Rheintalhaus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Rheintalhaus (česky „Dům v údolí Rýna“) nebo Rheintalhof (česky „Dvůr v údolí Rýna“) je tradiční forma venkovského domu v západorakouském Dornbirnu a okolních obcích ve vorarlberském údolí Rýna. Tento typ domů byl postaven ve druhé polovině 17. a v průběhu 18. století.

Dům ve stylu Rheintalhaus s podloubím (vlevo) na Mitteldorfgasse 10 v Dornbirnu, pravděpodobně z 18. století

Stavební vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Osada Häfenberg nad Dornbirnem se čtyřmi památkově chráněnými domy ve stylu Rheintalhaus
Kleštinový trojúhelník na Červeném domě v Dornbirnu
Drážkované podhledy štítových stříšek na Mitteldorfgasse 10 v Dornbirnu

Rheintalhaus je stavěný jako roubená stavba, což je charakteristický a převládající typ staveb pro střední a východní Alpy.[1] Při původním stavebním postupu výstavby těchto domů, který byl běžný před rokem 1800, byly patrné vyčnívající trámové hlavy v rozích a tam, kde se vnitřní stěny stýkají s vnější zdí. V průběhu posledních 100 až 150 let byly četné pohledové dřevěné stěny původních roubených domů opatřeny dřevěným šindelem nebo omítnuty a také vyčnívající hlavice trámů byly odříznuty.[2] Suterén je zděný[1] částečně býval využíván jako tkalcovský sklep.[3]

Rheintalhaus lze charakterizovat různými vlastnostmi:

  • Převážná většina těchto domů má šikmou střechu se zalomeným spodním lemem, který má menší sklon. Toho je dosaženo pomocí nástavby krovu.[1] Dochovalo se také několik exemplářů s plochou sedlovou střechou.[4] Tyto střechy bývaly dříve pokryty prkenným šindelem a zatíženy velkými kameny. Krátce před rokem 1600 byl v Lutychu vynalezen nový způsob, výroby hřebíků, tzv. štípání, místo aby se museli kovat kladivem. Takto vyrobené hřebíky byly původně využivány ke stavbě lodí v Holandsku. Ve druhé polovině 17. století došlo k poklesu cen těchto hřebíků a k jejich využívání ke stavbě domů. Byly tak postaveny první majestátní domy se strmými střechami probitými hřebíky.[5] Původní dřevěné šindely byly postupně nahrazeny pálenými taškami.
Převislé šikmé střechy měly časem tendenci klouzat do stran. Kleštinové trojúhelníky se postaraly o nápravu vyztužením vyčnívajících krokví vaznicovými oblouky.[5]
  • Charakteristickými znaky jsou dvojitě uspořádaná okna a často nad spodními patry vyčnívající štítové patro.[6] Na přízemní úrovni chrání kamenné sokly před povodněmi.[7]
  • Štítové stříšky vznikly v 16. století v kantonu Schwyz ve Švýcarsku. Chrání před srážkami, v létě zastíní okna při silném slunečním svitu[5] a staly se také typickým znakem domů ve stylu Rheintalhaus.[6][8] Původně byly stříšky velmi jednoduché s odkrytou podhledovou stranou, později začala být podhledová strana těchto stříšek stavěna jako konkávní (vydutá) a bohatě zdobená.[5]
  • Prostorové členění domů Rheintalhaus je jednotné. Součástí domu je hlavní vytápěná světnice a vedlejší místnost, která často sloužila jako ložnice rodičů, a dále kuchyně v zadní části domu. Vchod do domu je zpravidla na okapové straně. Z kuchyně vede schodiště do horního patra, které má stejný půdorys jako spodní patro. V horním patře jsou většinou umístěny ložnice dětí.[2] Stájová stodola je k obytnému domu přistavěna ve stejné hřebenové výšce.[1]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rheintalhaus na německé Wikipedii.

  1. a b c d Bernhard Engelbrecht: Rheintalhaus (Dornbirn). Auf: Berni's Großer Kulturatlas Österreich, abgerufen am 15. April 2019
  2. a b Kehlerstraße 53. Archivováno 8. 3. 2022 na Wayback Machine. Auf: Dornbirn Lexikon, abgerufen am 15. April 2019
  3. Werner Matt, Harald Rhomberg: Klostergasse 1. Archivováno 8. 3. 2022 na Wayback Machine. Auf: Dornbirn Lexikon, abgerufen am 15. April 2019
  4. Kehlegg 18. Archivováno 8. 3. 2022 na Wayback Machine. Auf: Dornbirn Lexikon, abgerufen am 15. April 2019
  5. a b c d Jost Kirchgraber. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-3-7291-1056-4. 
  6. a b Weppach 16. Archivováno 8. 3. 2022 na Wayback Machine. Auf: Dornbirn Lexikon, abgerufen am 15. April 2019
  7. Armin Eberle, Meinrad Gschwend, Irene Hochreutener Naef, Robert Kruker. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-3-908122-98-2. 
  8. Kehlegg Nr. 9. Archivováno 8. 3. 2022 na Wayback Machine. Auf: Dornbirn Lexikon, abgerufen am 15. April 2019

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]