Poás

Poás
Jezero v kráteru sopky Poás
Vrchol	2708 m n. m.
Poloha
Světadíl	Severní Amerika
Stát	Kostarika Kostarika
Souřadnice	10°12′ s. š., 84°12′ z. d.
Volcán de Poás
Typ	stratovulkán
Hornina	sopečné
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poás je aktivní sopka v centrální části Kostariky.

V jednom ze tří kráterů této středoamerické sopky je gejzír. Kostarická sopka Poás získala slávu v roce 1910, kdy vyvrhla sloup páry vysoký 6 kilometrů. V dalších příležitostech vychrlila páru 300 metrů vysoko.

Poás je jednou z více než 60 sopek, které vévodí krajině v této části Střední Ameriky. Sopky tady vybuchují velice často. Například v sousední Nikaragui byly ve směsi zkamenělého bahna nalezeny otisky asi 10 párů nohou. Tito lidé běželi závod o život kdy v době před 10 000 lety vybuchla nedaleká sopka Masaya. Původ středoamerických sopek je stejný jako všech jiných v ohňovém kruhu. Vznikají podsouváním jedné zemské desky pod druhou.

Poloha a vulkány

Dosud činná sopka leží v jihovýchodní části pohoří Kordiller, v centrální části Kostarické šíje. Poás je jedním ze čtyř aktivních vulkánů. Nejvyšší je Irazú (3422 metrů), další je Turrialba (3324 metrů) a Borba (2650 metrů). Poás dosahuje výšky 2711 metrů.

Krátery

Poás má krátery tři. Ten nejvyšší zcela splývá s úbočím. Často je v mlze a proto se tu daří kapradinám, přesličkám a také nižším stromům. Z ptáků zde můžeme vidět drozda stěhovavého i quetzala, který byl Indiány považován za posvátného. Ve druhém, také již vyhaslém kráteru se vyskytuje poklidné jezero, které nabralo vodu z častých dešťů. Deště se zde vyskytují dvakrát do roka a štědře se snášejí na celou mezioceánskou pevninskou hráz. Teprve třetí nejnižší kráter si uchovává aktivitu.

Nejnižší aktivní kráter

Podoba tohoto kráteru je podobná zjizvené měsíční krajině uzavřené do kotle o průměru 1,6 kilometrů a hloubka je odhadována na 300 metrů. Leží v něm opršelé vrstvy popela, utuhlé proudy struskovité lávy s otevřenými kráterky po unikajících plynech i lávové balvany zvané pumice. V nejhlubší části kráteru bublá horké bahnité jezero. Barva se čas od času mění na mléčnou až po zelenou, což závisí na chemickém složení plynný exhalanzí. Pukliny na dně kráteru jsou cestami jimiž povrchová voda proniká do podzemí a tam se zahřívá. Přehřátá a obohacená plyny se pak prudce vrací k povrchu a projevuje se jako gejzír. Intervaly mezi jednotlivými gejzírovými erupcemi se na začátku 20. století zkracovaly. Proto lidé okolo sopky trpí často respiračními a kožními nemocemi.

Národní park

Sopka Poás a její nejbližší okolí byla v roce 1970 vyhlášena za národní park, který má rozlohu 6 506 ha.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Poás na Wikimedia Commons