Rozdělávání ohně

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Rozděláváním ohně rozumíme proces získání takového množství tepla, jaké umožní zapálení jiných hořlavých látek, souhrnně nazývaných palivo.

Detail vrtáku a destičky

Primitivní rozdělávání ohně[editovat | editovat zdroj]

Mezi primitivní metody rozdělávání ohně patří metody, při kterých se potřebné teplo získává mechanicky - třením, úderem nebo stlačením vzduchu. Nazývají se tak proto, protože patří mezi nejstarší a nejjednodušší způsoby získání ohně.

Získání žhavého uhlíku[editovat | editovat zdroj]

Při rozdělávání ohně třením dřev, nezapalujeme troud přímo teplem, ale řeřavým uhlíkem vytvořeným z hromádky rozžhavených pilin. V takovém případě mohou jako troud posloužit i látky, které samy o sobě nejsou schopny zachytit rozžhavenou jiskru.

Vrtáním[editovat | editovat zdroj]

Tření za pomoci lukové vrtačky

Vrtání, zpravidla za pomoci lukové vrtačky patří k nejrozšířenější primitivní metodě rozdělávání ohně třením dřev. Jak rozdělat oheň za pomoci lukové vrtačky popsal i spisovatel Ernest Thompson Seton ve své knize "Dva divoši".

Při otáčení dřevěného kolíku (nebo jiného použitelného rostlinného materiálu) v jamce dřevěné destičky se třením uvolňují a postupně zahřívají drobné piliny, které padají bočním zářezem destičky na připravený troud a tam tvoří hromádku nažhavených pilin. To se provádí tak dlouho, dokud teplo nahromaděných nažhavených pilin hromádku nezapálí.

Vytvořeným žhavým uhlíkem se pak zapálí připravený troud a od něj po rozfoukání do plamene připravené palivo.

K vrtání však není nezbytně nutné používat luku, ale stačí i pouhá síla paží. Dlouhé roky u nás panoval názor, že tento způsob je realizovatelný pouze v extrémně suchých oblastech, ale není tomu tak. I v našich středoevropských podmínkách lze rozdělat oheň třením dřev dlaněmi. Je pro to zapotřebí dodržet několik pravidel:

  • dřevěný kolík během otáčení musí být v ose
  • při tření nesmí hrot kolíku opustit jamku
  • začít je třeba zvolna, tak aby došlo k zahřátí hrotu a jamky a teprve postupně zvyšovat tempo a přítlak.

Při tření dřev dlaněmi si lze pomoci pískem (podsypáním hrotu docílíme snazšího uvolnění pilin) a pryskyřicí. Je-li totiž kolík natřený pryskyřicí, neprokluzuje v dlaních a je možné vyvinout během tření vyšší přítlak, aniž by hrozilo riziko puchýřů.

Plužením[editovat | editovat zdroj]

Rozdělávání ohně plužením.

Při plužení se uvolňují žhavé piliny při tření dřevěného kolíku ("pluhu") o stěny drážky v dřevěné podložce. Pohybem pluhu se shrnují na jednoho konce drážky tak dlouho, dokud nedojde k jejich vznícení.

Řezáním[editovat | editovat zdroj]

Křesací souprava
křesadla: pyrit, markazit, ocílka
troud: hubka
křesací kámen: úštěp pazourku

K uvolnění a žhavení pilin dochází "řezáním" podkladu s umístěným troudem dřevěnou nebo bambusovou "pilou". Ke stejnému účelu by však měl jít použít také motouz či řemínek

Zapálení troudu teplem[editovat | editovat zdroj]

Teplem vykřesané jiskry[editovat | editovat zdroj]

Úderem tvrdého kamene o křesadlo dojde k vyražení jiskry, která je svým teplem schopna zapálit hubku nebo troud z přepálené bavlny.

Teplem stlačeného vzduchu[editovat | editovat zdroj]

Tepla stlačeného vzduchu se pro zapálení troudu využívalo v polynésii u tzv. "ohňového pístu". Je to pouzdro zhotovené z neprodyšného materiálu (husté dřevo, kost, rohovina,..) do kterého se prudkým úderem zasune píst. Ten má v malé jamce na svém konci umístěn kousek troudu, který se teplem stlačeného vzduchu nažhaví na zápalnou teplotu tak, že se při kontaktu se vzduchem vznítí.

Teplem slunečních paprsků[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv čiré sklo je relativně novověkým vynálezem, jsou z archeologických nálezů známé čočky vybroušené z přírodního křišťálu. Vhodnou čočku, se kterou lze zapálit troud, lze vyrobit i z kusu čirého ledu. Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Fire-starting ve Wikimedia Commons