Umírající labuť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Umírající labuť
Anna Pavlova jako umírající labuť
Anna Pavlova jako umírající labuť
Originální názevrusky: Умирающий лебедь
Žánrbaletní sólo
ChoreografMichail Michajlovič Fokin
SkladatelCamille Saint-Saëns
Předlohabáseň The dying Swan (1830) Alfreda Tennysona
ScénografLéon Bakst
Premiéra22. prosince 1907
Mariinské divadlo Petrohrad
Česká premiéra4.2.1914
Nové německé divadlo v Praze
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Umírající labuť (rusky:Умирающий лебедь) je výrazné baletní sólo (Pas seul) choreografa Michaila Fokina pro primabalerínu Annu Pavlovou na hudbu violoncellového sóla Le Cygne (labuť) z předposlední věty hudební suity Karneval zvířat (Le carnaval des animaux) (1886) Camille Saint-Saënse. Jeho délka jsou dobré tři minuty.

Balet byl zkomponován speciálně pro Annu Pavlovou a jeho choreografie měla první provedení 22. prosince 1907 v Mariinském divadle v Petrohradu. Kostým labutě byl od Léona Baksta.

Předlohy, vznik a provedení[editovat | editovat zdroj]

Postava umírající labutě pochází z baletu Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského. Princezna Odeta, začarovaná jako labuť, se tam obětuje pro svého prince Siegfrieda. Zejména kostýmy labutí v premiérách byly podobné, ale v Labutím jezeře není žádné sólo smrti.[1] Jako další předloha se uvádí báseň The dying Swan (1830) Alfreda Tennysona.

Primabalerina Anna Pavlova, inspirovaná labutěmi, které viděla ve veřejných parcích, a básní Lorda Tennysona Umírající labuť, požádala Michela Fokina, aby pro ni v roce 1905 vytvořil sólový tanec na galakoncert v Mariinském divadle. Fokine navrhl Saint-Saënsovo violoncellové sólo Le Cygne, které Fokine hrál doma na mandolíně za doprovodu kamaráda u klavíru a Pavlova souhlasila. Byla uspořádána zkouška a krátký tanec byl rychle dokončen.[2]

Tanec sestává převážně z pas de bourrée doprovázeného máváním rukou. Famózní je především závěrečná póza sóla na levém koleni, kdy jsou paže složené přes nataženou pravou nohu jako křídla a hlava je v nich schovaná. Fokine v něm spojil prvky klasického baletu s novějšími pohybovými formami, které zaváděla především Isadora Duncan. Spojil tedy „starou techniku“ s „tancem celého těla a nejen končetin“.[3]

Později (srpen 1931) pro americký odborný časopis Dance Magazine Fokine poznamenal:

Byla to skoro improvizace. Tančil jsem před ní, ona přímo za mnou. Pak tančila a já jsem šel vedle ní, zakřivil jí ruce a opravoval detaily póz. Před touto skladbou jsem byl obviňován z odmítání vysoké techniky pro použití tance naboso.

Umírající labuť byla moje odpověď na takovou kritiku. Tento tanec se stal symbolem nového ruského baletu. Bylo to spojení mistrovské techniky s výrazem. Bylo to jako důkaz, že tanec může a má uspokojit nejen oko, ale skrze oko má pronikat i do duše.[4]

V roce 1934 Fokine řekl tanečnímu kritikovi Arnoldu Haskellovi:

Malé dílo, jak to je, [...] bylo tehdy „revoluční“ a obdivuhodně ilustrovalo přechod mezi starým a novým, protože zde využívám techniku starého tance a tradičního kroje. Vysoce rozvinutá technika je nezbytná, ale účelem tance není ukázat tuto techniku, ale vytvořit symbol věčného boje v tomto životě a všeho, co je smrtelné. Je to tanec celého těla a ne pouze končetin; oslovuje nejen oko, ale i emoce a představivost.[5]

Francouzský kritik André Levinson napsal:

Se založenýma rukama na špičkách zasněně a pomalu krouží po jevišti. Rovnoměrnými, klouzavými pohyby rukou, vracejícími se do pozadí, odkud se vynořila, se zdá, že usiluje o horizont, jako by ještě chvilku a poletí – prozkoumávat hranice vesmíru svou duší. Napětí se postupně uvolňuje a ona klesá k zemi, paže mávají slabě jako v bolesti. Pak zakolísá nepravidelnými kroky k okraji jeviště – kosti nohou se chvějí jako struny harfy – jedním rychlým klouzavým pohybem pravé nohy k zemi klesá na levé koleno – vzdušné stvoření zápasící s pozemskými pouty; a tam, ochromená bolestí, umírá.[6]

Název zněl zpočátku jednoduše „Labuť" (rusky: лебедь) a vznikl na přání primabaleriny Pavlovy. Premiéra baletního sóla „Labuť“ se konala na charitativním koncertu sboru Mariinského divadla v sále šlechtického sněmu v Petrohradu dne 22. prosince 1907.[7] V dalších vydáních Fokine choreografický náčrt s dramaturgií celého baletu již nazval „Umírající labuť“,[8] i když ve finále hudebního provedení Saint-Saensova díla k žádnému tragickému konci nedošlo. Saint-Saens byl touto interpretací překvapen: v jeho hře labuť neumírá a hudba je napsána v durové tónině (G-dur). Kantilénní melodie violoncella znázorňuje plynulý pohyb labutě po vodní hladině a ruce baletky jako křídla tuto melodii zpívají širokým a plastickým tahem. Pas de bourres suivi v nohách je 6/8 klavírní arpeggio zobrazující vlnění vody na jezeře.

