Š’ S’-ming

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Š’ S’-ming
císař říše Velká Jen
Doba vlády9. května 759 – 18. dubna 761
Éra vládyJing-tchien (應天, 759),
Šun-tchien (順天, 759–761)
Úplné jménoŠ’ Su-kan
později Š’ S’-ming
Titulykníže z Kuej-čchuan (757),
kníže z Kuej-i (758)
Úmrtí18. dubna 761
PředchůdceAn Čching-sü
NástupceŠ’ Čchao-i
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Š’ S’-ming (čínsky pchin-jinem Shǐ Sīmíng, znaky 史思明, † 18. dubna 761) byl tchangský generál sogdsko-turkického původu. Sloužil na severovýchodní hranici, od roku 755, kdy se An Lu-šan vzbouřil proti tchangskému státu v povstání An Lu-šana, působil jako generál povstaleckých vojsk státu Jen. Roku 758 přechodně přešel na tchangskou stranu, následujícího roku se opět postavil proti Tchangům, zlikvidoval jenského císaře An Čching-süa a sám se prohlásil císařem. Znovudobyl Luo-jang, pak však jeho ofenzíva proti Tchangům uvázla a roku 761 byl zabit svým synem Š’ Čchao-im, který se obával o své postavení následníka. Š’ Čchao-i se poté stal čtvrtým a posledním jenským císařem.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Š’ S’-ming se původně jmenoval Š’ Su-kan (čínsky pchin-jinem Shǐ Sùgān, znaky 史窣干), změnou jména ho vyznamenal tchangský císař Süan-cung.

Původ, služba v tchangské armádě[editovat | editovat zdroj]

Š’ S’-ming se narodil začátkem 8. století v severovýchodním pohraničí tchangské říše, byl smíšeného turkicko-sogdijského původu. Sloužil v tchangské pohraniční armádě. Podle tradičního podání byl stejně starý jako An Lu-šan, v dětství se s ním přátelil a jako An Lu-šan ovládal „šest barbarských jazyků“ a působil jako tlumočník.[1] Kanadský sinolog Edwin Pulleyblank příběh odmítl s tím, že jde o nevěrohodné klišé o hrdinovi, který začínal z nízkého postavení kriminálníka, navíc v paralelním příběhu přisouzené i An Lu-šanovi. Podle Pulleyblanka byl příběh souběžného života a vzestupu An Lu-šana a Š’ S’-minga sestaven po porážce povstání An Lu-šana, když byli v následujících desetiletích An Lu-šan a Š’ S’-ming v Che-peji uctíváni jako „Dva mudrcové“, resp. všichni čtyři císařové povstaleckého státu Jen (An Lu-šan, jeho syn An Čching-sü, Š’ S’-ming a jeho syn Š’ Čchao-i) jako „Čtyři mudrcové“.[2]

V tchangské armádě v první polovině 50. let 8. století dosáhl generálské hodnosti ping-ma š’ v posádce v Pching-lu na severovýchodní hranici. Roku 751 se účastnil neúspěšného tchangského útoku na Kitany, při návratu se se svým oddílem téměř tři týdny schovával v horách, než se vrátil do Pching-lu. Jak později poznamenal, kdyby se vrátil dříve, An Lu-šan, rozzuřený z porážky svých vojsk, by ho nechal popravit (což byl osud těch An Lu-šanových generálů, kteří se z výpravy vrátili ihned).[3]

Generál v povstání An Lu-šana[editovat | editovat zdroj]

Mapa severovýchodní Číny, druhá ze série map dokumentujících průběh povstání. Červeně je nyní obarven západní Che-pej, takže povstalci drží souvislé území, červené šipky míří mnoha směry, ale jsou odraženy, žluté šipky značí tchangské jednotky poslané na pomoc obléhanému Nan-jangu / Teng-čou na jihu.
Leden – únor 756: neúspěšné pokusy povstalců o rozšíření území na jihu a východě, dobytí Cheng-čou na severu a tím obnovení spojení Fan-jangu s Luo-jangem
Mapa severovýchodní Číny, třetí ze série map dokumentujících průběh povstání. Odbarven byl západní Che-pej, takže oblast Fan-Jangu je opět rozpojena od Luo-jangu, Jing-čou přešlo na druhou stranu, takže je také odbarveno, řada šipek obou barev značí boje v západním Che-peji.
Březen – červenec 756: tchangský protiútok v Che-peji, stabilizace fronty na jihu

