Rozdělávání ohně
Rozděláváním ohně se rozumí proces získání takového množství tepla, jaké umožní zapálení jiných hořlavých látek, souhrnně nazývaných palivo.
Primitivní rozdělávání ohně[editovat | editovat zdroj]
Mezi primitivní metody rozdělávání ohně patří metody, při kterých se potřebné teplo získává mechanicky – třením, úderem nebo stlačením vzduchu. Nazývají se tak proto, protože patří mezi nejstarší a nejjednodušší způsoby získání ohně.
Rozdělávání ohně třením je efektivní pro suché oblasti, kde byl původně člověk, kdežto ve vlhčím klimatickém pásmu neandrtálců se používají jiskry.[1]
Získání žhavého uhlíku[editovat | editovat zdroj]
Při rozdělávání ohně třením dřev, se nezapaluje troud přímo teplem, ale řeřavým uhlíkem vytvořeným z hromádky rozžhavených pilin. V takovém případě mohou jako troud posloužit i látky, které samy o sobě nejsou schopny zachytit rozžhavenou jiskru.
Vrtáním[editovat | editovat zdroj]
Vrtání, zpravidla za pomoci „lukové“ vrtačky patří k nejrozšířenější primitivní metodě rozdělávání ohně třením dřev. Jak rozdělat oheň za pomoci lukové vrtačky popsal i spisovatel Ernest Thompson Seton ve své knize "Dva divoši".
Při otáčení dřevěného kolíku (nebo jiného použitelného rostlinného materiálu) v jamce dřevěné destičky se třením uvolňují a postupně zahřívají drobné piliny, které padají bočním zářezem destičky na připravený troud a tam tvoří hromádku nažhavených pilin. To se provádí tak dlouho, dokud teplo nahromaděných nažhavených pilin hromádku nezapálí.
Vytvořeným žhavým uhlíkem se pak zapálí připravený troud a od něj po rozfoukání do plamene připravené palivo.
K vrtání však není nezbytně nutné používat luk, ale stačí i pouhá síla paží. Dlouhé roky panoval názor, že tento způsob je realizovatelný pouze v extrémně suchých oblastech, ale není tomu tak. I ve středoevropských podmínkách lze rozdělat oheň třením dřev dlaněmi. Je pro to zapotřebí dodržet několik pravidel:
- dřevěný kolík během otáčení musí být v ose
- při tření nesmí hrot kolíku opustit důlek
- začít je třeba zvolna, tak aby došlo k zahřátí hrotu a jamky a teprve postupně zvyšovat tempo a přítlak.
Při tření dřev dlaněmi si lze pomoci pískem (podsypáním hrotu se docílí snazšího uvolnění pilin) a pryskyřicí. Je-li totiž kolík natřený pryskyřicí, neprokluzuje v dlaních a je možné vyvinout během tření vyšší přítlak, aniž by hrozilo riziko puchýřů.
Plužením[editovat | editovat zdroj]
Při plužení se uvolňují žhavé piliny při tření dřevěného kolíku („pluhu“) o stěny drážky v dřevěné podložce. Pohybem pluhu se shrnují na jednoho konce drážky tak dlouho, dokud nedojde k jejich vznícení.
Řezáním[editovat | editovat zdroj]
křesadla: pyrit, markazit, ocílka
troud: hubka
křesací kámen: úštěp pazourku
K uvolnění a žhavení pilin dochází „řezáním“ podkladu s umístěným troudem dřevěnou nebo bambusovou „pilou“. Ke stejnému účelu by však měl jít použít také motouz či řemínek.
Zapálení troudu teplem[editovat | editovat zdroj]
Teplem vykřesané jiskry[editovat | editovat zdroj]
Úderem tvrdého kamene o křesadlo dojde k vyražení jiskry, která je svým teplem schopna zapálit hubku nebo troud z přepálené bavlny.
Teplem stlačeného vzduchu[editovat | editovat zdroj]
Tepla stlačeného vzduchu se pro zapálení troudu využívalo v Polynésii u tzv. „ohňového pístu“. Je to pouzdro zhotovené z neprodyšného materiálu (husté dřevo, kost, rohovina,…) do kterého se prudkým úderem zasune píst. Ten má v malé jamce na svém konci umístěn kousek troudu, který se teplem stlačeného vzduchu nažhaví na zápalnou teplotu tak, že se při kontaktu se vzduchem vznítí.
Teplem slunečních paprsků[editovat | editovat zdroj]
Ačkoliv čiré sklo je relativně novověkým vynálezem, jsou z archeologických nálezů známé čočky vybroušené z přírodního křišťálu. Ačkoliv z archeologických nálezů dosud nejsou známé ledové čočky, díky globální změně klimatu dokonce není vyloučena jejich nenávratná ztráta, existují nicméně doklady o jejich používání Eskymáky.[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Neanderthal and human fire-making methods suggest different origins, shared intelligence. phys.org [online]. Dostupné online.
- ↑ NYERGES, Christopher. Guide to Making Fire without Matches. New York: Skyhorse Publishing, 2020. Kapitola 3.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- JUHAS, Stanislav. Způsoby rozdělání ohně – přehled vybraných metod a možné aplikace ve výukových programech lesní moudrosti. České Budějovice, 2015 [cit. 2017-05-29]. 113 s. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce Tomáš Ditrich. Dostupné online.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu rozdělávání ohně na Wikimedia Commons
