Šivaismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Socha Šivy v indickém Dillí

Šivaismus (v sanskrtu शैव दर्शन) je forma hinduismu, která se zaměřuje výhradně na boha Šivu. Šivaismus je rozšířen v některých částech jižní Asie a je filosoficky dobře propracován. Obě jeho nejdůležitější odnože, jihoindická Šaiva Siddhánta i kašmírská Pratja Bhidžňa, jsou teistické v tom smyslu, že připouštějí osobního boha, a zároveň monistické, protože považují božství (brahman) za poslední realitu a všechny ostatní skutečnosti za totožné s božskou tvůrčí energií.

Pašupatismus[editovat | editovat zdroj]

Pašupatismus je protošivaismem či zárodečnou formou historického šivaismu z 1. století n. l. Byl založen na uctívání Pašupatiho ("Pána tvorstva"), jedné z hlavních manifestací védského boha Rudry, přímého předchůdce Šivy. Tzv. Šrí Pašupati Nátha ("Svatý Pán Pašupati") je nejvyšším statutem Rudry a pozemskou manifestací Boha (Íšvary) v náthovské tradici pašupatismu (Pašupati Nátha Sampradája či Pašupata Sampradája - "Tradice Pána Pašupatiho" / "Tradice pašupatovců" či "vyznavačů Pašupatiho") coby historickém zárodku "Tradice Pánů" (Nátha Sampradája). Šrí Pašupati Nátha má pět tváří, považovaných v šivaismu za pět pozemských inkarnací Šivy.

Íšani Sampradája[editovat | editovat zdroj]

Pátou a ústřední tváří Šrí Pašupatiho Náthy v pašupatismu a pozemskou inkarnací Šivy v šivaismu je Íšana, "který je nepoznatelný dokonce i věštcům" (Šiva Mahápurána) a je pozemským zjevením Šivovy milosti. Od něj odvozuje svůj původ Íšani Sampradája či Íšanni Sampradája ("Tradice stoupenců Íši / Íšany"), první historická tradice šivaismu z 1.-2. století n. l., která je v tamilské poémě Manimekalai, napsané buddhistickým básníkem Čithalai Čathanarem v 6. století n. l., ztotožněna s lidem Nasrani, tj. obcí indických křesťanů apoštola Tomáše. Íšani Sampradája autonomizovala Íšanu jako postavu jménem Šrí Íša Nátha ("Svatý Pán Íša") a rozlišila Rudru ("Bouřlivého" nebo "Strašlivého") jako hněvivý aspekt brahmanu, reprezentující Vaidika Dharmu ("Védský Zákon"), a Šivu ("Přívětivého" nebo "Milostivého") jako milostivý aspekt brahmanu, reprezentující Sanátana Dharmu ("Věčný Zákon"). V příhodné době Šiva sestupuje na Zemi v lidských vtěleních (Múrta či Avatar) jako "Ten Dokončený" (Siddha), eventuálně "Ten Oproštěný" (Avadhúta). Íšani Sampradája tak coby odnož rané Nátha Sampradáji v rámci raného šivaismu položila základy Siddha Nátha Sampradáji ("Tradice Dokončených Pánů"), předcházející pozdější Nava Nátha Sampradáji ("Tradice Nových Pánů").

Šaiva Siddhánta[editovat | editovat zdroj]

Idea tzv. Šaiva Siddhánty ("Dokončenosti vyznavačů Šivy") pochází od jogínů Tirumulara a Pataňdžaliho, žáků Nandiho Náthy z 2. století př. n. l., a jako šivaistická škola s vlastní teorií a praxí povstala z Íšani Sampradáji v rámci Siddha Nátha Sampradáji. Šaiva Siddhánta rozeznává tři kategorie skutečnosti: boha, duši a hmotu. Svrchovaná skutečnost se nazývá Šiva; od věčnosti spočívá v sobě samém a je kvalitativně odlišný jak od duše, která má vědomí a je závislá, tak od hmoty, která je nevědomá. Šiva je věčný, čistý a dokonalý duch. Po vzoru védského Rudry se také nazývá Pašupati („Pán tvorů“). Beztvaré božství (brahma) bere na sebe různé podoby ze soucitu a lásky k tvorům, kteří jej nemohou uctívat v jeho transcendentní nerozlišenosti bez rozlišujících znaků (tzv. nirguna brahma). Pán tvorů jedná prostřednictvím své zosobněné vědomé síly či moci (šakti).

