit o společné zdroje.[1]

Konflikt je průvodním jevem sociálního života. Je nadčasovou kategorií, neboť je součástí každého typu nám známých společností.[2]

Typy konfliktů

  • názorový nebo mocenský
  • vnitřní (intrapersonální, vnitřní dilema) nebo vnější (interpersonální)
  • Konflikt antagonistický – konflikt vznikající na základě třídní společnosti, představuje střet zájmů sociálních tříd a skupin. Z marxistického pohledu je konflikt za daných výrobních vztahů nesmiřitelný.[1]
  • Konflikt institucionalizovaný – typ konfliktu, ve kterém účastníci sledují konkrétní cíl. Konflikt probíhá podle daných společenských pravidel. Charakteristickým znakem je dlouhé trvání konfliktu, přičemž je společensky uznáván.
  • Konflikt latentní – Konflikt je skrytý, není tedy veřejně rozpoznán ani uznáván, nemůže být řešen přípustnými prostředky, které by společnost přijímala.[1]
  • Konflikt neformální – konflikt neřešený v rámci formálních instancí (úřad, soud atp.), Charakteristické pro tento konflikt je, že se neřídí pomocí postupů upravených pravidly.
  • Konflikt potlačený – konflikt odehrávající se ve velmi propojené sociální skupině, kde není možné projevovat nepřátelské pocity otevřeně, na projev těchto pocitů se nahlíží jako na ohrožení skupiny. Členové skupiny musí tyto *pocity potlačovat, nicméně když se konflikt následně rozpoutá, objevuje se u účastníků nepřiměřená agresivita.[3]
  • Konflikt pravý – zúčastněné strany používají konflikt k dosažení konkrétních cílů, konflikt končí až v době, kdy je dosaženo cílů, případně ekvivalentů cílů.
  • Konflikt nepravý – Konflikt, ve kterém je alespoň pro jednu stranu konflikt samoúčelný, cílem konfliktu je uvolnit napětí.
  • Konflikt sociální – konflikt, pro který je charakteristický protiklad zájmů, ze čehož vznikají spory mezi jednotlivci nebo skupinami. Sociální konflikt představuje spor mezi sociálními vrstvami či třídami, ve kterém se užívá nátlakových prostředků a bojů k dosažení vlastních cílů či odvrácení vlastní porážky. Vztahy mohou být v rámci sociálního konfliktu upraveny pravidly či dokonce zákony (příkladem může být konflikt zájmů zaměstnavatelů a zaměstnanců).

Příklady konfliktů

  • konflikt vztahů – například manželský trojúhelník
  • konflikt hodnot – spor mezi dvojí povinností nebo touhou;
  • konflikt zájmů – mezi zájmem instituce a osoby, jež ji zastupuje
  • konflikt informací – rozpor údajů nebo jejich interpretace
  • konflikt strukturální – mocensky nevyvážené organizační struktury
  • konflikt role – rozdílné definice role v závislosti na vztahu k nositeli

Konflikt bývá doprovázen nejistotou, nervozitou, strachem a může vést k frustraci i agresi. V konfliktu se mísí prvky věcné a iracionální. Pro vyřešení konfliktu je často nutné uvážit více alternativ.

Chování v otevřeném konfliktu

Otevřený konflikt dvou osob může vyvolat jednání, chování nebo reakce partnera, daná například:

  • osobnostními dispozicemi
  • aktuálním psychickým stavem
  • frustrací, nesplněným očekáváním
  • absencí alternativních voleb
  • záměrem jako prostředek k získání převahy
  • nedorozuměním, chybným chápáním chování, projevů, osobností partnera
  • nezvládnutím aktuální role

Druhy motivačních konfliktů

  • konflikt dvou pozitivních motivů – jedince lákají dva cíle, ale nelze se věnovat oběma (např. volba mezi dvěma televizními programy)
  • konflikt dvou negativních motivů – buď splnit nepříjemný úkol nebo přijmout trest za jeho nesplnění
  • konflikt mezi pozitivním a negativním motivem (např. dítě by rádo pohladilo psa, ale bojí se ho)
  • dvojitý konflikt kladné a negativní motivace (dítě by chtělo vylézt na strom a bojí se, chce získat obdiv kamarádů, a zároveň se bojí nezdaru)

Modely konfliktů

Související informace naleznete také v článku Teorie konfliktů.

Při analýze textů týkajících se sociálního konfliktu můžeme narazit na řadu modelů. Můžeme jimi rozumět popisy jevů, které uvádějí jejich prvky a vazby mezi nimi a splňují požadavek adekvátního výkladu zkoumaného jevu. Modely jsou tak zvláštním typem teorie. Pro porozumění konfliktu jsou důležité přinejmenším dvě třídy modelů: modely strukturální a modely fázové neboli vývojové.[4]

Model strukturální

Ten operuje s nejdůležitějšími prvky zkoumaného jevu. Takovým modelem je například souhrn vlastností, které jsou identifikovatelné v případě všech konfliktů. Jsou jimi:

  • předmět sporu
  • charakteristiky konkrétních stran
  • vztahy mezi konfliktními stranami
  • sociální kontext konfliktu
  • prostředky použité v konfliktu
  • efekty konfliktu.[5]

