Wikipedista:Pavel Harvey/Pískoviště

Právní pozadí

Prodej žen se ve své „rituální formě“ jeví jako „vynalezený zvyk“, jehož původ sahá zhruba do konce 17. století, ačkoli z roku 1302 existuje zpráva o osobě, „která na základě smlouvy poskytla svou ženu jinému muži.“ Se vzrůstem popularity novin ve druhé polovině 18. století byly zprávy o těchto praktikách více časté. Spisovatel Courtney Kenny ve 20. století napsal, že „zvyk je zakořeněn dostatečně hluboko a není tedy znám jeho původ,“ ale když toto téma v roce 1901 rozebíral James Bryce tak o něm nenašel „žádné stopy ani v anglických zákonech a ani v anglickém právu.“ Z jeho pozorování také vyplýval názor, že „každý slyšel o zvláštním zvyku prodeje manželky, který se příležitostně objevuje v prostředí nižších anglických vrstev.“

Sňatek

Po schválení tzv. Marriage Act 1753 již formální svatební obřad před duchovním nebyl právně vyžadován a manželství nebyla registrována. Ke sňatku byl zapotřebí pouze souhlas obou manželů a to za předpokladu, že oba dosáhli potřebného věku předepsaného zákonem, což bylo 12 let pro dívky a 14 let pro chlapce. Ženy byly po sňatku zcela podřízeny svému manželovi, muž se ženou tvořili jeden společný právní subjekt, označovaný v anglickém právu jako coverture. Významný anglický právník a soudce sir William Blackstone v roce 1753 napsal: „celé bytí a právní existence ženy je během manželství suspendováno nebo je přinejmenším sjednoceno a svázáno s bytím jejího manžela: vše vykonává pod jeho ochrannými křídly a záštitou.“ Vdané ženy nejen že nesměly vlastnit žádný majetek, ale i ony sami byly opravdovým vlastnictvím svého manžela. Blackstone dále vypozoroval, že ačkoli „se manželky musí podrobit určitým právním znevýhodněním, většinou je to zamýšleno za účelem jejich ochrany a v jejich prospěch. A dá se tedy říci, že ženy jsou oblíbencem anglického práva.“

Rozvod

V anglickém raném novověku existovalo pět odlišných metod jak ukončit manželství. První z možností znamenala žalobu u církevního soudu za „oddělení od lože a stolu“ na základě obvinění z cizoložství nebo život ohrožující krutosti, ale pak nebylo dovoleno znovu sňatek uzavřít. Po roce 1690 byl rozvod možný pouze podáním žádosti parlamentu, což byl časově náročný a také nákladný proces. Po podepsání tzv. Matrimonial Causes Act 1857 a následném vzniku rozvodového soudu se stávalo ukončení manželství snažší a podstatně levnější, ale pro chudší dělnickou třídu zůstal tento právní prostředek stále cenově nedosažitelný. Jinou alternativou bylo docílit „soukromé odluky“ formou dohody mezi oběma stranami zakotvené v rozvodové listině, kterou sepsal specializovaný právník. Zběhnutí od muže nebo jeho opuštění bylo také možné, tímto činem byl manželka vypuzena ze svého domova nebo si její manžel rovnou vybudoval novou domácnost s jinou ženou. A nakonec se nabízel prodej ženy – nelegální, náhradní řešení, jak manželství ukončit. Kniha The Laws Respecting Women, As They Regard Their Natural Rights si všímá toho, že chudými vrstvami společnosti byl prodej žen vnímán jako metoda vedoucí k rozpuštění manželství, když se „muž a žena vzájemně naprosto unavili a souhlasili z oddělením, pokud tedy muž má chuť zaručit se za zamýšlený rozvod tak, že z něj učiní věc veřejně proslulou.“

Ačkoli v 19. století některé ženy tuto praxi odmítaly, záznamy z 18. století, které by mohly dokázat jejich nesouhlas s prodejem neexistují. S žádnými finančními zdroji a bez schopností, které by mohly nabídnout, byl jejich prodej pro mnoho žen jedinou cestou jak se dostat z nespokojeného manželství. Ve skutečnosti jsou zaznamenány i případy, kdy manželky na prodeji trvaly. Například žena prodávaná na trhu ve Wenlocku za dva šilinky a šest pencí byla zcela rozhodnutá o pokračování transakce, navzdory tomu že její muž měl na poslední chvíli o obchodu pochybnosti.

Prodej ženy zprostil manžela všech jeho povinností, včetně jakékoli finanční zodpovědnosti, za jeho ženu. Pro kupce, kterým byl často milenec manželky, znamenala transakce osvobození od možného obvinění z cizoložství, uplatňované manželem za poškození jeho majetku, v tomto případě jeho ženy.

