Wikipedista:AdelaPatkova/Pískoviště

Adaptace na změnu klimatu je proces přizpůsobení se současné nebo očekávané změně klimatu a jejím důsledkům, který je vedle zmírňování jedním ze způsobů reakce na změnu klimatu.V případě člověka je cílem adaptace zmírnit škody nebo jim zabránit a využít příležitostí; v případě přírodních systémů může člověk zasáhnout, aby pomohl přizpůsobení.

Adaptační opatření mohou být buď postupná (opatření, jejichž hlavním cílem je zachovat podstatu a integritu systému), nebo transformační (opatření, která mění základní vlastnosti systému v reakci na změnu klimatu a její dopady).

Potřeba adaptace se liší místo od místa v závislosti na citlivosti a zranitelnosti vůči dopadům na životní prostředí. Adaptace je zvláště důležitá v rozvojových zemích, protože tyto země jsou vůči změně klimatu nejzranitelnější a nesou hlavní tíhu dopadů globálního oteplování. Lidská adaptační kapacita je nerovnoměrně rozložena mezi různé regiony a populace a rozvojové země mají obecně menší adaptační kapacitu. Adaptační kapacita úzce souvisí se sociálním a ekonomickým rozvojem. Obecně platí, že vyšší úroveň rozvoje znamená vyšší adaptační kapacitu, ale určitý rozvoj uzamyká lidi v určitých vzorcích nebo chování. A nejrozvinutější oblasti mohou mít nízkou schopnost adaptace na nová, dosud nepoznaná nebezpečí ve srovnání s nebezpečími známějšími.

Ekonomické náklady na adaptaci na změnu klimatu budou v příštích několika desetiletích pravděpodobně stát miliardy dolarů ročně, i když přesná výše potřebných prostředků není známa (viz ekonomie globálního oteplování). Kromě přímých nákladů spojených s adaptací existují také nepřímé náklady, které vznikají v důsledku přesměrování zdrojů z produktivního kapitálu na adaptační kapitál (tzv. efekt adaptačních investic). Problém adaptace roste s rozsahem a rychlostí změny klimatu. Ani sebe-účinnější zmírňování změny klimatu prostřednictvím snižování emisí skleníkových plynů nebo zvýšeného odstraňování těchto plynů z atmosféry (prostřednictvím propadů uhlíku) by nezabránilo dalším dopadům změny klimatu, takže potřeba adaptace je nevyhnutelná a adaptační mezera roste. Pařížská dohoda požaduje, aby státy udržely v tomto století nárůst globální teploty pod 2 °C oproti předindustriálnímu období a aby usilovaly o omezení nárůstu teploty na 1,5 °C. I kdyby se emise podařilo zastavit relativně brzy, globální oteplování a jeho dopady budou kvůli setrvačnosti klimatického systému trvat mnoho let, takže je nutná jak čistá nula, tak adaptace.

Cíl udržitelného rozvoje č. 13, stanovený v roce 2015, se zaměřuje na posílení odolnosti a adaptačních kapacit zemí na problémy související s klimatem. Tato úprava zahrnuje mnoho oblastí, jako je infrastruktura, zemědělství a vzdělávání. Pařížská dohoda, přijatá ve stejném roce, obsahovala několik ustanovení týkajících se přizpůsobení. Snaží se prosazovat myšlenku globální odpovědnosti, zlepšit komunikaci prostřednictvím adaptační složky národně stanovených příspěvků a obsahuje dohodu, že rozvinuté země by měly poskytovat určitou finanční podporu a transfer technologií na podporu adaptace ve zranitelnějších zemích. Někteří vědci se obávají, že programy adaptace na změnu klimatu by mohly zasahovat do stávajících rozvojových programů, a vést tak k nezamýšleným důsledkům, jako je špatná adaptace zranitelných skupin. Ekonomické a sociální náklady nezvládnuté změny klimatu by byly velmi vysoké.

Účely

Snížení rizikových faktorů

Adaptace může pomoci snížit klimatické riziko prostřednictvím tří rizikových faktorů: nebezpečí, zranitelnosti a expozice. Dopady klimatických nebezpečí lze snížit pomocí adaptace založené na ekosystémech. Například záplavám lze zabránit, pokud mají mangrovové porosty schopnost tlumit energii bouřek. Ochrana mangrovového ekosystému tak může být jednou z forem adaptace. Pojištění a diverzifikace zdrojů obživy zvyšují odolnost a snižují zranitelnost. Mezi další opatření ke snížení zranitelnosti patří posílení sociální ochrany a budování infrastruktury odolnější vůči rizikům. Expozici lze snížit ústupem z oblastí s vysokým klimatickým rizikem, jako jsou záplavové oblasti, a zlepšením systémů včasného varování a evakuace[24].

