Povstání An Lu-šana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Povstání An Lu-šana
trvání: 755763
místo: Čína
casus belli: Snaha tchangského ministra Jang Kuo-čunga o odvolání generála An Lu-šana
výsledek: Porážka povstání. Masivní decentralizace říše Tchang, změny daňového i správního systému.
strany
říše Tchang říše Jen
velitelé
císařové: Süan-cung, Su-cung, Taj-cung;
generálové Feng Čchang-čching, Kuo C’-i, Li Kuang-pi, Kao Sien-č’, Ke-šu Chan, Pchu-ku Chuaj-en
císařové: An Lu-šan, An Čching-sü, Š’ S’-ming, Š’ Čchao-i

Povstání An Lu-šana byla rozsáhlá vzpoura v severovýchodní Číně proti čínské říši Tchang v letech 755763. Zejména v čínské historiografii je nazývána též jako povstání An-Š’ (čínsky v českém přepisu An-Š’ č’-luan, pchin-jinem Ān Shǐ zhī luàn, znaky zjednodušené 安史之乱, tradiční 安史之亂) či povstání éry Tchien-pao (čínsky v českém přepisu Tchien-pao č’-luan, pchin-jinem Tiānbǎo zhī luàn, znaky zjednodušené 天宝之乱, tradiční 天寶之亂).

V polovině 8. století se pohraniční armády říše Tchang skládaly vesměs z dlouhodobě sloužících žoldnéřů, doplňovaných krátkodobě sloužícími odvedenci. Významná část armád, zejména jízda, sestávala z vojáků nečínského původu. Pohraniční armády čítaly téměř půl milionu mužů, podřízených deseti regionálním velitelstvím. V čele regionálních velitelství stáli vojenští komisaři ťie-tu-š’, kteří také dozírali nad výběrem daní a nakládání se státní půdou ve svěřeném regionu.

Z ťie-tu-š’ byl nejvlivnějším An Lu-šan, který velel třem velitelstvím na severovýchodě se sídlem ve Fan-jangu na severu Che-peje (u dnešního Pekingu). Dlouhou dobu se těšil důvěře tchangské vlády, postupně ji však ztratil, ale než mohl být odvolán, v prosinci 755 se vzbouřil. Bez odporu přitáhl k Žluté řece, rozprášil narychlo sestavenou tchangskou armádu a obsadil vedlejší hlavní město říše, Luo-jang, v němž se počátkem února 756 prohlásil císařem říše Velká Jen.

Na jaře 756 se postup rebelů zastavil a tchangské armády je začaly zatlačovat. V červenci 756 se však tchangská ofenzíva zhroutila, když An Lu-šan rozdrtil hlavní tchangskou armádu a obsadil Čchang-an, hlavní město říše Tchang. Tchangský císař Süan-cung před povstalci prchl do S’-čchuanu, zatímco jeho následník se prohlásil císařem (znám je jako císař Su-cung) a převzal moc nad zbylými tchangskými armádami. Začátkem roku 757 sílu rebelů podlomilo zavraždění An Lu-šana. Novým jenským císařem se stal jeho syn An Čching-sü. Koncem roku 757 Su-cungovy armády s pomocí ujgurského jízdního sboru znovudobyly obě hlavní města, poté se však tchangská ofenzíva na rok zastavila. Koncem roku 758 tchangské vojsko oblehlo An Čching-süa v Siang-čou (na pomezí Che-peje a Che-nanu), tchangskou armádu na jaře 759 zahnal povstalecký generál Š’ S’-ming, který poté zabil An Čching-süa a sám se prohlásil císařem.

Š’ S’-ming na podzim 759 dobyl Luo-jang, k dalšímu postupu však neměl sílu, zatímco tchangskou stranu oslabila řada regionálních vzpour. Fronta proto zůstala stabilní. Na jaře 761 byl Š’ S’-ming zavražděn svým synem Š’ Čchao-im. Na podzim 762 Tchangové opět získali pomoc Ujgurů a porazili Š’ Čchao-iho, který prchl na severní hranici, kde začátkem roku 763 zahynul. Mezitím jeho generálové ovládající Che-pej a severovýchodní Che-nan přešli na tchangskou stranu, přičemž byli potvrzeni v držení svých území a vojsk.

Tchangská pohraniční vojska v polovině 8. století[editovat | editovat zdroj]

Malba poprsí muže středního věku s knírkem a malou úzkou špičatou bradkou, na hlavě má přiléhavou černou čapku s výraznýma ušima po stranách, oblečen je v přiléhavý světlý oděv ke krku.
Portrét tchangského císaře Süan-cunga (vládl 712–756)

V polovině 8. století se pohraniční armády čínské říše Tchang skládaly vesměs z dlouhodobě sloužících žoldnéřů, doplňovaných krátkodobě sloužícími odvedenci fu-ping. Významná část armád sestávala z vojáků nečínského původu. Zejména jízda se skládala vesměs z kočovníků přišlých ze stepí severně od Velké čínské zdi.[1]

