Šivaismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Socha Šivy v indickém Dillí

Šivaismus (v sanskrtu शैव दर्शन, terminologicky Šaiva Pamtha - "Cesta vyznavačů Šivy" nebo Šaiva Sásana - "Vyznání stoupenců Šivy") je forma hinduismu, která se zaměřuje výhradně na boha Šivu. Šivaismus je rozšířen v některých částech jižní Asie a je filosoficky dobře propracován. Obě jeho nejdůležitější odnože, jihoindická Šaiva Siddhánta i kašmírská Pratja Bhidžňa, jsou teistické v tom smyslu, že připouštějí osobního boha, a zároveň monistické, protože považují božství (brahman) za konečnou realitu a všechny ostatní skutečnosti za totožné s božskou tvůrčí energií.

Historické kořeny šivaismu[editovat | editovat zdroj]

Šivaismus se vyvinul z náboženské koncepce, která byla poprvé systematicky a teoreticky formulována v upanišadové literatuře, konkrétně ve Švétašvatara Upanišadě. Tam bylo jméno Šiva, předtím užívané jen jako přídomek některých védských bohů, povýšeno na přídomek či duchovní aspekt monoteistického Boha Íšvary, panteistického Božství brahman či jeho Ducha (Puruša) Íšana či Íša. Co do hinduistické tradice má šivaismus kořeny v mystickém řádu z 2. až 6. století př. n. l. zvaném Nandinátha Sampradája ("Tradice Pána Nandiho"), jehož zakladatel, Mahárši Nandi Nátha ("Velký prorok Pán Nandi"), rozeslal svých osm učedníků do světa šířit své radostné poselství Šaiva Siddhánty (tj. prvotní šivaismus), která se ve středověku, v tamilské tradici tantrických šivaistů, rozdělila na dvě školy - nedualistickou (advaita) školu Tirumulara a dualistickou (dvaita) školu Meykandara. Šivaismus navázal na védský kult bouřného boha Rudry (Rudra - sanskrt. "Ten Bouřný" či "Hřmící"), od něhož převzal ikonografii antropomorfního boha s trojzubcem.

Vývojové linie šivaismu[editovat | editovat zdroj]

Někdy mezi 3. a 7. stoletím n. l. se šivaismus rozvětvil na dvě základní vývojové linie dle dvou textových tradic - puránské a tantrické. Puránský šivaismus, reprezentovaný v první řadě Šiva Mahápuránou a založený na vyprávěních tzv. Purán ("Starobylostí"), se vydal cestou lidově populárního uctívání Šivy. Tantrický šivaismus, předznamenaný sektou Lákula, se rozvětvil v dalších dvou základních liniích, které jsou známy jako tzv. ati márga ("extrémní stezka") a mantra márga ("stezka modlitby") a co do charakteristické duchovní praxe jsou ekvivalentní obecně tantrickému rozlišení dakšina márgy ("pravoruká stezka") a váma márgy ("levoruká stezka"). Známější je v západním světě spíše extrémní levoruká stezka šivaismu, odsuzovaného z křesťanských pozic jako démonský či satanistický kult. Je reprezentována sektami jako Kálamukha ("Ti s černými tvářemi") nebo Kápalika ("Ti, co nosí lebku"), známými pro své praktiky, vykonávané v rozporu s Dharmou a porušující védská pravidla. Jde o takové rituální praktiky jako krvavé usmrcení kozy, pití různých sekretů (krev a mužské a ženské pohlavní tekutiny) z urvané lidské lebky nebo křtění v krvi a pomazávání se směsí popela z lidské mrtvoly a výkalů z býka. Naproti tomu pravoruká stezka modliteb je v šivaismu zase podobná spíše křesťanské zbožnosti. Rozdíl mezi oběma směry symbolizují dva základní duchovní aspekty Íšvary - Šiva ("Ten Laskavý" či "Milostivý") a Bhairava ("Ten Strašlivý" či "Příšerný").

Pašupata Sampradája[editovat | editovat zdroj]

Pašupata Sampradája ("Tradice stoupenců Pašupatiho" čili "Pána všech tvorů") či jednoduše pašupatismus nebo pašupatový šivaismus je protošivaismem či zárodečnou formou historického šivaismu z 1.-2. století n. l. Byl založen na uctívání Pašupatiho ("Pána tvorstva"), jedné z hlavních manifestací védského boha Rudry, přímého předchůdce Šivy. Šrí Pašupati Nátha má "pět tváří" (paňča mukha), považovaných v šivaismu za pět lidských ztělesnění Šivy.

Íšani Sampradája[editovat | editovat zdroj]

Pátou a ústřední tváří Šrí Pašupatiho Náthy v pašupatismu a lidskou manifestací Šivy v šivaismu je Íšana, "který je nepoznatelný dokonce i zřekům" (Šiva Mahápurána) a je pozemským zjevením Šivovy milosti. Od něj odvozuje svůj původ Íšani Sampradája[1] ("Tradice stoupenců Íšany"), první historická tradice "čistého šivaismu" (šuddha šaiva) z 1.-2. století n. l. V tamilské poémě Manimekalai, napsané buddhistickým básníkem Čithalaiem Čathanarem v 6. století n. l., se vyskytuje možný doklad totožnosti této tradice s Nasrani, indickou církví křesťanů apoštola Tomáše, neboť se tu hovoří o šivaistech Issani (tamil. Íšani), které vede Thomma Issani. Íšani Sampradája uctívala Šivu jako Íšanu, takže se v šivaistické ikonografii začal vedle paňča mukha lingamu ("lingam s pěti tvářemi"), znázorňujícího Pašupatiho Náthu s pěti tvářemi, vyhotovovat také éka mukha lingam ("lingam s jedinou tváří"), znázorňující už jen Íšanu. Íšani Sampradája rozlišila Rudru ("Bouřlivého" nebo "Řvoucího") jako hněvivý aspekt brahmanu, reprezentující Vaidika Dharmu ("Védský Zákon"), a Šivu ("Laskavého" nebo "Milostivého") jako milosrdný aspekt brahmanu, reprezentující Sanátana Dharmu ("Věčný Zákon"). Íšani Sampradája představovala mantra márgu v tradici Pašupati Sampradáji.