Prodej

Je nejasné kdy začal být ritualizovaný zvyk prodeje ženy prostřednictvím veřejné aukce prováděn, zdá se že to bylo pravděpodobně ke konci 17. století. V listopadu 1692 „John, syn Nathana Whitehouse z Timtonu prodal svou ženu panu Bracegirdlovi, ačkoli způsob prodeje není zaznamenán.“ V 1696 byl Thomas Heath Maulster pokutován za „nezákonné soužití ve společné domácnosti s ženou George, valchaře z Chinneru, který ji koupil od manžela za méně než jednu libru.“ Zdá se, že tyto praktiky byly rozšířeny a uznávány v polovině 18. století po celé Anglii a přetrvávaly až do prvních let 20. století, ačkoli v tuto dobu se nacházely již v „pokročilém stádiu rozpadu.“

Podle většiny zpráv byl prodej oznamován dopředu, snad pomocí inzerátu v místních novinách. Obvykle měl formu aukce, často na místním trhu, kam ženu vedli s ohlávkou (z provazu nebo také ze stuhy) okolo krku či také paže. Osoba kupujícího byla často domluvena již dopředu, a prodej tedy znamenal symbol rozvodu a zároveň nového sňatku, tak jako v případě z Maidstonu, kde v lednu 1815 John Osborne naplánoval prodej své ženy na místním trhu. Avšak protože ten den se žádný trh nepořádal, byl prodej proveden na stanovišti pro uhelné čluny, kde byla „zcela obvyklým způsobem“ jeho žena a dítě prodány za jednu libru muži jménem William Serjeant. V červenci toho samého roku byla na trh ve Smithfieldu přivezena žena v kočáře a prodána za 50 guineí a koně. Hned po skončení prodeje „manželka se svým novým pánem nasedla do krásného, lehkého dvoukolového kočáru, který na ně čekal a s výrazem obličeje, prozrazujícím nechuť s celou transakcí odjela.„ Během dalšího prodeje, který se uskutečnil v září 1815 ve Stainesu, „bylo zboží nabízeno ta tři šilinky a čtyři pence, ale s dražitelem nikdo nesoupeřil a to z důvodů, které mohli ocenit jen ti co účastníky transakce znali. Kupec se totiž mohl chlubit dlouhou a intimní známostí s draženou ženou.“

Ačkoli iniciátorem prodeje byl vždy manžel, žena musela s prodejem souhlasit. Ve zprávě o dražbě z 1824, provedené v Manchesteru, se říká, že „po několikerých nabídkách byla žena odklepnuta za 5 šilinků, ale protože se jí kupec nelíbil, tak byla nabídnuta znovu za 3 šilinky a kvartu piva.“ Prodávaná manželka již často se svým budoucím partnerem žila. V jednom případě z roku 1804 našel londýnský kupec svou ženu v posteli s cizím mužem, který mu po hádce nabídl, že si jeho manželku koupí. Kupec souhlasil, a tento příklad prodeje byl pravděpodobně přijatelným postupem jak vyřešit celou situaci. Nicméně někdy byl prodej spontánní a žena se tak mohla stát objektem dražby od úplných cizinců. V březnu 1766 tesař ze Southwarku prodal svou manželku v záchvatu manželské lhostejnosti v pivnici. Když vystřízlivěl, žádal svou ženu zpět, a poté co byl odmítnut se pověsil. Domácí půtky sice někdy mohly předcházet prodeji ženy, ale ve většině zaznamenaných případů bylo záměrem ukončení manželství způsobem, který by umožnil legitimovat rozvod. Někdy se stávalo, že manželka svůj prodej sama připravila a dokonce i poskytla peníze svému zprostředkovateli, který ji pak z manželství vykoupil, například během transakce v Plymouthu v roce 1822.

Prodejci a cena

Původně se věřilo, že zhruba v polovině 19. století se prodej žen omezoval jen na nejnižší dělnické vrstvy obyvatelstva a to hlavně na ty, co žijí v odlehlých venkovských oblastech. Ale analýzy povolání manželů a kupujících odhalily, že tento zvyk byl nejsilnější v prvotních dělnických komunitách. Ze 158 případů účastníků, kteří měli stálé povolání, tvořili největší skupinu (19) pracovníci v dobytkářství a přepravních živnostech, 14 jich pracovalo ve stavebnictví, 5 bylo kovářů, 4 byli kominíci a 2 byli popsáni jako gentlemani, což nasvědčuje tomu, že prodej nebyl jenom rolnický zvyk. Nejvýše postaveným kupujícím byl Henry Brydges, 2. vévoda z Chandosu, který okolo roku 1740 koupil svou druhou ženu od podomka.