Vlakový zabezpečovač

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vlakový zabezpečovač nebo vlakové zabezpečovací zařízení je technické zařízení, jehož úkolem je zvyšovat bezpečnost dopravy tím, že kontroluje strojvedoucího, zda dodržuje limitní parametry jízdy vlaku. V případě jejich nerespektování spustí rychločinné brzdění.

Vlakové zabezpečovací zařízení se skládá z části traťové a mobilní.

Mobilní část je umísťována na hnací vozidla, případně řídící vozy. Může sloužit i k přenosu a zobrazování návěstí na stanoviště strojvedoucího. Její součástí je tlačítko bdělosti.

Podle způsobu přenosu informací z tratě na vlak se traťová vlaková zabezpečovací zařízení dělí na:

  • liniová
  • bodová

Liniová[editovat | editovat zdroj]

přenášejí návěst v celém úseku před návěstidlem, výhodou je prakticky okamžité zaznamenání změny návěstního znaku na vozidle. Nevýhodou bývá nespecifikovaná vzdálenost k návěstidlu. K liniovým systémům patří:

Bodová[editovat | editovat zdroj]

přenášejí návěst v okamžiku průjezdu vozidla přes přenosový bod. Výhodou je možnost přesně definovat vzdálenost k návěstidlu polohou bodu, ve kterém dochází k přenosu návěsti. Nevýhodou je nemožnost zaznamenání změny návěstního znaku v průběhu jízdy od přenosového bodu k návěstidlu. To se dá částečně eliminovat použitím doplňkových přenosových bodů, popřípadě smyček. K bodovým systémům patří:

Moderní vlakové zabezpečovače[editovat | editovat zdroj]

Moderní vlakové zabezpečovače spojují výhody obou historických systémů – liniový přenos informace (ne vždy) spolu s přesným udáním polohy vozidla. Nejpodstatnější vlastností je to, že na řídící stanoviště vlaku přichází celková informace o délce a rychlostním profilu úseku před vlakem, pro který je povolena další jízda. Pokud se blíží omezení rychlosti nebo konec úseku, zařízení zobrazuje maximální bezpečnou rychlost, která průběžně klesá dle tzv. brzdné křivky. Je-li tato rychlost překročena, spouští se nouzové brzdění, aby vlak neprojel za hranici úseku, pro který má povolenou jízdu. Tyto zabezpečovače maximálně eliminují možnost chyby způsobené nesprávnou obsluhou či nepozorností. Údaje přenášené na vozidlo lze využít i pro automatické řízení vlaku.

Skládají se ze:

  • stacionární (traťové) části (centrální poř. distribuovaná) autonomní zařízení převážně závislá na stavových datech SZZ, zajišťujicí zpracování potřebných informací na dané trase a jejich následný přenos na pohybující se vlak s určitou garancí přenosu.
  • mobilní části, která je instalována na jednotlivých soupravách (popř. vozidlech) a která přijímá signály nebo data ze stacionární částí, dekóduje je a na jejich základě poskytuje informace o následujícím úseku vlakové cesty strojvedoucímu, případně vozidlovému počítači, počítá brzdné křivky a při překročení maximální bezpečné rychlosti (návěstěné nebo vypočtené dle brzdové křivky) spouští nouzové brzdění.

Jednotlivé typy lze dobře třídit podle země původu

  • SCMT (Itálie)
  • LZB (zejména Německo a Španělsko)
  • ETCS (Evropa)
  • KLUB (Rusko a bývalé země SSSR)