Model fázový

Fázový nebo také vývojový model konfliktu říká, jakými fázemi by mohl studovaný konflikt procházet. Tyto modely nabývají tří forem:

a) eskalace a deeskalace- je model konfliktního chování, ve kterém po sobě ve spirále následují podmínky konfliktu, manifestace konfliktu, eskalace, deeskalace, ukončení konfliktu a jeho důsledky. V průběhu eskalace a deeskalace se proměňuje mnoho skutečností a konflikt se tak nikdy nevrací do podmínek, které existovaly v okamžiku jeho vypuknutí. Model nepočítá s eventualitou, že může dojít k návratu z určité fáze do fáze předcházející, tedy např. z deeskalace bez ukončení konfliktu do jeho eskalace.

b) eskalace- je model, který pracuje s třemi hlavními stupni, přičemž v rámci každého hlavního stupně existují tři specifické stupně. Tento model počítá se vzájemným zničením soupeřů a tedy v určitých situacích s nevratností konfliktních procesů

c) deeskalace- je soubor propojených procesů, jež znamenají redukci přinucení, tenze, strachu atd. Vychází z přesvědčení, že usmiřování není jednoduše opakem přinucení. Deeskalační proces obsahuje následující fáze:

  • otevření nového kanálu komunikace
  • změna rétoriky v popisu konfliktního systému
  • odstranění nebo změna přinucení, limitů nebo sankcí
  • změna statusu hlavních zadržených
  • výměna vůdců nebo hlavních úředníků, především jestřábů
  • veřejné uznání určité odpovědnosti za existenci a pokračování konfliktu
  • uznání existence soupeře a práva jeho vůdců reprezentovat skupinu
  • modifikace nebo změna ideologických aspektů ospravedlňujících opuštění cílů sporu nebo násilných akcí
  • časově omezené odstoupení od násilných akcí
  • připuštění participace v neformálních diskuzích o řešení předmětu konfliktu

Uvedené modely jsou východiskem pro analýzy konfliktních událostí nebo našeho vědění o konfliktu. Před započetím zkoumání se musí každý sociolog rozhodnout, jaký model zvolit, a posoudit, zda jeho volba odpovídá předmětu výzkumu.[6]

Reference

  1. ↑ a b c JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, s. 128. ISBN 80-7178-535-0.
  2. ↑ ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 159. 
  3. ↑ JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, s. 128;129. ISBN 80-7178-535-0.
  4. ↑ Znebejánek, Sociologie konfliktu. Str. 148
  5. ↑ Znebejánek, Sociologie konfliktu. Str. 149
  6. ↑ Znebejánek, Sociologie konfliktu. Str. 150n.

Literatura

  • ABERCROMBIE, Nicholas, Stephen HILL a Bryan S TURNER. The Penguin dictionary of sociolgy. 2nd ed. London: Penguin Books, 1988, xi, 319 s. ISBN 0-14-051184-9.
  • CORNELIUS, H. and FAIRE, S. (2006): Everyone Can Win. Sydney, Simon & Schuster.
  • DAHRENDORF, Ralf. Moderný sociálny konflikt: esej o politike slobody. Překlad Ferdinand Pál. Bratislava: Archa, 1991, 320 s. ISBN 80-7115-024-X.
  • DAHRENDORF, Ralf. Pokoušení nesvobody: intelektuálové v časech zkoušek. Vyd. 1. Překlad Jana Zoubková. Jinočany: H, 2008, 228 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-7319-065-1.
  • EGGERT, M. A.; FALOZON, W. (2005): Řešení konfliktů. Praha, Portál.
  • GIDDENS, Anthony a Philip W SUTTON. Sociologie. Vyd. 1., aktualizované a rozšířené. Praha: Argo, 2013, 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1.
  • HARRINGTON, AUSTIN, kol. Moderní sociální teorie, Vyd. 1. Praha, Portál, 2006. 496 s. ISBN 80-7367-093-3
  • JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-535-0.
  • MARSHALL, Gordon. A dictionary of sociology. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 1998, viii, 710 p. ISBN 0-19-280081-7.
  • MCCONNELL, J. A. (2001): Mindful mediation: A handbook for buddhist peacemakers. Dehiwala, Buddhist Cultural Centre.
  • MILLS, C. White collar: the American middle classes. 50th anniversary ed. /. New York, N.Y.: Oxford University Press, 2002, xx, 394 p. ISBN 0-19-515708-7.
  • MILLS, C. Sociologická imaginace. Vyd. 1. Překlad Václav Dušek. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, 310 s. MOST (Sociologické nakladatelství), sv. 2. ISBN 80-86429-04-0.
  • MILLS, C. The power elite. Oxford: Oxford University Press, c1956, 423 s. ISBN 0-19-500680-1.
  • MILLS, C a John SUMMERS. The politics of truth: selected writings of C. Wright Mills. New York: Oxford University Press, c2008, xii, 296 p. ISBN 978-0-19-534304-5.
  • ŠUBRT, Jiří. Historická sociologie: teorie dlouhodobých vývojových procesů. Plzeň: Čeněk, 2007, 548 s. ISBN 978-80-7380-061-1.
  • TILLETT, G. (1999): Resolving Conflict a practical approach. Oxford University Press.
  • ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2015, 172 s. Základy sociologie. ISBN 978-80-7419-177-0.

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Konflikt&oldid=21219914“