Vitalismus
Vitalismus (z latinského vita = život) znamená:
- Filosofický a přírodovědecký směr, který soudí, že fungování živých organismů nelze vysvětlit pouze fyzikálními a chemickými mechanismy, nýbrž vykazuje jakousi zvláštní životní sílu či energii, latinsky vis vitalis, u H. Bergsona élan vital.
- V české literární historii umělecký směr, který vyzvedá a oslavuje život, radost z drobností a krásy světa. Vznikl jako jistá reakce na hrozné zkušenosti vojáků v první světové válce.
Vědecký a filosofický vitalismus
Za předchůdce vitalismu se považuje Aristotelés, který všem živým bytostem přisuzoval jakési vnitřní směřování k dokonalosti, jež nazýval entelechie. Zárodek a mládě se rozvíjí k dokonalosti svého druhu, rostlinám a některým živočichům doroste dokonce i ztracená část těla. Principem života je duše, u rostlin vegetativní, u živočichů sensitivní (vnímavá) a u člověka rozumná.
Za zakladatele novověkého vitalismu se pokládá vlámský chemik a přírodovědec Jean-Baptiste van Helmont (1677-1744), za hlavní představitele německý lékař a přírodovědec Georg Stahl (1659-1734), francouzský lékař Paul-Joseph Barthez (1734-1806) a zoolog Johann Friedrich Blumenbach (1752-1840). Vitalisté byli přesvědčeni, že i chemie živých organismů je jiná a zavedli rozlišení organické a anorganické chemie. Když se německému chemikovi F. Wöhlerovi roku 1828 podařila syntéza močoviny, tato hranice padla. Koncem 19. století vitalismus oživil biolog a filosof Hans Driesch (1867-1941).
Vitalismus jako vědecký názor se dnes pokládá za překonaný a rozdíl mezi živým a neživým hledají vědci spíš v organizaci a zacházení s informací. Ve filosofii jej však v jiné podobě obnovil francouzský filosof Henri Bergson (1859-1941), zejména v knize “Vývoj tvořivý”, která ovlivnila řadu dalších vědců a filosofů, jako byli například Georges Canguilhem, Gilles Deleuze nebo Hans Jonas. Nejsou vitalisté v klasickém smyslu slova, ale odmítají také mechanismus a zdůrazňují, že každý organismus je celek, který nelze vysvětlit jen z jeho částí.
Vitalistická teorie
Vitalistická teorie byla teorie, která se zakládala na myšlence, že organické sloučeniny vznikají za přispění tzv. vis vitalis (životní síla). Tato teorie byla vyvrácena Friedrichem Wöhlerem v roce 1828, který pomocí zahřívání kyanatanu amonného (anorganická sloučenina) připravil karbonyldiamid neboli močovinu (organická sloučenina).
Literární vitalismus
V české literární historii znamená vitalismus spontánní hnutí mladých spisovatelů a básníků, kteří zažili první světovou válku a po návratu chtěli vyjádřit protest proti válce i radost z prostého života a z jeho krásy, kterou jinak lidé přehlížejí. Někteří z nich byli ovlivněni filosofií H. Bergsona. Mezi představitele se počítá zejména:
- Fráňa Šrámek (Splav, Tělo)
- Jiří Wolker (Host do domu)
- Stanislav Kostka Neumann (Kniha lesů, vod a strání)
- případně i Karel Čapek (Loupežník, Obyčejný život)
Odkazy
Související články
Externí odkazy
Literatura
- Ottův slovník naučný, heslo Vitalismus. Sv. 26, str. 766