Začátkem 40. let měly pohraniční armády téměř půl milionu mužů, v tom cca 80 tisíc jízdy. Rozmístěny byly ve více než 60 posádkách, většina z nich podléhala deseti regionálním velitelstvím. Nejvýznamnější velitelství – na severní hranici – měla 55 až 91 tisíc vojáků, přičemž necelá polovina z nich (ale naprostá většina jezdectva) zůstávala soustředěna v sídle velitele, ostatek byl rozmístěn ve strategických bodech: sídlech prefektur, průsmycích a pevnostech.[2]

V čele regionálních velitelství stáli vojenští komisaři ťie-tu-š’, kteří kromě řízení vojsk zodpovídali i za zásobování svých armád a zpravidla proto dozírali i nad výběrem daní a nakládání se státní půdou ve svěřeném regionu.[3] Důstojníci a generálové pohraničních armád byli vybírání ze schopných podřízených, zpravidla Číňanů nízkého původu nebo Nečíňanů. Výběr důstojníků ležel v rukách ťie-tu-š’, jejichž rozhodnutí úřady v hlavním městě jen formálně potvrzovaly. Loajalita důstojníků se proto přesouvala od tchangského dvoru ke svým velitelům.[4] Ťie-tu-š’ byli kontrolováni nepravidelně vysílanými cenzory a (od 30. let) eunuchy z císařského paláce. Do 40. let byli vždy po několika letech vyměňováni,[5] Od 40. let však někteří zůstávali ve svých funkcích dlouhou dobu.

mapa Číny v hranicích kolem roku 745 (to jest vlastní Čína + dnešní provincie Kan-su + dnešní Sin-ťiang až k Balchšskému jezeru), vyznačeny hlavní města Čchang a Luo-jang a obvody, sídla a počet vojáků deseti pohraničních velitelství na severní, západní a jihozápadní hranici
Pohraniční vojenské oblasti v říši Tchang, kolem roku 745

Na místa ťie-tu-š’ byli původně jmenování čínští hodnostáři současně zastávající vysoké funkce ve vládě. Po roce 747 však ministr Li Lin-fu,[3] [pozn. 1] prosadil politiku jmenování ťie-tu-š’ z generálů nečínského původu, s odůvodněním, že vojska budou úspěšnější, když politiky ve velitelských funkcích nahradí schopní generálové.[3] A tchangské armády skutečně celkově úspěšné byly.[4] Podle kritiků Li Lin-fu zavedl jmenování ťie-tu-š’ z nečínských generálů, aby jeho čínští soupeři v boji o moc nemohli získat prestiž a vliv při velení vojskům.[7] Vzdálení velitelů a důstojníků pohraničních armád politice a politikaření hlavního města však také vedlo k jejich odcizení od tchangské vlády. Odcizení posílil rozdílný sociální původ politiků a generálů, vznešených rodů a vzdělaných úředníků metropole na jedné straně a důstojníků-cizinců či Číňanů relativně skromného původu na straně druhé.[8] Za vlády Li Lin-fua to nemělo bezprostřední dopad, jeho nástupce Jang Kuo-čung však neměl neotřesitelnou autoritu svého předchůdce a jeho snaha o přísnější kontrolu velitelů pohraničních armád, zejména nejsilnějšího z nich, An Lu-šana, vyvolala značné politické napětí.[6]

Spolehlivá kontrola nad pohraničními armádami byla pro vládu nezbytná vzhledem ke stavu vojsk ve vnitrozemí. Vojska v hlavním městě ani jinde totiž sílu pohraničních armád nebyla schopna vyvážit. Posádka Čchang-anu formálně měla 60 tisíc mužů. Avšak její oddíly, doplňované v systému fu-ping, z větší části ztratily bojeschopnost s tím, jak si – kvůli daňovým osvobozením – místa vojáků zakoupili příbuzní úředníků, boháčů a obchodníků, aniž by však fakticky absolvovali vojenský výcvik a vykonávali vojenskou službu.[5]

Z ťie-tu-š’ jmenovaných v rámci Li Lin-fuovy politiky podpory nečínských generálů byli nejvlivnější An Lu-šan a Ke-šu Chan. Ke-šu Chan velel vojskům na severozápadní hranici, od 747 byl ťie-tu-š’ Lung-jou a od roku 753 i Che-si. An Lu-šan velel třem velitelstvím na severovýchodě. Ostatní ťie-tu-š’ stáli v čele jednoho velitelství.[9]

An Lu-šan[editovat | editovat zdroj]

An Lu-šan byl synem turkické matky a sogdského otce, spřízněného s vládci Východoturkutského kaganátu. Roku 716 rodina An neuspěla v mocenských střetech v kaganátu, a prchla do říše Tchang. An Lu-šan a jeho příbuzní sloužili v tchangské armádě a postupně získali vysoké postavení. An Lu-šana roku 733 císař Süan-cung jmenoval zástupcem ťie-tu-š’ v Jou-čou, od roku 742 byl povýšen na ťie-tu-š’ Pching-lu, 744 i Jou-čou (přejmenovaného na Fan-jang) a od roku 751 ještě Che-tungu.[9] Kromě roku 750 obdržel navíc úřad komisaře civilní správy (cchaj-fang čchu-č’ š’) Che-peje,[10] a roku 754 úřad komisaře císařských stájí pro pastviny v oblasti Lung-jou.[11] Moc a vliv An Lu-šana se zakládala na velikosti podřízených vojsk, která měla na 200 tisíc vojáků,[12] přičemž zvláště se opíral o naprosto loajální osmitisícový elitní sbor svých „adoptivních synů“.[8]