Šaiva Siddhánta[editovat | editovat zdroj]

Idea tzv. Šaiva Siddhánty ("Šivaistické doktríny") pochází od jogína Tirumulara, učedníka Nandiho Náthy. V této původní formě jde o nedualistickou (advaita) doktrínu, předcházející pozdější dualistické (dvaita) Šaiva Siddhántě. Šaiva Siddhánta rozeznává tři kategorie skutečnosti: boha, duši a hmotu. Svrchovaná skutečnost se nazývá Šiva; od věčnosti spočívá v sobě samém a je kvalitativně odlišný jak od duše, která má vědomí a je závislá, tak od hmoty, která je nevědomá. Šiva je věčný, čistý a dokonalý duch. Po vzoru védského Rudry se také nazývá Pašupati („Pán tvorů“). Beztvaré božství (brahma) bere na sebe různé podoby ze soucitu a lásky k tvorům, kteří jej nemohou uctívat v jeho transcendentní nerozlišenosti bez rozlišujících znaků (tzv. nirguna brahma). Pán tvorů jedná prostřednictvím své zosobněné vědomé síly či moci (šakti).

Duše jsou z božské podstaty (brahma), z které pocházejí, věčné a nekonečné, protože co do této univerzální podstaty nejsou omezeny časem a prostorem. Svou rozumnou činností mají účast na této božské podstatě; tuto účast však ztrácejí, jsou-li poutány hmotným světem. Tkanivo pout je trojnásobné: nevědomost, kosmická iluze a plody činů (plodonosná činnost, karma). Osvobození (mókša) znamená zbavit se těchto pout. Prostředky k osvobození jsou duchovní zasvěcení, plnění etických a společenských předpisů, jógická cvičení a správné jednání. Nejdůležitější je však Šivova milost, která vede člověka k osvobození z koloběhu rození a smrti (samsára). Ztělesněním této milosti je Íšana.

Siddha Siddhánta[editovat | editovat zdroj]

Založena v rámci Ádinátha Sampradáji ("Tradice Prvního Pána") jogínem Matsjendra Náthou (zhruba 10. století) a jeho žákem Górákša Náthou. Učila monistickou filozofii Bhedabheda, zahrnující jak představu transcendentního Šivy, tak imanentního Šivy. Šiva v tomto systému vystupoval jako prvotní příčina materiální existence (pradhana). Stvoření vesmíru a duší a jejich návrat do Šivy spočinutím v brahmanu byly v systému Siddha Siddhánty popsány jako vznik bublin z vody a jejich návrat zpět do vody. Tato škola šivaismu byla vlivná v Nepálu, Uttara Pradéši, Biháru a Západním Bengálsku.

Šaiva Daršana[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od předchozích dvou monistických škol je Šaiva Daršana, nejstarší šivaistická sekta v severní Indii, která vytvořila uzavřený filosofický systém, dualistická. Hlásal ji v 9. století Sadjódžóti v Kašmíru, odkud se rozšířila do Gudžarátu a Málvy a později pronikla až do jižní Indie.

Rozlišuje duše a hmotný svět. Duše, svou přirozeností vševědoucí a všemohoucí, není jen poznávající, ale i činná. Bůh je duše, která se těší vševědoucnosti a všemohoucnosti od věčnosti a nikdy nebyla v jiném stavu. U ostatních tvorů jsou tyto vlastnosti ochromeny poskvrněností hmotou, takže jsou závislí na boží milosti. Ta jediná je může dovést k vykoupení; žáka přitom postupně vede zasvěcováním duchovní učitel (guru), zástupce boha či projevený bůh.

Pratja Bhidžňa[editovat | editovat zdroj]

Vznikla v Kašmíru na přelomu 10. a 11. století a navazuje přímo na Šankarův monismus (advaita). Podle Frauwallnera je nejdůležitějším systémem, kterému kdy šivaismus dal vzniknout.

Šiva, který je absolutní realitou, tvoří svět nikoli z hmotné příčiny, nýbrž ze své svobodné vůle; tvoření je projev svrchovaného pána tryskající z něho samého. Ve vztahu k světu a k vědomým tvorům je božství jak imanentní, tak transcendentní. Šiva je neměnnou skutečností, která je podkladem celého vesmíru; jeho šakti má nekonečně mnoho aspektů, z nichž hlavní jsou inteligence, blaženost, vůle, poznání a tvořivost.

Individuální duše jako vědomý a činný princip je totožná se Šivou, protože má božské vlastnosti: schopnost poznávat celý vesmír a svobodnou vůli; pod vlivem iluze (májá) se však mylně domnívá, že se od Šivy liší. Proto se člověk osvobodí jasným rozpoznáním (skrt. pratja bhidžňa) své totožnosti se Šivou. Ten, kdo dosáhl osvobození, žije v pokoji a míru se všemi; netouží už po ničem, protože se dostal k cíli lidského života.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://ocoy.org/original-christianity/the-christ-of-india/