Heroická ctnost
Heroická ctnost nebo prostě hrdinská ctnost je kanonický název pro soubor požadavků příkladného života, které je třeba prokázat, aby mohl být zahájen formální proces kanonizace v římskokatolické církvi a dalších křesťanských konfesích. Existence hrdinských ctností se prokazuje posmrtnou analýzou kandidátova chování a životního běhu, z níž musí být nade vší pochybnost zřejmé, že kandidátovo chování bylo během jeho života vedeno praktikováním ctností nad rámec běžných teologických a kardinálních ctností.[1]
V křesťanské etice tradičně označují ctnosti, které svou dokonalostí převyšují běžné lidské morální postoje lásky k Bohu a bližnímu.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Poprvé tento termín použil Aristoteles v Etice Nikomachově, kde hovořil o nadlidské ctnosti, stejně jako o morální ctnosti v hrdinském či božském měřítku.[2][3]
Následně si tento termín osvojila křesťanská morální teologie a používala jej zejména ve vztahu ke světcům a mučedníkům. Koncepci heroických ctností vypracoval Albert Veliký a jeho žák Tomáš Akvinský (1225–1274).[3]
Již v prvních stoletích křesťanství církevní otcové, včetně Klementa Alexandrijského, Origena, Cypriána z Kartága a dalších, ve svých spisech zdůrazňovali mimořádné ctnosti mučedníků. Po éře mučedníků, kdy v důsledku Konstantinova ediktu z roku 313 ustalo pronásledování, se do popředí zájmu křesťanství dostala mimořádná morální úroveň svatých vyznavačů (lat. Confessores).[3]
První formální církevní soud, který měl určit stupeň dokonalosti ctností osoby, jež zemřela v pověsti svatosti, se konal v roce 1482 v případě jednoho z prvních františkánů, učitele církve, svatého Bonaventury (1217–1274). Studie se řídila vzorem tří teologických ctností – víry, naděje a lásky – a čtyř kardinálních ctností. Termín hrdinské ctnosti se v renesanci stal odborným termínem používaným v beatifikačních a kanonizačních procesech.[3]
Kritéria
[editovat | editovat zdroj]Hrdinské ctnosti ukazují na přítomnost působení Boží milosti v životě světce; jsou důkazem jeho podřízení se vedení Ducha svatého[4] a spolupráce s ním. Skutky, které vykonal, byly spíše plodem Božího působení v něm než jeho vlastního úsilí. Proto je hrdinství ctností základem pro prohlášení člověka za svatého.[3]
Při vyslovování hrdinství ctností se berou v úvahu následující úvahy:
- Mají se projevovat v činech, které jsou naplněním evangelijních rad obsažených v učení Kázání na hoře,[5] a to nejen Dekalogu.[6]
- Hrdinské činy by měly být dostatečně početné, obvykle se projeví, až když to situace vyžaduje.
- Hrdinství se má projevovat v různých druzích ctností, protože ctnosti jsou na sobě závislé. Pokud je člověk svatý, má je všechny v dokonalé míře.
- Spáchání všedních hříchů, a to i dobrovolně a poté, co osoba dosáhla úrovně hrdinských ctností, není překážkou blahořečení – za předpokladu, že osoba učinila nápravu a přijala opatření, aby se jich v budoucnu vyvarovala.
- Hrdinské ctnosti by se měly v životě člověka projevovat po určitou dobu. Vysoký stupeň hrdinských ctností však může krátkodobě kompenzovat.
- Hrdinské ctnosti nemusí jít nutně ruku v ruce s vnitřní kontemplací, takže nezkušenost člověka s kontemplací není překážkou pro jejich vyslovení.
- Charismata, jako je dar proroctví, extáze nebo vize, nejsou sama o sobě dostatečným důkazem hrdinských ctností. Ani zázraky, které člověk vykoná během svého pozemského života, nejsou dostatečným důkazem hrdinství ctností.[3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Cnoty heroiczne na polské Wikipedii a Virtudes heroicas na portugalské Wikipedii.
- ↑ BITTENCOURT, Estevão Tavrares. Católicos perguntam. São Paulo: o Mensageiro de Santo Antônio, 1997. (portugalština)
- ↑ Aristoteles, Etika Nikomachova, 1145a 15-30.
- ↑ a b c d e f Katechismus katolické církve, čl. 1973–1974 a 2053. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 793 s. ISBN 80-7192-488-1.
- ↑ srov. Řím 8, 14 (Kral, ČEP)
- ↑ srov. Mt 5, 1 – 7, 29 (Kral, ČEP)
- ↑ srov. KKC, čl. 1973: „Nový zákon obsahuje kromě přikázání také evangelijní rady. Tradiční rozlišení mezi Božími přikázáními a evangelijními radami vychází z jejich vztahu k lásce neboli k dokonalosti křesťanského života. Účelem přikázání je odmítnout to, co je neslučitelné s láskou. Účelem těchto rad je odmítnout vše, co by mohlo být překážkou jejího rozvoje, i když se tomu láska nebrání.“
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- TRUHLAR, K.V. Virtue, Heroic. In: T. Carson, J. Cerrito. The New Catholic Encyclopedia. Washington D.C.: [s.n.], 2003. Svazek 14. S. 554–555. (angličtina)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Heroic Virtue (anglicky)