An Lu-šan měl dlouhá léta dobré vztahy s Li Lin-fuem, těšil se císařově podpoře[13] a byl dokonce adoptován císařovou nejoblíbenější konkubínou Jang Kuej-fej.[14] Po smrti Li Lin-fua roku 752 v tchangské vládě získal převahu hlavní ministr Jang Kuo-čung, příbuzný Jang Kuej-fej. Jang Kuo-čung An Lu-šanovi nevěřil, přesto si An Lu-šan udržel důvěru panovníka.[13] Při An Lu-šanově návštěvě Čchang-anu začátkem roku 754 ho dokonce císař Süan-cung navrhl na hlavního ministra, to jest do stejného postavení, jako měl Jang Kuo-čung, což se Jang Kuo-čungovi podařilo zmařit na poslední chvíli poukazem na An Lu-šanovu negramotnost. Záležitost generála a ministra jen ještě více znepřátelila.[15] Po An Lu-šanově odjezdu, ve snaze o získání důkazů o jeho zradě, Jang Kuo-čung začal zatýkat generálovy stoupence v Čchang-anu. Napjaté vztahy mezi nejmocnějším generálem a nejmocnějším politikem říše přetrvávaly i roku 755, přičemž o Jangových krocích proti němu An Lu-šana zpravoval jeho syn žijící u císařského dvora. V létě 755 už An Lu-šan z obavy o svůj život odmítl přijet do Čchang-anu (na svatbu svého syna). Koncem roku o An Lu-šanově věrnosti začal pochybovat už i císař.[16]

Průběh povstání[editovat | editovat zdroj]

Počáteční úspěchy povstalců a tchangské protiútoky, prosinec 755 – červenec 756[editovat | editovat zdroj]

Prosinec 755 – leden 756: počáteční tažení povstalců, dobytí Pien-čou a Luo-jangu

V prosinci 755,[13] poté co se dozvěděl, že ztratil podporu panovníka,[12] se nakonec An Lu-šan vzbouřil. Prohlásil, že mu císař přikázal svrhnout Jang Kuo-čunga a 16. prosince 755 vyrazil z Fan-jangu na jih s cca 150 tisíci muži.[13]

Na vzpouru císař Süan-cung reagoval zahájením odvodů v Che-tungu a okolí Luo-jangu, jmenováním zkušeného generála Feng Čchang-čchinga velitelem armády soustřeďované v Luo-jangu a popravou An Lu-šanova nejstaršího syna, pobývajícího v Čchang-anu. An Lu-šanův příbuzný An Š’-šun byl odvolán z místa ťie-tu-š’ Šuo-fangu (území severně od Čchang-anu a Ordos).[17] Jeho místo zaujal dosavadní An Š’-šunův podřízený Kuo C’-i, úspěšný generál z prominentní čínské úřednické rodiny a novým ťie-tu-š’ Che-tungu byl jmenován další bývalý An Š’-šunův podřízený, kitanský generál Li Kuang-pi.[18] V zájmu efektivního vedení vojenských operací ve vnitrozemských regionech ohrožených postupem povstalců císař, po vzoru pohraničních regionů, jmenoval vojenské komisaře ťie-tu-š’ a pověřoval je řízením svěřeného území.[19]

Černobílá kresba staršího muže s dlouhým knírem a bradkou v bohatě zřaseném rouchu s širokými rukávy
Generál Kuo C’-i, ilustrace z knihy z 20. let 20. století

An Lu-šan zatím bez odporu prošel Chu-pejem a přitáhl k Žluté řece.[20] Feng Čchang-čching nechal strhnout hlavní most přes řeku v Che-jangu,[21] nicméně 8. ledna 756 rebelové řeku překročili více po proudu, severovýchodně od Luo-jangu,[20] a obsadili blízké Pien-čou (dnešní Kchaj-feng) na Velkém kanálu. Tím přerušili dodávky potravin z jihu, na nichž bylo závislé zásobování obou hlavních měst.[21] Poté pochodovali na Luo-jang. Feng Čchang-čching se s narychlo shromážděnými 60 tisíci odvedenci pokusil zablokovat postup rebelů v průsmyku Chu-lao, ale jeho armáda byla snadno rozprášena An Lušanovými jízdními veterány. Po dvou dalších bitvách rebelové 19. ledna vstoupili do Luo-jangu a Feng ustoupil na západ do Šan-čou, na půl cestě do Čchang-anu, kde se spojil s padesátitisícovou armádou Kao Sien-č’ho sestavenou v Čchang-anu. Oba generálové se rozhodli ustoupit více na západ a opevnit se v průsmyku Tchung,[20] zatímco hlavní síly povstalců postoupily do Šan-čou a utábořily se tam.[21] Dozírající eunuch Pien Ling-čcheng Feng Čchang-čchinga a Kao Sien-čho’ ve své zprávě zkritizoval za paniku při ústupu do Tchungského průsmyku, načež císař nechal oba generály popravit. Velitelem všech vládních vojsk v čchanganském regionu (Kuan-čungu) byl pak jmenován Ke-šu Chan, navzdory jeho špatnému zdraví,[20] kvůli kterému mohl vykonávat funkci jen v omezené míře.[18] Ke-šu Chan s sebou přivedl většinu svých oddílů ze severozápadní hranice, 80 tisíc mužů. V průsmyku Tchung pak s dalšími posilami soustředil 200 tisíc vojáků.[20][pozn. 2]

