Východní Kordillera (Peru)
| Cordillera Oriental Východní Kordillera | |
|---|---|
 Nejvyšší hora Východní Kordillery Ausangate | |
| Nejvyšší bod | 6 385 m n. m. (Ausangate) |
| Nadřazená jednotka | Andy |
| Podřazené jednotky | Cordillera Azul, Cordillera Vilcabamba, Cordillera Urubamba, Cordillera Vilcanota, Cordillera Carabaya |
| Světadíl | Jižní Amerika |
| Stát |  Peru |
| Souřadnice | 10°30′ j. š., 74°30′ z. d. |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Východní Kordillera, španělsky Cordillera Oriental, je rozsáhlé horské pásmo And, které prochází od hranice s Ekvádorem až k hranici s Bolívií, celou délkou Peru.[1] Východně od Východní Kordillery se rozkládá Amazonie, západně v jižní části leží náhorní plošina Altiplano, v severní části odděluje Východní Kordilleru od Střední Kordillery údolí s řekou Huallaga.[2] Nejvyšší horou Východní Kordillery je Ausangate s nadmořskou výškou 6 385 metrů.[3]
Geografie
V severní části Východní Kordillera nedosahuje velkých výšek, horské pásmo je rozčleněné řadou údolí, přičemž největší hloubky dosahují kaňony řek Huallaga a Marañón. Ve střední části naopak Východní Kordillera pohořími Cordillera Vilcabamba (Salcantay, 6 264 m) a Cordillera Vilcanota (Ausangate, 6 385 m) dosahuje nejvyšších výšek. Jižní část Východní Kordillery tvoří pohoří Cordillera Carabaya (Allincapac, 5 805 m) a z Bolívie sem zasahuje severozápadní část pohoří Cordillera Real.[4] Na nižší úrovni tvoří Východní Cordilleru celkem devět pohoří.[3]
Reference
- ↑ Merriam-Webster's Geographical Dictionary. 3. vyd. Springfield, Massachusetts, U. S. A.: Merriam-Webster, Incorporporated, Publishers, 1997. 1361 s. ISBN 0-87779-546-0. S. 48. (anglicky)
- ↑ Der Neue Weltatlas. München: Verlag Wolfgang Kunth Gmbh, 2001. 248 s. ISBN 3-8166-2248-8. S. 152. (německy)
- ↑ a b Cordillera Orientall (Peru) [online]. peakbagger.com, 2004 [cit. 2020-11-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ŠLÉGL, Jiří a KOLEKTIV. Světová pohoří, Amerika. 1. vyd. Praha: Knižní klub, Balios, 2003. 176 s. ISBN 80-242-0960-8. Kapitola Andy, s. 147–150.
