Sinoatriální uzel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Převodní systém srdeční: 1 - sinoatriální uzel, 2 - atrioventrikulární uzel

Sinoatriální uzel (zkratka SA uzel) je součást převodního systému srdečního, která za normálních okolností zajišťuje tvorbu srdečních vzruchů. Poprvé byl popsán Arthurem Keithem a Martinem Flackem v roce 1907.

Anatomie[editovat | editovat zdroj]

Je tvořen shlukem buněk převodního systému srdečního ve stěně pravé síně blízko žilního splavu (sinus coronarius). U většiny lidí je krví zásoben z větví pravé věnčité tepny.

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Sinoatriální uzel je hlavním zdrojem vzruchů v srdci savců (hlavním pacemakerem). Buňky mají schopnost spontánní depolarizace, tedy v důsledku toku iontů přes plazmatickou membránu měnit pozvolna samovolně napětí na této membráně a po dosažení určitého prahového napětí se rozbíhá série rychlých dějů, jejímž základem je otevření membránových kanálů pro sodík. Dochází tím k rychlé změně membránového napětí v buňce a vzniku akčního potenciálu. Jednotlivé buňky srdečního svalu jsou propojeny vodivými spoji (označovanými jako gap junctions) , kterými se tato změna membránového napětí rychle lavinovitě šíří z buňky na buňku a je podstatou šíření srdečního vzruchu. [1] V SA uzlu je spontánní depolarizace z celého srdce nejrychlejší, odtud se vzruch šíří na srdeční předsíně, v nichž se rozbíhá různými směry, ale nejrychleji se šíří tzv. preferenčními drahami (Thorelův, Wenckebachův, Jamesův a Bachmanův svazek) [2] dále k atrioventrikulárnímu uzlu a na srdeční komory. Tím, že za normálních okolností je v SA uzlu tvorba vzruchu nejrychlejší z celého převodního systému, „vnucuje“ svou frekvenci celému srdci. Pouze za stavů, kdy rychlost depolarizace v SA uzlu poklesne (nebo je porušeno šíření vzruchu), můžou se uplatnit jiná centra, v nichž spontánní depolarizace probíhá pomaleji (náhradní pacemakery). K poruše rytmu dochází také tehdy, pokud se v srdci objeví chorobný zdroj, který pracuje rychleji, nejčastěji mechanizmem krouživého vzruchu (re-entry) a „přebije“ aktivitu SA uzlu.

Normální srdeční rytmus, generovaný z SA uzlu, se označuje jako sinusový. Jeho frekvence se běžně pohybuje kolem 70 impulzů za minutu (obvyklý rozptyl 60 až 100 úderů za minutu). Sám uzel je však regulován pokyny z autonomního kardioregulačního centra v mozkovém kmeni. Centrum řízení srdeční činnosti je umístěno v prodloužené míše. Parasympatický nervový systém spontánní depolarizaci zpomaluje a vede tak ke snížení tepové frekvence, sympatický nervový systém naopak ovlivněním SA uzlu (ale i atrioventrikulárního uzlu) zrychluje. Na řízení činnosti se uplatňují také některé hormonální působky z krevního oběhu. V řadě fyziologických i chorobných stavů tak dochází ke zvýšení tepové frekvence (při svalové námaze, stresu, horečce, velkých ztrátách tekutin a mnoha dalších), naopak v době převahy parasympatiku se srdeční frekvence zpomaluje (ve spánku, v klidu, po jídle). Při poruše funkce SA uzlu vznikají sinoatriální blokády.


Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ekg-ucebnice.cz/ekg-ucebnice-komplet-text.html
  2. http://ekg.kvalitne.cz/system.htm

Související články[editovat | editovat zdroj]