Koncem roku 755 se vojska severovýchodu tchangské říše vzbouřila v povstání An Lu-šana. An Lu-šan s hlavními silami povstalců vytáhl od pohraničního Fan-jangu (moderní Peking) přes Che-pej na jih a dobyl tchangské vedlejší hlavní město Luo-jang, prohlásil se císařem říše Jen. Mezitím se počátkem roku 756 protchangští úředníci v Che-peji zorganizovali a v únoru 756 s 200 tisíci muži domobrany ovládli 17 krajů čou s 12 miliony obyvatel – to jest téměř celý Che-pej kromě severu kolem Fan-jangu a jihu v dosahu posádky Luo-jangu,[4] čímž přerušili spojení rebelů s jejich základnou na severu. An Lu-šan vyslal do Che-peje armádu pod velením Š’ S’-minga[5] a dalších generálů (Li Li-ťieho a Cchaj Si-teho). Š’ S’-ming s pomocí současného útoku povstaleckých sil z Fan-jangu, porazil tchangské loajalisty v Cheng-čou na západě Che-peje a obnovil spojení s Fan-jangem, nicméně zbytek Che-peje zůstal pod kontrolou tchangských sil.[4] V březnu 756 Š’ S’-ming začal dobývat střední Che-pej, z Che-tungu mu však přes průsmyk Ťing-sing vpadla do zad tchangská armáda vedená generálem Li Kuang-pim, který dobyl Cheng-čou a tím opět přerušil spojení Fan-jangu s Luo-jangem. Š’ S’-ming na něj zaútočil, utrpěl porážku a ustoupil na sever do Ting-čou.[6] V bitvě se Š’ S’-mingem byla obvyklá převaha povstalecké jízdy neutralizována taktikou Li Kuang-piho, který nepřátelskou jízdu dostal do kleští mezi své kopiníky a kušníky.[7] Pod vlivem neúspěchů povstalců přešla dvacetitisícová posádka Pching-lu na tchangskou stranu.[8] Tchangští loajalisté ve východním Che-peji začali zpět obsazovat kraje středního Che-peje, spojili se s Li Kuang-pim a ovládli celou oblast. Š’ S’-ming reagoval novým útokem a oblehl Li Kuang-piho v Cheng-čou. Li Kuang-pimu na pomoc z Che-tungu přišel s další tchangskou armádou Kuo C’-i. Oba tchangští generálové spojili své síly, které dhromady měly přes 100 tisíc mužů, a v polovině května 756 rozdrtili Š’ S’-mingovu armádu. Š’ S’-ming poté opět ustoupil do Ting-čou, zatímco jižnější Cheng-čou a Čao-čou držely tchangské armády a do následujícího krajského sídla na trase do Luo-jangu – Sing-čou – se stáhla část povstaleckých sil. Koncem června na armády Li Kuang-piho a Kuo C’-iho zaútočil Š’ S’-ming posílený oddíly z Fen-jangu a Luo-jangu, začátkem července byl však poražen u Ťia-šanu a stěží si zachránil život. Poté byl obležen v Ting-čou.[6]

Mapa severovýchodní Číny, čtvrtá ze série map dokumentujících průběh povstání. Červeně je obarveno souvislé území od Fan-Jangu až po Čchang-an, červené šipky jsou na jihu odraženy, žlutě přerušovaně je vyznačen ústup císaře na jihozápad do I-čou a jeho syna na severozápad do Ling-wu. Navíc je na této mapě uvedena výměna tchangských i jenských císařů a na dolním okraji zelené šipky postupu Li Lina podél řeky Jang-c’-ťiang na východ k Jang-čou.
Červenec 756 – listopad 757: Povstalci dobývají Čchang-an, Tchangové ustupují na jiho- a severozápad. Neúspěšné tchangské pokusy o znovudobytí Čchang-anu, neúspěchy povstalců při snaze o postup na jih a východ. Povstání Li Lina na jihu.