An Lu-šan zatím zůstával v Luo-jangu a 5. února 756,[20] na čínský nový rok, se prohlásil císařem říše Velká Jen a sestavil vlastní vládu.[21]

Leden – únor 756: neúspěšné pokusy povstalců o rozšíření území na jihu a východě, dobytí Cheng-čou na severu a tím obnovení spojení Fan-jangu s Luo-jangem

Postup vedlejších armád rebelů z Pien-čou na východ a jihovýchod zastavila úspěšná obrana místních tchangských úředníků v Pchu-čou a Cchao-čou a před Čchen-čou. Z Luo-jangu vyrazil další oddíl povstalců jihozápadním směrem na Teng-čou, kde však tamní správce Lu Kuej dostal pod své velení značné síly nabrané mezi nečínskými kmeny z Ling-nanu a Čchien-čungu (dnešní provincie Kuang-tung a Kuej-čou). Povstalci ho v Teng-čou oblehli, ale po příchodu posil z Čchang-anu je na jaře 756 vytlačil zpět na sever k Žluté řece.[22] Současně na severu Che-tungu povstalci neuspěli při pokusu postoupit na západ a proniknout na sever Ordosu. Tchangská armáda Kuo C’-iho je vrhla zpět a obsadila průsmyk Tung-sing.[23]

Největší problémy měli povstalci v Che-peji. Při rychlém průchodu regionem jej totiž dostatečně nezabezpečili. Během několika týdnů na počátku roku 756 se místní protchangští úředníci zorganizovali a v únoru 756 s 200 tisíci muži domobrany ovládli 17 krajů čou s 12 miliony obyvatel – to jest téměř celý Che-pej kromě severu kolem Fan-jangu a jihu v dosahu posádky Luo-jangu,[23] čímž přerušili spojení rebelů s jejich základnou na severu. An Lu-šan vyslal do Che-peje armádu pod velením Š’ S’-minga.[20] Ten, s pomocí současného útoku povstaleckých sil z Fan-jangu, porazil tchangské loajalisty v Cheng-čou na západě Che-peje a obnovil spojení s Fan-jangem, nicméně zbytek Che-peje zůstal pod kontrolou protchangských sil.[23]

V březnu 756 Š’ S’-ming začal dobývat střední Che-pej, z Che-tungu mu však přes průsmyk Ťing-sing vpadl do zad Li Kuang-pi, který dobyl Cheng-čou a tím opět přerušil spojení Fan-jangu s Luo-jangem. Š’ S’-ming na něj zaútočil, utrpěl porážku a ustoupil na sever do Ting-čou.[24] V bitvě se Š’ S’-mingem byla obvyklá převaha povstalecké jízdy neutralizována taktikou Li Kuang-piho, který nepřátelskou jízdu dostal do kleští mezi své kopiníky a kušníky.[25] Pod vlivem neúspěchů povstalců přešla dvacetitisícová posádka Pching-lu na tchangskou stranu.[26][pozn. 3] Tchangští loajalisté ve východním Che-peji začali zpět obsazovat kraje středního Che-peje, spojili se s Li Kuang-pim a ovládli celou oblast. Poté Š’ S’-ming znovu zaútočil a oblehl Li Kuang-piho v Cheng-čou. Li Kuang-pimu na pomoc přišel Kuo C’-i. Oba tchangští generálové spojili své síly, které pak měly přes 100 tisíc mužů, a v polovině května 756 rozdrtili Š’ S’-mingovu armádu. Š’ S’-ming poté ustoupil do Ting-čou, zatímco jižnější Cheng-čou a Čao-čou držely tchangské armády a do následujícího krajského sídla na trase do Luo-jangu – Sing-čou – se stáhla část povstaleckých sil. Koncem června na armády Li Kuang-piho a Kuo C’-i zaútočil Š’ S’-ming posílený oddíly z Fen-jangu a Luo-jangu, začátkem července byl však poražen u Ťia-šanu a stěží si zachránil život. Poté byl obležen v Ting-čou,[24] Ke-šu Chan zatím vyčkával v opevněném průsmyku Tchung a sledoval neúspěchy rebelů v Che-peji.[28]

Povstalci se po ztrátě většiny Che-peje nacházeli v těžké situaci, An Lu-šan byl v Luo-jangu oddělen od své základny na severu, rozšířit ovládané území jihozápadním, jižním ani jihovýchodním směrem se mu nepodařilo, a proto dokonce zvažoval ústup „domů“ na sever do Fan-jangu.[29]

Největší vzestup povstání, červenec 756 – listopad 757[editovat | editovat zdroj]