„Umírající labuť“ se stala vizitkou Anny Pavlové: předvedla ji asi 4000krát (včetně na tak odlehlých místech, jako je Buenos Aires a Lima) a podle legendy na smrtelné posteli v Haagu požádala, aby pro ni připravili kostým labutě.[9] Ve Spojených státech byla premiéra v New Yorku, v Metropolitní opeře 18. března 1910.

V Novém německém divadle v Praze uvedl „Umírající labuť" Ruský balet dne 4,2.2014 v rámci šesti tanců pod společným názvem Festin.[10]

Tanec byl téměř okamžitě velmi různě adaptován baletkami na mezinárodní úrovni. Výsledkem bylo, že Fokine v roce 1925 zveřejnil oficiální verzi choreografie, zvýrazněnou 36 fotografiemi jeho manželky Very Fokiny, která předváděla sekvenční pózy baletu.

Kritický komentář[editovat | editovat zdroj]

Fokinova vnučka Isabelle poznamenává, že balet neklade na tanečníka „obrovské technické požadavky“, ale klade na něj „obrovské umělecké nároky, protože každý pohyb a každé gesto by měly znamenat jiný zážitek“, který „vychází z někoho, kdo se pokouší uniknout smrti." Poznamenává, že moderní představení se výrazně liší od původního pojetí jejího dědečka a že dnešní tanec často vypadá jako variace Labutího jezera, které popisuje jako „Odette u dveří smrti“. Isabelle říká, že balet není o tom, že se baletka dokáže proměnit v labuť, ale o smrti, přičemž labuť je metaforou.[11]

Recepce[editovat | editovat zdroj]

Taneční sólo se stalo symbolem umírání s největší něhou – ale také pro ješitnost a faleš některých jevištních hvězd.

Umírající labuť bývá používána jako motiv a je vhodná zejména pro parodie. Hudba Saint-Saënse původně zaznívala v parodické souvislosti ve zvířecí revue.

Dodnes se toto sólo často tančí. Balerína Maja Plisecká s ním vystupovala až do vysokého věku. V roce 1917 natočil Jevgenij Bauer filmový melodram s názvem „Umírající labuť", jehož součástí je i toto taneční sólo.

V upravené podobě je sólo běžné i v krasobruslení, kde je předváděla například Sonja Henie.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Der sterbende Schwan na německé Wikipedii, The Dying Swan na anglické Wikipedii a Умирающий лебедь na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Viz. Nicole Haitzinger: Russische Bilderwelten in Bewegung, ve: Claudia Jeschke, Nicole Haitzinger (vyd): Schwäne und Feuervögel. Die Ballets russes 1909–1929, Berlin: Henschel 2009, S. 15–57, na s. 24. ISBN 978-3-89487-630-2
  2. ↑ Balanchine, George; Mason, Francis (1975). 101 Stories of the Great Ballets. New York: Anchor Books. S 137, ISBN 978-0-385-03398-5.
  3. ↑ Podle Lynn Garafola: Diaghilev’s Balletts Russes, New York: Oxford Univ. Press 1989, S. 13
  4. ↑ Balanchine, George; Mason, Francis (1975). 101 Stories of the Great Ballets. New York: Anchor Books. S 137–138, ISBN 978-0-385-03398-5.
  5. ↑ Balanchine, George; Mason, Francis (1975). 101 Stories of the Great Ballets. New York: Anchor Books. S 138, ISBN 978-0-385-03398-5.
  6. ↑ Balanchine, George; Mason, Francis (1975). 101 Stories of the Great Ballets. New York: Anchor Books. ISBN 978-0-385-03398-5.
  7. ↑ Dying Swan. Oxford Reference [online]. [cit. 2022-07-07]. DOI: 10.1093/oi/authority.20110803095737506. Dostupné online. DOI 10.1093/oi/authority.20110803095737506. (anglicky) 
  8. ↑ Русский балет. Энциклопедия. БРЭ, «Согласие», 1997
  9. ↑ McCauley, Martin. Who's Who in Russia since 1900. London a New York: Routledge, 1997. ISBN 978-0-415-13897-0. S. 156.
  10. ↑ VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. Opereta & balet 1888 - 2008. 1. vyd. Praha: Státní opera Praha, 2010. 776 s. ISBN 978-80-254-7498-3. S. 174. 
  11. ↑ Carter, Alexandra. Rethinking Dance History: A Reader. London: Routledge,2004, S. 40.  ISBN 978-0-415-28746-3.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Michel Fokine: The dying swan: Music by C. Saint-Saëns. Detailed description of the dance, thirty-six photographs from poses by Vera Fokina. J. Fischer & Brother, New York 1925.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Umírající_labuť&oldid=23267845“