Živý oheň
Živý či nouzový oheň je v evropské lidové kultuře oheň rozdělaný pomocí tření či vrtání dřev, jemuž je přisuzována posvátnost a magické vlastnosti. Figuroval v řadě lidových svátků a zvyků a zapalovali se jím hranice například na První neděli postní, Velikonoce, Beltaine a Valpuržinu noc, svatojánskou noc, Dušičky a zimní slunovrat.[1]
Ve slovanské lidové kultuře se používala označení jako živý, svatý, dřevěný oheň nebo car a nesměl být zapalován ženami. Když byl rozžínán nesměl ve vesnici hořet další oheň.[2]
Ve Skotsku byl o svátku Beltain zapalován teine éigen „nouzový oheň“ rozdělávaný pomocí dvou dřev nebo dřevěného rámu a nápravy, kterými byla vyvolána jiskra od které chytila hořlavá houba troudnatec kopytovitý . Na některých místech se této činnosti účastnilo více osob, například tři nebo třikrát devět, a věřilo se že pokud se některá z nich dopustila vraždy, cizoložství či jiného zločinu tak se oheň nevznítí nebo nebude mít své blahodárné účinky. O teine éigen se věřilo že chrání před čarodějnictvím, nemocemi lidí i dobytka a jedy. Z tohoto důvodu se o Beltainu zhášeli všechny ohně a pomocí nouzového ohně zapalovány hranice mezi kterými se prováděl dobytek a procházeli lidé.[3][4]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Překlad Věra Heroldová-Šťovíčková, Erich Herold. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 671 s. ISBN 978-80-7380-017-8. S. 701.
- ↑ WARNEROVÁ, Elizabeth. Ruské mýty. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-359-6. S. 28.
- ↑ FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Překlad Věra Heroldová-Šťovíčková, Erich Herold. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 671 s. ISBN 978-80-7380-017-8. S. 680–681.
- ↑ MACKILLOP, James. Keltské bájesloví. Praha: Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80--7106-881-5. S. 130–131.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Živý oheň na Wikimedia Commons