Tchangská vláda však nebyla tak silná a jednotná, jak by bylo třeba pro definitivní porážku povstalců. V Čchang-anu se odpůrci Jang Kuo-čunga pokusili proti němu využít generála Ke-šu Chana, ten se však v intrikách odmítl angažovat. Jang Kuo-čung se však přesto obával jeho vlivu a umístil mezi Čchang-an a průsmyk Tchung dvě armády, aby se zabezpečil proti případnému generálovu puči. Ke-šu Chan reagoval požadavkem na jejich podřízení sobě, z titulu vrchního velitele všech sil v oblasti, a v červenci 756 nechal popravit jejich velitele.[29]

Putování císaře Ming-chuanga[pozn. 4] do S’-čchuanu, pozdně mingská kopie díla Čchiou Jinga (1494–1552)

Pod dojmem zpráv o neúspěších a demoralizaci povstalců císař přikázal Ke-šu Chanovi zaútočit na Šen-čou a Luo-jang. Ke-šu Chan se odmítl vzdát výhody opevněné pozice, podpořili ho i Li Kuang-pi a Kuo C’-i. Na naléhání Jang Kuo-čunga císař opakoval rozkaz a Ke-šu Chanovi nezbylo než jej splnit. V polovině července vytáhl proti rebelům[29] a po dvou dnech byla jeho armáda zaskočena a rozprášena v bitvě u Ling-pao. Sám Ke-šu Chan padl do zajetí a po několika měsících byl popraven. Katastrofální porážka tchangské armády jedním rázem zvrátila strategickou situaci. Povstalci obsadili průsmyk Tchung a mezi nimi a Čchang-anem nebyl nikdo, kdo by se jim mohl postavit na odpor.[30]

Císař Süan-cung reagoval útěkem do S’-čchuanu. Na cestě, v Ma-wej západně od Čchang-anu, vzbouření vojáci doprovodu zabili Jang Kuo-čenga a donutili císaře souhlasit s popravou Jang Kuej-fej. Süan-cung poté pokračoval na jihozápad do S’-čchuanu a usadil se v I-čou (dnešní Čcheng-tu), zatímco jeho syn, korunní princ, odešel na severozápad do Ling-wu na Žluté řece. Zde se 12. srpna prohlásil za císaře (znám je jako Su-cung).[28][31] Vzhledem k diskreditaci režimu jeho otce, byl nový císař tchangskými loajalisty bez problémů uznán.[26] Poté, co se to dozvěděl, i Süan-cung rezignovaně uznal jeho povýšení.[28][31]

Rebelové mezitím obsadili Čchang-an, zatímco šuofangská armáda se stáhla z Che-peje na západ, k ochraně nového císaře.[28] Su-cung a jeho dvůr se soustředil na znovudobytí Čchang-anu. Tchangské pokusy o útok v čchanganské oblasti na podzim 756 a na jaře 757 ale skončily s velkými ztrátami neúspěchem.[26] Rebelové sice odrazili tchangská vojska, nerozšířili však významně své území a jejich pokusy o obsazení jižní Číny ztroskotal na úspěšné obraně tchangských loajalistů v Jing-čchuanu ve středním Che-nanu, Suej-jangu na Velkém kanálu (obléhaném povstalci do podzimu 757)[26] a Nan-jangu na přístupech k řece Chan.[28]

Začátkem roku 757 byl An Lu-šan zavražděn svými důvěrníky, kteří trpěli jeho násilnickým a vznětlivým chováním. Na trůn říše Jen po něm nastoupil jeho syn An Čching-sü, který však neměl otcovu autoritu.[32] Bývalé An Lušanovo okolí v Luo-jangu nového povstaleckého císaře podpořilo, ale generálové An Lu-šanovy generace velící posádkám v Che-peji, včetně Š’ S’-minga, se ke svému novému císaři stavěli chladně.[33]

Po porážce Ke-šu Chanovy armády, ve snaze o posílení autority tchangské dynastie, Süan-cung pověřil některé své syny (včetně korunního prince) správou regionů. Zpravidla fakticky funkci nevykonávali, Li Lin, kníže z Jung, se však chopil správy území na středním toku Jang-c’ a začátkem roku 757 se vzbouřil. Pokusil se ovládnout též oblast dolního toku Jang-c’, byl však dostižen tchangskými oddíly a zabit.[33]

Znovudobytí hlavních měst tchangskými silami a ústup rebelů, listopad 757 – duben 759[editovat | editovat zdroj]

Na podzim 757 říše Tchang uzavřela spojenectví s Ujgurským kaganátem, které vyjednal Pchu-ku Chuaj-en, tchangský generál teleského původu. Po uzavření spojenectví Ujgurové poslali do Číny 4 tisíce jezdců. Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (deset mil jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tung a Šen-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757.[32] Bez podpory Š’ S’-mingových oddílů ze severního Che-peje byl An Čching-sü nucen ustoupit[34] do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu). Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád[35] a soustředila se na obnovu hlavních měst. An Čching-sü proto mohl zkonsolidovat své síly v jižním Che-peji.[32] Rozpory mezi režimem An Čching-süa a Š’ S’-mingem vyvrcholily začátkem roku 758, kdy se Š’ S’-ming poddal tchangskému panovníkovi a byl jím potvrzen v držení právě ovládaného území.[35]

Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvěstě tisíc vládních vojáků však bylo rozděleno pod velení devíti ťie-tu-š’, které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Důvodem uspořádání bylo, že dva nejváženější generálové – Kuo C’-i a Li Kuang-pi – odmítli sloužit jeden pod druhým a nedůvěrou vlády ke generálům. Přesto tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou.[36] Obléhání trvalo celou zimu, na jaře si však tchangské strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-pina – opět znepřátelila Š’ S’-minga, který přišel na pomoc obleženým.[37] Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda,[38] se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli.[36] Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a sám se prohlásil císařem státu Velká Jen.[36][38]

Konsolidace povstalců a stabilizace fronty, duben 759 – říjen 762[editovat | editovat zdroj]

Fotografie malé keramické figurky muže na koni, kůň je hnědý se světlou hřívou, jezdec oblečený v hnědý oděv se žlutými tečkami, má u pasu meč, je otočený doleva a střílí z (chybějícího) luku vzhůru.
Tchangská keramická figurka střílejícího jízdního lučištníka

Tchangská vláda byla v šoku z neočekávaného zhroucení svých vojsk, které připsala nespolupráci jednotlivých ťie-tu-š’.[38] Naopak povstalci zahájili útok. Na podzim 759 Š’ S’-ming překročil Žlutou řeku, obsadil Pien-čou a vytáhl na Luo-jang. Tchangský generál Li Kuang-pi město nehájil, ale usadil se v Che-jangu, 25 mil severovýchodně na severním břehu Žluté řeky. Š’ S’-ming zabral Luo-jang, s Li Kuang-piem v zádech se však neodvážil postupovat dále na západ.[36] Situace potom zůstala nějakou dobu stabilní. Povstalci neměli dost sil k útoku, ale ani tchangská vláda – bez přímého spojení s jihovýchodní Čínou – nebyla schopna shromáždit dostatek prostředků pro ofenzívu.[39]

Nezávisle na souboji říší Tchang a Jen vypukla v Číně řada regionálních vzpour a povstání, které vyčerpávaly tchangské síly.[39] K největším z nich patřila vzpoura v údolí řeky Chan a na středním toku Jang-c’-ťiang roku 759 a znovu začátkem roku 760, povstání na dolním toku Jang-c’-ťiang v letech 760 a 762–763 a povstání v S’-čchuanu v letech 761 a 762. Drancování a zabíjení způsobené tchangskými armádami při jejich potlačování přitom nebylo nižší než škody zaviněné vzbouřenci.[40] Například roku 760 při povstání Liou Čana tchangská armáda povolaná proti rebelům do Jang-čou v něm oloupila a povraždila přes dva tisíce arabských a perských obchodníků.[41] Tchangská vláda přitom svým regionálním vojenským velitelům byla schopna poskytnout jen malou pomoc. Za těchto okolností i loajální velitelé měli sklon jednat podle situace, nezávisle na instrukcích z centra a leckdy i proti nim.[40] V situaci, kdy povstalci ovládali Pien-čou a Luo-jang a dodávky po Velkém kanálu byly přerušeny, měla tchangská vláda k dispozici tři hlavní zdroje příjmů – místní produkci v Kuan-čungu, to málo, co se podařilo dostat do Čchang-anu z jihu údolím řeky Chan a přes hory Čchin-ling a za třetí příjmy ze S’-čchuanu. Kvůli nedostatečnosti těchto zdrojů byly vládní kampaně relativně krátkodobé, přerušované přestávkami na shromáždění zdrojů.[42]

Na jaře 761 Š’ S’-ming zaútočil na tchangskou armádu u Luo-jangu a v dubnu 761 ji rozdrtil. Povstalecká ofenzíva se však zhroutila,[43] když vzápětí Š’ S’-minga zavraždil jeho syn Š’ Čchao-im, který se stal dalším císařem státu Jen.[44] Změna panovníka oslabila povstalce, protože, podobně jako v případě An Čching-süa, ani Š’ Čchao-i neměl autoritu svého otce.[45] V květnu 762 proběhla změna i na tchangském trůnu, když po smrti císaře Su-cunga převzal vládu jeho nejstarší syn Taj-cung.[45]

Š’ Čchao-i se pokusil Ujgury přimět k útoku na Tchangy, ale informace o jednáních se dostala k tchangské vládě, načež Taj-cung k ujgurskému kaganovi vyslal generála Pchu-ku Chuaj-ena, kaganova tchána. Generál s Ujgury dohodl spojenectví a vyslání pomocného sboru do Číny.[45]

Tchangská ofenzíva a porážka povstání, říjen 762 – leden 763[editovat | editovat zdroj]

Na podzim 762 Tchangové zaútočili ze tří směrů – jedna armáda posílená Ujgury táhla od Šen-čou na Luo-jang, druhá pod Li Kuang-pim postupovala ze středního Che-nanu a třetí útočila z jihovýchodu Šan-si. V listopadu u Luo-jangu Tchangové porazili jenskou armádu, načež Š’ Čchao-i prchl na východ. Ujgurové poté dostali možnost vyloupit Luo-jang, zatímco tchangské armády drancovaly venkovské oblasti.[44]