Duše jsou z božské podstaty (brahma), z které pocházejí, věčné a nekonečné, protože co do této univerzální podstaty nejsou omezeny časem a prostorem. Svou rozumnou činností mají účast na této božské podstatě; tuto účast však ztrácejí, jsou-li poutány hmotným světem. Tkanivo pout je trojnásobné: nevědomost, kosmická iluze a plody činů (plodonosná činnost, karma). Osvobození (mókša) znamená zbavit se těchto pout. Prostředky k osvobození jsou duchovní zasvěcení, plnění etických a společenských předpisů, jógická cvičení a správné jednání. Nejdůležitější je však Šivova milost, která vede člověka k osvobození z koloběhu rození a smrti (samsára).

Siddha Siddhánta[editovat | editovat zdroj]

Založena v rámci Nava Nátha Sampradáji ("Tradice Nových Pánů") jogínem Matsjendra Náthou (zhruba 10. století) a jeho žákem Górákša Náthou. Učila monistickou filozofii Bhedabheda, zahrnující jak představu transcendentního Šivy, tak imanentního Šivy. Šiva v tomto systému vystupoval jako prvotní příčina materiální existence (pradhana). Stvoření vesmíru a duší a jejich návrat do Šivy spočinutím v brahmanu byly v systému Siddha Siddhánty popsány jako vznik bublin z vody a jejich návrat zpět do vody. Tato škola šivaismu byla vlivná v Nepálu, Uttara Pradéši, Biháru a Západním Bengálsku.

Šaiva Daršana[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od předchozích dvou monistických škol je Šaiva Daršana, nejstarší šivaistická sekta v severní Indii, která vytvořila uzavřený filosofický systém, dualistická. Hlásal ji v 9. století Sadjódžóti v Kašmíru, odkud se rozšířila do Gudžarátu a Málvy a později pronikla až do jižní Indie.

Rozlišuje duše a hmotný svět. Duše, svou přirozeností vševědoucí a všemohoucí, není jen poznávající, ale i činná. Bůh je duše, která se těší vševědoucnosti a všemohoucnosti od věčnosti a nikdy nebyla v jiném stavu. U ostatních tvorů jsou tyto vlastnosti ochromeny poskvrněností hmotou, takže jsou závislí na boží milosti. Ta jediná je může dovést k vykoupení; žáka přitom postupně vede zasvěcováním duchovní učitel (guru), zástupce boha či projevený bůh.

Pratja Bhidžňa[editovat | editovat zdroj]

Vznikla v Kašmíru na přelomu 10. a 11. století a navazuje přímo na Šankarův monismus (advaita). Podle Frauwallnera je nejdůležitějším systémem, kterému kdy šivaismus dal vzniknout.

Šiva, který je absolutní realitou, tvoří svět nikoli z hmotné příčiny, nýbrž ze své svobodné vůle; tvoření je projev svrchovaného pána tryskající z něho samého. Ve vztahu k světu a k vědomým tvorům je božství jak imanentní, tak transcendentní. Šiva je neměnnou skutečností, která je podkladem celého vesmíru; jeho šakti má nekonečně mnoho aspektů, z nichž hlavní jsou inteligence, blaženost, vůle, poznání a tvořivost.

Individuální duše jako vědomý a činný princip je totožná se Šivou, protože má božské vlastnosti: schopnost poznávat celý vesmír a svobodnou vůli; pod vlivem iluze (májá) se však mylně domnívá, že se od Šivy liší. Proto se člověk osvobodí jasným rozpoznáním (skrt. pratja bhidžňa) své totožnosti se Šivou. Ten, kdo dosáhl osvobození, žije v pokoji a míru se všemi; netouží už po ničem, protože se dostal k cíli lidského života.