Ušní lalůček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ušní lalůček (lat. lobulus auriculae) je vazivem vyplněná kožní duplikatura, která visí z ušního boltce a vpředu je zpravidla přirostlá ke kůži tváře.[1] Podle zoologa D. Morrise je velký a masitý ušní lalůček typický pro člověka (dokonce jde dál a tvrdí, že se v evoluci velký lalůček vyvinul jako nová erotogenní zóna).[2] Jinak je to rovněž jedno z míst, jimiž v zimě tělo ztrácí tělo množství tělesného tepla.[3] Žádnou významnou anatomickou funkci jinak nemá. Lalůček je vyplněn vazivem a kryt kůží, je také bohatě prokrven.[4]

Variabilita[editovat | editovat zdroj]

Ušní lalůčky - volný a upevněný

Velikost a tvar ušního lalůčku je u lidí velice proměnlivým znakem. Z jedné studie vyplynulo, že průměrná velikost ušního lalůčku činila přibližně 2,0 centimetru - se standardní odchylkou 0,42 cm. Pravý ušní lalůček je přitom v průměru o 4 mm delší než levý. Většina rasových rozdílů je nepodstatná, byly však nalezeny velikostní rozdíly v závislosti na věku a pohlaví měřené osoby.[5] Nejvýrazněji se lidské lalůčky liší mírou srůstu s tváří; někteří lidé mají lalůčky volné (výběžek kůže směřující do volného prostoru pod ušima), u jiných je lalůček prostě pokračováním té části boltce, která přirůstá ke spánku. Učebnicové poučky tvrdí, že tento znak je jednoduše mendelovsky dědičný a podléhá jedinému genu (přičemž prý jsou volné lalůčky kódovány dominantní alelou). Ve skutečnosti je situace složitější, existuje spousta přechodů mezi volným a srostlým lalůčkem a znak rozhodně není určen jen jedním genem.[6]

V typickém případě je povrch lalůčku zcela hladký, ale za určitých okolností na něm vznikají rýhy. Rýhy na lalůčku jsou přitom spojovány s některými vrozenými nemocemi, jako je Beckwith-Wiedemannův syndrom. Starší studie dokonce uváděly, že rýha na lalůčku signalizuje zvýšené riziko infarktu a aterosklerotického ucpávání cév; dnes jsou tyto studie vyvraceny s tím, že rýha na lalůčku vzniká častěji u starších osob - a právě ty jsou samozřejmě náchylnější k infarktu.[7]

Onemocnění[editovat | editovat zdroj]

K častým onemocněním vztahujícím se k ušnímu lalůčku patří kontaktní dermatitida následkem alergie na kovový materiál náušnic. Obvykle dochází k naduření v místě vpichu, někdy vzniká i váčkovitý útvar. Častou příčinou je příměs niklu ve špercích.[8] Jiným onemocněním jsou epidermoidní cysty v lalůčku, obvykle malé a neškodné.[9]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČIHÁK, Radomír. Anatomie 3. Praha : Grada, 2004. S. 605.  
  2. MORRIS, Desmond. The Naked Ape. [s.l.] : Bantam Books. Dostupné online.  
  3. Kräuchi, Kurt; Christian Cajochen, Esther Werth, Anna Wirz-Justice(2000-01-03).  "Functional link between distal vasodilation and sleep-onset latency?". American Journal of Physiology - Regulatory, Integrative and Comparative Physiology 278 (3): R741-R748. ISSN 1522-1490 0363-6119, 1522-1490. 
  4. http://www.wisegeek.com/what-is-an-earlobe.htm
  5. AZARIA, R.; ADLER, N.; SILFEN, R., et al. Morphometry of the adult human earlobe: a study of 547 subjects and clinical application. Plast Reconstr Surg.. 2003, roč. 111, čís. 7, s. 2398-402; discussion 2403-4. Dostupné online. ISSN 0032-1052.  
  6. MCDONALD, John H.. Attached earlobe: The myth [online]. Sparky House Publishing, Baltimore, Maryland.. Dostupné online.  
  7. http://www.nlm.nih.gov/medlineplus/ency/article/003045.htm [online]. [cit. 2012-03-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. SHIMIZU, Hiroshi. Shimizu's Textbook of Dermatology. [s.l.] : Hokkaido University Press, 2007.  
  9. Pérez-Guisado, Joaquín; Alessandra Scilletta, Emilio Cabrera-Sánchez, Luis F Rioja, Rosario Perrotta(2012).  "Giant Earlobe Epidermoid Cyst". Journal of Cutaneous and Aesthetic Surgery 5 (1): 38-39. doi:10.4103/0974-2077.94342. ISSN 0974-2077.