Generál Ke-šu Chan s hlavní tchangskou armádou zatím vyčkával v opevněném průsmyku Tchung mezi Čchang-anem a Luo-jangem a sledoval neúspěchy rebelů v Che-peji.[9] Povstalci se po ztrátě většiny Che-peje nacházeli v těžké situaci, An Lu-šan byl v Luo-jangu oddělen od své základny na severu, rozšířit ovládané území jihozápadním, jižním ani jihovýchodním směrem se mu nepodařilo, a proto dokonce zvažoval ústup „domů“ na sever do Fan-jangu.[10] Císař Süan-cung povzbuzený tchangskými úspěchy v Che-peji přikázal Ke-šu Chanovi zaútočit na Luo-jang. Ke-šu Chan, podpořený Li Kuang-pim a Kuo C’-im, se odmítl vzdát výhody opevněné pozice, císař opakoval rozkaz a Ke-šu Chanovi nezbylo než jej splnit. V polovině července 756 vytáhl proti rebelům[10] a po dvou dnech byla jeho armáda zaskočena a rozprášena v bitvě u Ling-pao. Povstalci obsadili průsmyk Tchung a mezi nimi a Čchang-anem nebyl nikdo, kdo by se jim mohl postavit na odpor.[11] Císař Süan-cung reagoval útěkem do S’-čchuanu, zatímco jeho syn, korunní princ, odešel na severozápad do Ling-wu na Žluté řece. Zde se 12. srpna 756 prohlásil za císaře (znám je jako Su-cung).[9][12] Vzhledem k diskreditaci režimu jeho otce byl nový císař tchangskými loajalisty bez problémů uznán.[8] Su-cung a jeho dvůr se soustředil na znovudobytí Čchang-anu. Tchangské pokusy o útok v čchanganské oblasti na podzim 756 a na jaře 757 ale skončily s velkými ztrátami neúspěchem.[8] Rebelové sice odrazili tchangská vojska, nerozšířili však významně své území a jejich pokusy o obsazení jižní Číny ztroskotaly.[13][9][8]

Začátkem roku 757 byl An Lu-šan zavražděn svými důvěrníky, kteří trpěli jeho násilnickým a vznětlivým chováním. Na trůn říše Jen po něm nastoupil jeho syn An Čching-sü, který však neměl otcovu autoritu.[14] Bývalé An Lušanovo okolí v Luo-jangu nového povstaleckého císaře podpořilo, ale generálové An Lu-šanovy generace velící posádkám v Che-peji, včetně Š’ S’-minga, se ke svému novému císaři stavěli chladně.[15]

Mapa severovýchodní Číny, pátá ze série map dokumentujících průběh povstání. Červeně je obarven již jen Luo-jang a okolí Siang-čou, červené šipky značí ústup povstalců, žluté šipky postup vládních sil na východ, nejdříve čerchovaně pro cestu ujgurských posil, od Ling-wu přes Čchang-an již plnou čarou. Fan-jang je fialový a fialová šipka na jih k Siang-čou značí útok Š’ S’-minga.
Listopad 757 – duben 759: Tchangové dobývají Čchang-an a Luo-jang (757), povstalci An Čching-süa obleženi v jižním Che-peji (758), povstalci v severním Che-peji (Š’ S’-ming) přecházejí na tchangskou stranu. Na jaře 759 úspěšný útok Š’ S’-minga proti Tchangům i An Čching-süovi.

