Misophonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Misophonie (nenávist vůči zvuku) je forma snížené zvukové tolerance. Má se za to, že jde o neurologickou poruchu, která se projevuje pouze v případech výskytu specifických zvuků, nehledě na jejich hlasitost. Termín prvně definovali dva američtí neurovědci, manželé Pawel a Margaret Jastreboffovi.

Na rozdíl od hyperakuze, misophonie je specifická jen pro určité zvuky, které ji mohou vyvolat. Anatomické umístění této fyziologické abnormality není dobře známo. Jedná se s největší pravděpodobností o centrální nervovou soustavu.

Symptomy[editovat | editovat zdroj]

Lidé trpící misophonií jsou nejběžněji podráždění nebo rozzuření díky každodenním zvukům z jejich okolí. Jedná se např. o zvuky spojené se stříháním nehtů, jedením, čistěním zubů, dýcháním, popotahováním nosu, mluvením, kýcháním, zíváním, chozením, chrápáním, pískáním nebo kašláním. Může se také jednat o vybrané souhlásky nebo stále se opakující zvuky. Intenzivní úzkost a vyhýbavost se může dále vyvíjet, což v některých případech vede k částečné desocializaci. Někteří lidé mohou cítit nutkání napodobovat zvuky, které slyší.

Prevalence a morbidita[editovat | editovat zdroj]

Prevalence misophonie je v současnosti neznámá. Vyskytuje se ale často mezi skupinou osob trpící šelestem v uších (tinnitus). Z globálního hlediska se tak jedná o 4-5 % z celkové lidské populace. Některé studie uvádějí prevalenci 60% z celkového počtu osob s ušním šelestem, zatímco v roce 2010 to bylo 10%.