Nitta Jošisada

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nitta Jošisada (1301-1338) byl samurajský velitel který si za válek Nambokučó získal jméno jako císařský loajalista, sloužil nejprve v armádě bakufu a bojoval proti Kusunokimu Masašigemu. Pak však přešel na stranu protivníka. Prvním jeho cílem po tomto přestupu se v roce 1333 stalo hlavní město bakufu Kamakura, dobývání však vyžadovalo naprosto jiný způsob boje, než tomu bylo u lesních soubojů v Čihaji. Kamakura byla totiž ze tří stran chráněna horami a na čtvrté straně mořem. Nitta Jošisada rozdělil své jednotky na tři části a rozkázal jim zaútočit ze severu, východu a západu. Navzdory urputnému boji však neprolomili loajalisté soupeřovu obranu ani po mnoha hodinách. Nedařilo se jim především na západní straně, kde byl průsmyk Gokurakudži odhodlaně bráněn bojovníky za řadami masivních dřevěných štítů. Nitta Jošisada se proto přišel osobně podívat blíže, a dovtípil se, že by bylo možné se boji v Gokurakudži zcela vyhnout, kdyby se mu podařilo obejít mys v místě, kde vybíhá do moře ostroh Inamuragasaki. Při odlivu tam sice vznikala úzká pláž, avšak průliv byl v těchto místech vysoký, a Hódžó navíc z opatrnosti umístil několik lodí nedaleko břehu, aby z nich lukostřelci mohli krýt přívalem šípů boční útok. A právě tehdy vznikla známá legenda o bitvě u Kamakury: podle ní Nitta Jošisada vhodil do moře svůj meč jako obětinu bohyni slunce Amaterasu, vody se rozestoupily a nechaly jeho armádu projít.

Jakmile oddíly Nitty Jošisady vstoupily do města, změnila se bitva mezi hořícími domy v boj muže proti muži. jednotky Hódžó váhaly, zda bránit průsmyky, nebo se postavit na odpor bočnímu útoku. Když už se boj zdál být ztracen, rozhodli se členové rodu Hódžó a jejich nejbližší vazalové zemřít jako opravdoví samurajové - všichni spáchali hromadnou sebevraždu. Dobytí Kamakury bylo rozhodně největším triumfem Nitty Jošisady.

Nitta Jošisada zůstal císaři věrný, i když se proti Godaigovi vzbouřil Ašikaga Takaudži. Porazil Takaudžiho u Jahagigawy i v provincii Suruga, ale sám pak utrpěl porážku u Hakone. Poté donutil Takaudžiho uprchnout na Kjúšú. Posledním Jošisadovým válečným tažením na Godaigův rozkaz byl pokus o dobytí pevnosti Fudžišimy, kterou sice chránily obyčejné hradby z kůlů, avšak bránila ji mnišská vojska. Jošisadu rozhodný odpor fudžišimských mnichů zaskočil. Pochopil, že mají-li jeho muži prolomit obranu, musí se jim sám postavit do čela. Svou armádu vedl Jošisada rýžovými poli, kde nepřátelští pěšáci vztyčili dřevěné štíty a začali po něm vystřelovat stovky šípů. Jošisa- dovi bojovníci se snažili kolem svého velitele vytvořit hradbu z vlastních těl, aby ho ochránili, jeden po druhém však byli zabiti. jeden ze šípů pak pronikl Jošisadovou helmou a zabodl se mu do čela. Jošisada, ještě při vědomí, nakonec spáchal sebevraždu, ale nikoli způsobem harakiri. Na to neměl dostatek času, navíc v sedle koně by si ani nedokázal rozpárat břicho. Vypráví se, že místo toho si sám usekl hlavu. Ta se skutálela do rýžového pole a jeho tělo sklouzlo za ní. Byť tento příběh vypadá jako přitažený za vlasy - v zápalu boje, se samurajským mečem legendární ostrosti a u člověka Jošisadova fanatismu, který se ocitl v úzkých - se může jednat o událost naprosto věrohodnou.

Nitta Jošisadaje pro svou věrnost císaři uctíván hned po Kusunokim Masašigovi, ale svými velitelskými schopnostmi se mu rozhodně nevyrovnal. Přesto byl nepochybně velký válečník, i když už nikdy nedosáhl takového úspěchu, jakým bylo vítězství u Kamakury.

Literatura[editovat | editovat zdroj]