Paleopatologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Paleopatologie je oborem na pomezí humánní a částečně i veterinární medicíny, antrolologie, pomocných věd historických a dějin lékařství. Paleopatologie se zabývá studiem chorobných změn konkrétních jedinců žijících v minulosti a naopak změnamy klinického průběhu chorob během minulosti. Širší pojetí paleopatologie pak zahrnuje nejen lidská onemocnění v průběhu historických epoch, ale i studium chorobných změn např. dávno vymřelých živočichů.

Metody paleopatologie[editovat | editovat zdroj]

Paleopatologie využívá analýzu všech dostupných pramenů. Celkový obraz je vytvářen na základě více pramenů.

Analýza písemných pramenů[editovat | editovat zdroj]

Při analýze písemných pramenů paleopatolog úzce spolupracuje především s historikem, nejlépe s historikem specializovaným na dějiny lékařství. Vymezení konkrétní choroby, konkrétních znaků i konkrétních léčebných postupů se totiž v průběhu věků měnilo, takže nepoučeným použitím dnešního významu může dojít ke značnému posunu slov. Při analýze se nevychází jen ze starých lékařských spisů, ale stejný význam mají i kroniky, zejména pokud kronikář podrobně popisuje výstřední osobnost, vážné onemocnění nebo poslední okamžiky panovníka nebo jiné významné osoby.

Ikonografická analýza[editovat | editovat zdroj]

Ikonografická analýza, tedy studium obrazů, může přinést některé cenné informace. Na druhou stranu může být ikonografie zavádějící, protože palologie je často znázorněna jen schematicky u osob v pozadí, pokud jde o portrét, může být tendence projevy onemocnění spíše potlačit.

Analýza tělesných pozůstatků[editovat | editovat zdroj]

Nejčastější zdrojem poznatků je analýza kosterních pozůstatků. Na sketelu lze analyzovat především traumatické změny, např. analýzou lebky bylo zjištěno, že Jan Žižka přišel o jedno oko ještě v dětství. Na kostech se mohou projevit i poruchy během růstu, např. analýzou kosterních pozůstatků Václava II. bylo potvrzeno, že v dětství skutečně těžce fyzicky strádal a trpěl podvýživou. Kostní materiál lze analyzovat i toxikologicky a tím odhalit některé anorganické jevy, např. u římských legionářů byla prokázána chronická otrava olovem, zřejmě z olověných vodovodů. V kostech lze zachytit i ložiska některých patologických procesů, především kostní tuberkulózy a nádorových metastáz.

Pokud se náhodou nebo záměrně dochovají mumifikované (vysušené) ostatky, lze si udělat i rámcovou představu o případné patologii měkkých tkání. Jen výjimečně se zachovávají ostatky ještě komplexnější, např. díky utopení v bažině nebo zamrznutí do ledu. Někdy je možné takovéto zbytky měkkých tkání zpracovat i histologicky.

Ke studiu fyzických pozůstatků se s úspěchem používá medicínských zobrazovacích metod, především běžných rentgenů a počítačové tomografie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HORÁČKOVÁ, L.; STROUHAL, E.; VARGOVÁ, L.. Základy paleopatologie. Brno : CERM, 2004. (Panoráma biologické a sociokulturní antropologie) ISBN 80-7204-274-2.  
  • STROUHAL, E.; NĚMEČKOVÁ, A.. Trpěli dávní lidé nádory? Historie a paleopatologie nádorů, zvláště zhoubných.. Praha : Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1481-6.  
  • LESNÝ, I.. Zpráva o nemocech mocných.. Praha : Horizont, 1984. ISBN 40-036-84.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]