Zákony robotiky

Zákony robotiky jsou pravidla chování robotů, definované Isaacem Asimovem v jeho povídkách a později románech. Poprvé byly uvedeny v březnu 1942 v Asimovově povídce „Hra na honěnou“ (Runaround). Principy, které tyto zákony představují, jsou považovány za obecné shrnutí základních požadavků na vývoj a používání robotů a časem se staly dogmatem sci-fi literatury.

V původní podobě existovaly následující tři zákony:

1) Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.

2) Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem.

3) Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Časem přidal Asimov v knize Roboti a Impérium ještě tzv. nultý zákon robotiky a ostatní zákony byly upraveny přidáním „kromě případů, kdy je to v rozporu s nultým zákonem“. Na rozdíl od původních tří zákonů Asimov vznik nultého zákona připsal robotu (R. Daneel Olivaw). Tento zákon vyvolal u fanoušků rozporuplné reakce a obvykle není považován za jeden ze základních zákonů. Zákon totiž robotům dovoluje ochraňovat celé lidstvo na úkor jednotlivců.

Tento nultý zákon zní:

0) Robot nesmí ublížit lidstvu nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo.

Postupem doby se další autoři pokusili zákony pozměnit či doplnit nové. Za zmínku stojí bulharští sci-fi autoři jako Ljuben Dilov či Nikola Kesarovski, kteří vytvořili další dva zákony robotiky:

4) Robot se musí vždy prokazovat jako robot.

5) Robot musí vědět, že je robot.

Partnerské zákony robotiky

Asimov se také podílel na knize Kalibán, opět robo-detektivce. Zde byly původní tři robotické zákony odmítnuty a místo nich nastoleny čtyři úplně jiné: Místo aby byli roboti odsouváni podle původních zákonů do role otroků, podle nových pravidel měly být lidstvu rovnocennými partnery a přáteli.