Povstalci měli i po porážce císařovy armády stále značné síly, ale rebelští generálové v Che-peji a severovýchodním Che-nanu dospěli k závěru, že jejich osobní zájmy jsou přednější než úspěch státu Jen[45] a přecházeli na tchangskou stranu, přičemž byli Taj-cungem potvrzováni v držení svých území a vojsk. Š’ Čchao-i se tak dostal do izolace[44] a v bojích s tchangskými vojsky byl vytlačován na sever, za stálého poklesu jeho sil. Začátkem roku 763 mu velitel posádky Fan-jangu odmítl otevřít brány a nezbylo mu než prchnout na hranici s Kitany, kde zahynul, snad sebevraždou.[46] Tím povstání skončilo.[44]

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Tchangská Čína k roku 763, rozdělení na správní obvody guvernérů ťie-tu-š’. Území ťie-tu-š’ potvrzených z bývalých povstaleckých generálů vyznačena červenou kurzívou.

Konec povstání neznamenal obnovení tchangské vlády na povstaleckém území, v Che-peji a velké části Che-nanu byla tchangská autorita čistě formální. V regionu totiž zůstali u moci bývalí povstalečtí generálové, kteří se oficiálně podřídili tchangskému císaři, za což jim byly udělen úřad ťie-tu-š’ a potvrzena vláda nad dosud drženým územím.[47] Většina severovýchodní Číny byla tedy prakticky samostatná, čímž vláda ztratila kontrolu nad 25–30 % populace říše.[48] Avšak nejen bývalá povstalecká území, ale celá říše Tchang v řadě ohledů po roce 763 vypadala výrazně odlišně než před začátkem povstání. V důsledku zátěže bojů a rozvratu jimi vyvolaného došlo k urychlení tendencí a změn nazrávajících v předešlých desetiletích.

Výraznou změnou byla militarizace společnosti. Před povstáním existovala půlmilionová pohraniční armáda, posádky hlavních měst s nevalnou bojovou hodnotou a nepočetné, pouze policejní síly zajišťující pořádek ve vnitrozemí. Po roce 763 zůstalo trvale ve zbrani přes 750 tisíc mužů, rozmístěných vesměs v severní a střední Číně. Jejich velitelé dominovali veřejnému životu, na rozdíl od dřívější převahy civilních úřadů.[48] Mezi elitu říše se tak dostávali úspěšní vojenští velitelé vybíraní na základě svých schopností, řady bohatých a mocných se tak doplňovaly lidmi, kteří by v prvním století existence říše Tchang neměli šanci na sociální vzestup.[48]

Během povstání vznikly nové úřady ťie-tu-š’ ve vnitrozemí,[49] čímž se změnila administrativní struktura. Kraje čou a prefektury fu nadále nebyly přímo podřízené centrální vládě,[48] ale regionálním vojenským komisařům či guvernérům ťie-tu-š’, případně civilním guvernérům kuan-čcha-š’, s větší či menší mírou autonomie.[50] Těchto guvernérů bylo zpočátku 34, v následujících desetiletích jejich počet vzrostl a kolísal od 45 do 50.[50] Ťie-tu-š’ potvrzení z bývalých rebelů byli prakticky nezávislí, jmenovali úředníky dle své vůle, neodváděli žádné daně a disponovali silnými armádami. Kvůli vyvážení jejich moci nebylo možné omezit sílu vojsk v okolních regionech, kde sídlili provládní ťie-tu-š’. Někteří z nich (například ťie-tu-š’ v Pching-lu) si časem přisvojili prakticky stejnou míru nezávislosti jako bývalí rebelové.[51]

Došlo k vylidnění válkou postižených regionů zejména v severní Číně, lidé prchali na klidnější jih.[48] Starý systém státních financí, založený na výběru daně cu-jung-tiao a systému stejných polí se zhroutil, daňové registry neodrážely reálný stav populace. Místo daně cu-jung-tiao byly zavedeny daně nové.[48] Bylo opuštěno přerozdělování půdy v systému stejných polí, vláda se vzdala kontroly nad vlastnictvím pozemků.[48]

Vzhledem k výpadku daňových příjmů ze severovýchodní Číny se hlavním zdrojem daní pro vládu stal jihovýchod říše, totiž regiony kolem řeky Chuaj a na dolním toku Jang-c’-ťiang. Velký kanál, po němž se daně dopravovaly do hlavních měst, proto byl kriticky důležitý pro akceschopnost vlády.[52]