Na podzim 757 na pomoc Su-cungovi Ujgurové poslali něco přes čtyři tisíce jezdců. Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (deset mil jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tchung a Šan-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757.[14] Bez podpory Š’ S’-mingových oddílů ze severního Che-peje byl An Čching-sü nucen ustoupit[16] do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu). Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád[17] a soustředila se na obnovu hlavních měst. An Čching-sü proto mohl zkonsolidovat své síly v jižním Che-peji.[14] Rozpory mezi režimem An Čching-süa a Š’ S’-mingem vyvrcholily začátkem roku 758, kdy se Š’ S’-ming poddal tchangskému panovníkovi a byl jím potvrzen v držení právě ovládaného území.[17]

Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvě stě tisíc vládních vojáků,[18] doplněných ujgurským jízdním sborem,[19] bylo rozděleno pod velení devíti ťie-tu-š’, které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou.[18] Obléhání trvalo celou zimu, na jaře si však tchangská strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-piho – opět znepřátelila Š’ S’-minga,[20] který se v lednu 759 prohlásil panovníkem státu Jen[21] a přišel na pomoc obleženým.[20] Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda,[22] se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli.[18] Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a v květnu 759 se prohlásil císařem státu Velká Jen.[18][22]

Císař státu Jen[editovat | editovat zdroj]

Mapa severovýchodní Číny, šestá ze série map dokumentujících průběh povstání. Červeně je opět obarveno souvislé území od Fan-Jangu po Luo-jang, červené šipky značí postup Š’ S’-minga přes Pien-čou na Luo-jang, krátká žlutá taktický přesun Li Kuang-piho na protější břeh Žluté řeky. Navíc je na této mapě uvedena druhá výměna tchangských i jenských císařů a na dolním okraji zeleně šestero povstání podél řeky Jang-c’-ťiang.
Duben 759 – říjen 762: Š’ S’-ming dobývá Luo-jang (759) a odráží Tchangy (761). Výměna císařů u povstalců (duben 761) a Tchangů (květen 762). Zeleně protitchangská povstání na jihu.

Tchangská vláda byla v šoku z neočekávaného zhroucení svých vojsk.[22] Naopak povstalci zahájili útok. Na podzim 759 Š’ S’-ming překročil Žlutou řeku, obsadil Pien-čou a vytáhl na Luo-jang. Tchangský generál Li Kuang-pi město nehájil, ale usadil se v Che-jangu, 40 km severovýchodně na severním břehu Žluté řeky. Š’ S’-ming zabral Luo-jang, s Li Kuang-pim v zádech se však neodvážil postupovat dále na západ.[18] Situace potom zůstala nějakou dobu stabilní. Povstalci neměli dost sil k útoku, ale ani tchangská vláda nebyla schopna shromáždit dostatek prostředků pro ofenzívu.[23]

Na jaře 761 Š’ S’-ming zaútočil na tchangskou armádu u Luo-jangu a v dubnu 761 ji rozdrtil. Povstalecká ofenzíva se však zhroutila,[24] když vzápětí Š’ S’-minga zavraždil jeho syn Š’ Čchao-i, který se stal dalším císařem státu Jen.[25] Š’ S’-ming totiž zamýšlel jmenovat následníkem trůnu svého mladšího syna Š’ Čchao-čchinga, syna paní Sin, jmenované Š’ S’-mingem císařovnou, což jeho nevlastní starší bratr Š’ Čchao-i vnímal jako své ohrožení.[26]

Změna panovníka oslabila povstalce, protože, podobně jako v případě An Čching-süa, ani Š’ Čchao-i neměl autoritu svého otce.[27] V květnu 762 proběhla změna i na tchangském trůnu, když po smrti císaře Su-cunga převzal vládu jeho nejstarší syn Taj-cung.[27] Začátkem května 762 zemřel i bývalý císař Süan-cung.