Reakce na dopady globálního oteplování

Hlavní článek: Dopady globálního oteplování

Předpokládané dopady na životní prostředí a civilizaci jsou četné a rozmanité. Hlavním účinkem je zvyšování průměrné globální teploty. Od roku 2013 by se průměrná povrchová teplota mohla do konce století zvýšit o dalších 0,3 až 4,8 °C.[25] To způsobuje řadu sekundárních účinků, u nichž je v mnoha případech rozsah změny nejistý. Nejdůležitějšími z nich jsou změny ve struktuře srážek, stoupající hladina moří, změna struktury zemědělství, zvýšený výskyt extrémních povětrnostních jevů, rozšíření výskytu tropických nemocí a otevření nových námořních obchodních cest. Změna klimatu bude mít také mnohostranné sociální dopady, včetně nerovnosti (sociální nerovnosti), chudoby a zvýšené zátěže žen jako hlavních poskytovatelů potravin a péče o domácnosti. Sociální dopady, jako je zvýšená migrace a konflikty o zdroje, jako je voda a půda, je však obecně obtížné přičítat změně klimatu jako jedinému nebo hlavnímu faktoru změn.

Potenciální biofyzikální účinky zahrnují zvýšení hladiny moří o 110 až 770 mm mezi lety 1990 a 2100[citace potřebná], důsledky pro zemědělství, možné zpomalení termohalinní cirkulace, snížení ozonové vrstvy, zvýšení intenzity a četnosti extrémních povětrnostních jevů, snížení pH oceánů a šíření tropických nemocí, jako je malárie a horečka dengue.

Synergie se zmírňováním dopadů

Pracovní skupina II IPCC,[26] Národní akademie věd Spojených států,[27] Úřad OSN pro snižování rizika katastrof[28] a další odborníci na vědeckou politiku[29] se shodují, že i když je zmírňování emisí skleníkových plynů důležité, bude stále nutné přizpůsobit se účinkům globálního oteplování. Zmírnění globálního oteplování je ekonomickou a politickou výzvou. Vzhledem k tomu, že hladiny skleníkových plynů jsou již zvýšené,[o kolik?] k tomu, že mezi emisemi a některými dopady je prodleva několika desetiletí, a k tomu, že úspěch je značně náročný z ekonomického a politického hlediska, není jisté, do jaké míry se podaří změnu klimatu zmírnit[30].

Mezi přizpůsobováním se a zmírňováním existují určité synergie a kompromisy. Adaptační opatření často nabízejí krátkodobé výhody, zatímco zmírňování má dlouhodobější přínosy. 31] Někdy mohou opatření související s klimatem směřovat různými směry. Například kompaktní rozvoj měst může vést ke snížení emisí skleníkových plynů z dopravy a budov. Současně může zvýšit efekt městského tepelného ostrova, což vede k vyšším teplotám a zvýšení expozice, což činí adaptaci náročnější[32].

Synergie zahrnují přínosy veřejné dopravy jak pro zmírnění dopadů, tak pro adaptaci. Veřejná doprava má nižší emise skleníkových plynů na ujetý kilometr než automobily. Dobrá síť veřejné dopravy také zvyšuje odolnost v případě katastrof: usnadňuje se evakuace a přístup v případě nouze. Snížené znečištění ovzduší z veřejné dopravy zlepšuje zdraví, což může vést ke zlepšení ekonomické odolnosti, protože zdraví pracovníci podávají lepší výkony[33].

Po posouzení literatury o udržitelnosti a změně klimatu dospěli vědci s velkou jistotou k závěru, že až do roku 2050 by snaha o omezení emisí skleníkových plynů na 550 ppm rozvojovým zemím výrazně prospěla[34]. to bylo vyhodnoceno jako obzvláště výhodné v kombinaci s lepšími adaptačními opatřeními. Do roku 2100 však bylo stále považováno za pravděpodobné, že dojde k významným dopadům změny klimatu. Bylo usouzeno, že tomu tak bude i při agresivním zmírňování a výrazně zvýšené adaptační kapacitě.

Kategorie adaptačních opatření

Adaptační opatření lze rozdělit do tří kategorií:[35]: 845 

Strukturální a fyzické adaptace (lze je rozdělit na technické a stavební prostředí, technologické, ekosystémové, služby);

sociální adaptace (vzdělávací, informační, behaviorální);

institucionální adaptace (ekonomické organizace, zákony a regulace, vládní politiky a programy).