Stažení většiny pohraničních armád z hranic k potlačení An Lu-šanovy vzpoury vážně oslabilo obranu tchangské říše, na což Tibeťané reagovali úspěšnými útoky v nichž dobyli dnešní provincie Kan-su a Ning-sia.[52]. Hranice s Tibetem západně od metropolitního regionu se v důsledku bojů posunula o 150 mil na východ a v listopadu 763 dokonce tibetská armáda dobyla a vyloupila Čchang-an.[53] Oblast hlavního města byla obětí tibetských nájezdů i v 60. a 70. letech 8. století a tibetská hrozba trvala, dokud se v polovině 9. století tibetský stát nezhroutil.[49] Kromě ohrožení metropolitního regionu byly územní ztráty ve prospěch Tibeťanů závažné i ztrátou většiny státních pastvin, což způsobilo trvalou slabost tchangské jízdy oproti tibetské, a neúspěšnost v bojích i jinde.[49] Oslabená tchangská říše se stáhla i ze Západního kraje (Tarimské pánve), který si pak rozdělili Tibeťané s Ujgury a Karluky.[54]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Li Lin-fu stál od roku 734 v čele vlády.[6]
  2. Odvod vojsk ze severozápadní hranice, kde zůstaly jen slabé posádky, bezprostřední následky neměl kvůli mocenským zmatkům v Tibetu v souvislosti s úmrtím tamního krále, dlouhodobě však byly důsledky oslabení obrany hranic velmi nepříznivé.[18]
  3. Vojsko v Pching-lu bylo izolováno od ostatních tchangských sil, nakonec se roku 762 přeplavilo do Šan-tungu.[27]
  4. Ming-chuang je posmrtné jméno císaře Süan-cunga (vládl 712–756).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. ISBN 0-415-23954-0. S. 209. (anglicky) [Dále jen Graff (2002)]. 
  2. Graff (2002), s. 210.
  3. a b c Graff (2002), s. 211.
  4. a b Graff (2002), s. 213.
  5. a b Graff (2002), s. 216.
  6. a b PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. [Dále jen Peterson]. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560, na s. 470. (anglicky)
  7. Graff (2002), s. 211–212.
  8. a b Peterson, s. 472.
  9. a b Graff (2002), s. 212.
  10. Peterson, s. 469.
  11. TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. [Dále jen Twitchett]. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463, na s. 448–449. (anglicky)
  12. a b Peterson, s. 473.
  13. a b c d Graff (2002), s. 217.
  14. DALBY, Michael. Court politics in late T'ang times. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. [Dále jen Dalby]. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 561–681, na s. 562. (anglicky)
  15. Twitchett, s. 448.
  16. Twitchett, s. 451–453.
  17. Graff (2002), s. 218.
  18. a b c Twitchett, s. 457.
  19. Peterson, s. 476.
  20. a b c d e f g Graff (2002), s. 219.
  21. a b c d Twitchett, s. 455.
  22. Twitchett, s. 455–456.
  23. a b c Twitchett, s. 456.
  24. a b Twitchett, s. 458.
  25. Graff (2002), s. 219–220.
  26. a b c d Peterson, s. 478.
  27. Peterson, s. 477.
  28. a b c d e Graff (2002), s. 220.
  29. a b c Twitchett, s. 459.
  30. Twitchett, s. 459–460.
  31. a b Twitchett, s. 460–461.
  32. a b c Graff (2002), s. 221.
  33. a b Peterson, s. 479.
  34. Peterson, s. 475 a 480.
  35. a b Peterson, s. 480.
  36. a b c d Graff (2002), s. 222.
  37. Peterson, s. 480–481.
  38. a b c Peterson, s. 481.
  39. a b Peterson, s. 481–482.
  40. a b Peterson, s. 482.
  41. HENG, Chye Kiang. Cities of Aristocrats and Bureaucrats: The Development of Medieval Chinese Cityscapes. Singapur: NUS Press, 1999. 240 s. ISBN 9971692236, ISBN 9789971692230. S. 93. (anglicky) 
  42. Peterson, s. 475.
  43. Peterson, s. 482–483.
  44. a b c d Graff (2002), s. 223.
  45. a b c d Peterson, s. 483.
  46. Peterson, s. 483–484.
  47. Peterson, s. 484.
  48. a b c d e f g Peterson, s. 485.
  49. a b c Graff (2002), s. 228.
  50. a b Peterson, s. 487.
  51. Graff (2002), s. 229.
  52. a b Peterson, s. 486.
  53. Graff (2002), s. 227.
  54. MILLWARD, James A. Eurasian Crossroads: A History of Xinjiang. London: Hurst Publishers, 2010. 440 s. ISBN 1849040672, ISBN 9781849040679. S. 36–37. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DALBY, Michael. Court politics in late T'ang times. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 561–681. (anglicky)
  • GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. ISBN 0-415-23954-0. (anglicky) 
  • PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560. (anglicky)
  • PULLEYBLANK, Edwin G. The Background of the Rebellion of An Lu-Shan. Oxford: Oxford University Press, 1955. 264 s. (anglicky) 
  • PULLEYBLANK, E. G. The An Lu-Shan Rebellion and the Origins of Chronic Militarism in Late T'ang China. In: PERRY, John Curtis; SMITH, Bardwell L. Essays on T'ang Society: The Interplay of Social, Political and Economic Forces. Leiden: Brill, 1976. ISBN 9004047611, ISBN 9789004047617. S. 32–60. (anglicky)
  • TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463. (anglicky)
  • XIONG, Victor Cunrui, a kol. Historical Dictionary of Medieval China. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6053-7. (anglicky)