Š’ Čchao-i a konec státu Jen[editovat | editovat zdroj]

Š’ Čchao-i se neúspěšně pokusil získat na svou stranu Ujgury, kteří ale zůstali spojenci tchangské říše.[28] Na podzim 762 Tchangové zaútočili ze tří směrů – jedna armáda posílená Ujgury táhla od Šan-čou na Luo-jang, druhá pod Li Kuang-pim postupovala ze středního Che-nanu a třetí útočila z jihovýchodu Šan-si. V listopadu u Luo-jangu Tchangové porazili jenskou armádu, načež Š’ Čchao-i prchl na východ.[25] Povstalci měli i po porážce císařovy armády stále značné síly, ale rebelští generálové v Che-peji a severovýchodním Che-nanu dospěli k závěru, že jejich osobní zájmy jsou přednější než úspěch státu Jen[27] a přecházeli na tchangskou stranu, přičemž byli Taj-cungem potvrzováni v držení svých území a vojsk. Š’ Čchao-i se tak dostal do izolace[25] a v bojích s tchangskými vojsky byl vytlačován na sever, za stálého poklesu jeho sil. Začátkem roku 763 mu velitel posádky Fan-jangu odmítl otevřít brány, a nezbylo mu tak než prchnout na hranici s Kitany, kde zahynul, snad sebevraždou.[29] Tím povstání skončilo.[25]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ PULLEYBLANK, Edwin G.. The Background and Early Live of An Lu-shan. London, 1951. Thesis presented for the degree of Doctor of Philosophy. University of London. . s. 25. [Dále jen Pulleyblank]. (anglicky)
  2. ↑ Pulleyblank, s. 25–26 a 29–30.
  3. ↑ КАМАЛОВ, А. К. Тюрки и иранцы в Танской империи. 1. vyd. Алматы: Мир, 2017. 384 s. ISBN 978-601-80714-8-5. S. 164. (rusky) [Dále jen Kamalov (2017)]. 
  4. ↑ a b TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. [Dále jen Twitchett]. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463, na s. 456. (anglicky)
  5. ↑ GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. Dostupné online. ISBN 0-415-23954-0. S. 219. (anglicky) [Dále jen Graff (2002)]. 
  6. ↑ a b Twitchett, s. 458.
  7. ↑ Graff (2002), s. 219–220.
  8. ↑ a b c d Peterson, s. 478.
  9. ↑ a b c Graff (2002), s. 220.
  10. ↑ a b Twitchett, s. 459.
  11. ↑ Twitchett, s. 459–460.
  12. ↑ Twitchett, s. 460–461.
  13. ↑ Graff (1995), s. 5.
  14. ↑ a b c Graff (2002), s. 221.
  15. ↑ PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. [Dále jen Peterson]. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560, na s. 479. (anglicky)
  16. ↑ Peterson, s. 475 a 480.
  17. ↑ a b Peterson, s. 480.
  18. ↑ a b c d e Graff (2002), s. 222.
  19. ↑ MACKERRAS, Colin. The Uighur empire, according to the T'ang dynastic histories : a study in Sino-Uighur relations 744-840. Canberra: ANU Press, 1972. S. 21. (anglicky) [Dále jen Mackerras]. 
  20. ↑ a b Peterson, s. 480–481.
  21. ↑ Kamalov (2017), s. 165.
  22. ↑ a b c Peterson, s. 481.
  23. ↑ Peterson, s. 481–482.
  24. ↑ Peterson, s. 482–483.
  25. ↑ a b c d Graff (2002), s. 223.
  26. ↑ Kamalov (2017), s. 166.
  27. ↑ a b c Peterson, s. 483.
  28. ↑ Mackerras, s. 23–25.
  29. ↑ Peterson, s. 483–484.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. Dostupné online. ISBN 0-415-23954-0. (anglicky) 
  • PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560. (anglicky)
  • PULLEYBLANK, E. G. The An Lu-Shan Rebellion and the Origins of Chronic Militarism in Late T'ang China. In: PERRY, John Curtis; SMITH, Bardwell L. Essays on T'ang Society: The Interplay of Social, Political and Economic Forces. Leiden: Brill, 1976. ISBN 9004047611, ISBN 9789004047617. S. 32–60. (anglicky)
  • TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463. (anglicky)
  • XIONG, Victor Cunrui, a kol. Historical Dictionary of Medieval China. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6053-7. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Š’_S’-ming&oldid=23456146“