Šivaismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Socha Šivy v indickém Dillí

Šivaismus (v sanskrtu शैव दर्शन) je forma hinduismu, která se zaměřuje výhradně na boha Šivu. Šivaismus je rozšířen v některých částech jižní Asie a je filosoficky dobře propracován. Obě jeho nejdůležitější odnože, jihoindická Šaiva Siddhánta i kašmírská Pratja Bhidžňa, jsou teistické v tom smyslu, že připouštějí osobního boha, a zároveň monistické, protože považují božství (brahman) za poslední realitu a všechny ostatní skutečnosti za totožné s božskou tvůrčí energií.

Pašupatismus[editovat | editovat zdroj]

Pašupatismus je protošivaismem či zárodečnou formou historického šivaismu z 1. století n. l. Byl založen na uctívání Pašupatiho ("Pána tvorstva), jedné z hlavních manifestací védského boha Rudry, přímého předchůdce Šivy. Tzv. Šrí Pašupati Nátha ("Svatý Pán Pašupati") je pozemskou manifestací Boha v hinduistické tradici pašupatismu (tzv. Pašupati Nátha Sampradája - "Tradice Pána Pašupatiho"). Má pět tváří, považovaných v šivaismu za pět pozemských inkarnací Šivy.

Íšani Sampradája[editovat | editovat zdroj]

Pátou a ústřední tváří Šrí Pašupatiho Náthy v pašupatismu a pozemskou inkarnací Šivy v šivaismu je Íšana, "který je nepoznatelný dokonce i věštcům" (Šiva Mahápurána) a je pozemským zjevením Šivovy milosti. Od něj odvozuje svůj původ Íšani Sampradája ("Tradice Íšany"), první historická tradice šivaismu z 1.-2. století n. l., která je v tamilské poémě Manimekalai, napsané buddhistickým básníkem Čithalai Čathanarem v 6. století n. l., ztotožněna s lidem Nasrani, tj. obcí indických křesťanů apoštola Tomáše. Íšani Sampradája autonomizovala Íšanu jako osobu Šrí Íša Nátha a rozlišila Rudru ("Bouřlivého" nebo "Strašlivého") jako hněvivý aspekt brahmanu, reprezentující vaidika dharmu ("védský zákon"), a Šivu ("Přívětivého" nebo "Milostivého") jako milostivý aspekt brahmanu, reprezentující sanátana dharmu ("věčný zákon") a sestupující či sesílaný na Zemi v lidských vtěleních (Avatar či Avadhúta) jako "Dokonalý" člověk (Siddha). Íšani Sampradája tak v rámci šivaismu položila základy Avadhúta Sampradáji či Siddha Sampradáji, starší formy pozdější Nava Nátha Sampradáji ("Tradice devíti Pánů").

Šaiva Siddhánta[editovat | editovat zdroj]

Rozeznává tři kategorie skutečnosti: boha, duši a hmotu. Svrchovaná skutečnost se nazývá Šiva; od věčnosti spočívá v sobě samém a je kvalitativně odlišný jak od duše, která má vědomí a je závislá, tak od hmoty, která je nevědomá. Šiva je věčný, čistý a dokonalý duch. Nazývá se též Pašupati („Pán tvorů“). Beztvaré božství bere na sebe různé podoby ze soucitu a lásky k tvorům, kteří je nemohou uctívat v jeho aspektu bez přívlastků. Pán tvorů jedná prostřednictvím své zosobněné vědomé energie (šakti).

Duše jsou věčné a nekonečné, protože nejsou omezeny časem a prostorem. Svou rozumnou činností mají účast na božské podstatě; tuto účast ztrácejí, jsou-li poutány hmotným světem. Tkanivo pout je trojnásobné: nevědomost, kosmická iluze a plody činů (plodonosná činnost, karma). Osvobození (mókša) znamená zbavit se těchto pout. Prostředky k osvobození jsou duchovní zasvěcení, plnění etických a společenských předpisů, jógická cvičení a správné jednání. Nejdůležitější je však Šivova milost, která vede člověka k osvobození z koloběhu rození a smrti (samsára).

Siddha Siddhánta[editovat | editovat zdroj]

Založena v rámci Nava Nátha Sampradáji ("Tradice devíti Pánů") jogínem Matsjendra Náthou (zhruba 10. století) a jeho žákem Górákša Náthou. Učila monistickou filozofii Bhedabheda, zahrnující jak představu transcendentního Šivy, tak imanentního Šivy. Šiva v tomto systému vystupoval jako prvotní příčina materiální existence (pradhana). Stvoření vesmíru a duší a jejich návrat do Šivy spočinutím v brahmanu byly v systému Siddha Siddhánty popsány jako vznik bublin z vody a jejich návrat zpět do vody. Tato škola šivaismu byla vlivná v Nepálu, Uttara Pradéši, Biháru a Západním Bengálsku.

Šaiva Daršana[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od předchozích dvou monistických škol je Šaiva Daršana, nejstarší šivaistická sekta v severní Indii, která vytvořila uzavřený filosofický systém, dualistická. Hlásal ji v 9. století Sadjódžóti v Kašmíru, odkud se rozšířila do Gudžarátu a Málvy a později pronikla až do jižní Indie.

Rozlišuje duše a hmotný svět. Duše, svou přirozeností vševědoucí a všemohoucí, není jen poznávající, ale i činná. Bůh je duše, která se těší vševědoucnosti a všemohoucnosti od věčnosti a nikdy nebyla v jiném stavu. U ostatních tvorů jsou tyto vlastnosti ochromeny poskvrněností hmotou, takže jsou závislí na boží milosti. Ta jediná je může dovést k vykoupení; žáka přitom postupně vede zasvěcováním duchovní učitel (guru), zástupce boha či projevený bůh.

Pratja Bhidžňa[editovat | editovat zdroj]

Vznikla v Kašmíru na přelomu 10. a 11. století a navazuje přímo na Šankarův monismus (advaita). Podle Frauwallnera je nejdůležitějším systémem, kterému kdy šivaismus dal vzniknout.

Šiva, který je absolutní realitou, tvoří svět nikoli z hmotné příčiny, nýbrž ze své svobodné vůle; tvoření je projev svrchovaného pána tryskající z něho samého. Ve vztahu k světu a k vědomým tvorům je božství jak imanentní, tak transcendentní. Šiva je neměnnou skutečností, která je podkladem celého vesmíru; jeho šakti má nekonečně mnoho aspektů, z nichž hlavní jsou inteligence, blaženost, vůle, poznání a tvořivost.

Individuální duše jako vědomý a činný princip je totožná se Šivou, protože má božské vlastnosti: schopnost poznávat celý vesmír a svobodnou vůli; pod vlivem iluze (májá) se však mylně domnívá, že se od Šivy liší. Proto se člověk osvobodí jasným rozpoznáním (skrt. pratja bhidžňa) své totožnosti se Šivou. Ten, kdo dosáhl osvobození, žije v pokoji a míru se všemi; netouží už po ničem, protože se dostal k cíli lidského života.