Aida

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: AIDA nebo Aida (tkanina).
Aida
Aida
Teresa Stolzová, první představitelka Aidy
Teresa Stolzová, první představitelka Aidy
Základní informace
Žánr opera-ballo
Hudba Giuseppe Verdi
Libreto Antonio Ghislanzoni
Počet dějství 4
Originální jazyk italština
Datum vzniku 1870-1871
Premiéra 24. prosince 1871, Káhira, Opera
Česká premiéra 11. října 1875, Praha, Stavovské divadlo

Aida je název opery Giuseppe Verdiho z roku 1871. Autorem libreta je Antonio Ghislanzoni, který zpracoval látku poskytnutou egyptologem Augustem Mariettem.

Vznik a charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Tuto operu psal Verdi ve svých 58 letech na objednávku pro operu v Káhiře, inaugurovanou roku 1869 v rámci slavností u příležitosti otevření Suezského průplavu. Tehdejší egyptský chediv Isma'il Paša Verdiho žádal o zkomponování ódy k otevření divadla, což však skladatel odmítl a operní provoz byl tedy zahájen jeho Rigolettem. Isma'il Paša však nadále lákal zdráhajícího se Verdiho ke zkomponování opery pro káhirské divadlo – zejména nabídkou vysoké odměny – a ten se nakonec rozhodl objednávku přijmout a zpracovat námět, který mu od Marietteho zprostředkoval libretista Dona Carlose Camille Du Locle. Verdi na opeře pracoval již od léta 1870, v srpnu 1870 byla uzavřena smlouva a až poté byl jako definitivní libretista určen Ghislanzoni. Kompozice byla v podstatě dokončena již v listopadu 1870, orchestrace pak v únoru 1871 a poslední zásahy v partituře jsou ze srpna 1871. V té době již měla být opera podle smlouvy premiérována, jenže dekorace se vyráběly v Paříži a prusko-francouzská válka znamenala značné zpoždění. Superintendant egyptských divadel Paul Daneth musel intervenovat u Verdiho, aby Aidu mezitím nezadal jinému divadlu, a skladatel se rozhodl netrvat striktně na smluvních podmínkách a souhlasit s odložením premiéry, která se nakonec konala 24. prosince 1871.[1]

Aida je obvykle považována za vyvrcholení Verdiho celoživotního operního díla. První představitelkou titulní role měla být česká sopranistka Tereza Stolzová. Kvůli prusko-francouzské válce nakonec ani ona ani Verdi do Egypta neodcestovali. Světovou premiéru 24. prosince 1871 v Káhiře dirigoval Giovanni Bottesini a Aidu zpívala Antonietta Anastasi-Pozzoni. Stolzová zpívala až evropskou premiéru 8. února 1872 v divadle La Scala. Tereza Stolzová pak podepsala smlouvu na třicet představení v Káhirské opeře v sezóně 1873–1874 za astronomický honorář 150 000 franků. Mimo to se jí dostalo poct od samotného chediva Isma'ila Paši.

Osoby[editovat | editovat zdroj]

Triumfální poslední scéna z opery "Aida"
Aida, etiopská princezna - egyptská otrokyně soprán
Radames, egyptský vojevůdce tenor
Faraón bas
Amneris, jeho dcera mezzosoprán
Amonasro, etiopský král, Aidin otec baryton
Ramfis, velekněz bas
posel tenor
kněží, kněžky, důstojníci, vojáci, egypťané, otroci sbor

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Aida je dramatická opera o čtyřech dějstvích. Její děj se odehrává ve starém Egyptě v Memfidě a v Thébách.

1. dějství[editovat | editovat zdroj]

Ve faraonském paláci se rozhoduje o obsazení postavy vojevůdce pro tažení do Etiopie. Mezi kandidáty je i Radames, který by pomocí úspěchu ve válce rád dosáhl svého svazku s otrokyní Aidou, Etiopankou. Na tuto vzájemnou lásku Aidy a Radama žárlí faraonova dcera Amneris, která je do něj také zamilovaná.

Radames se nakonec opravdu stává vojevůdcem pro toto tažení a je tomuto úkolu zasvěcen. Aida je z toho ale vnitřně rozpolcena, neboť její milý má vést vojsko proti její vlastní zemi.

2. dějství[editovat | editovat zdroj]

Amneris se snaží vylákat z Aidy tajemství její lásky k Radamovi, předstírá proto před Aidou, že Radames padl. Aida se však přizná teprve ve chvíli, kdy Amneris odhalí svou lež a oznámí jí naopak, že Radames žije a je na cestě domů.

Mezi zajatci poznává Aida svého otce - nikdo z Egypťanů ale netuší, že se jedná o krále Etiopie. Aida žádá o propuštění zajatců Radama a ten o to prosí faraona. Ten rozhodne, že Aida i její otec mají být dále drženi jako rukojmí, ostatní propustí. Všichni oslavují Radama jakožto dobrého vojevůdce. Faraon nabízí Radamovi za vítězství ruku Amneris a následnictví trůnu. Nelze to odmítnout, i když je tím zdrcen Radames i Aida. Radames doufá, že po další vítězné válce přesvědčí faraona, že si nevezme Amneris, ale její otrokyni Aidu.

3. dějství[editovat | editovat zdroj]

Aida čeká za večerního ticha na břehu Nilu na Radama a vzpomíná na svou krásnou ztracenou vlast. Přichází za ní její otec a snaží se ji přesvědčit, aby vyzvěděla od Radama vojenská tajemství, aby tak on, její otec a král Etiopie, mohl snadno porazit egyptská vojska. Ona odmítá: i když by se hrozně ráda vrátila do své vlasti, nechce podvést Radama. Otec ji k tomu donutí tím, že ji prokleje a řekne, že už není jeho dcera. Ona, aby otcovo prokletí zrušila, se přece na to Radama zeptá a nabízí mu společný útěk do Etiopie. Radames souhlasí a přitom jí prozradí rozmístění egyptských vojsk. V tom vystupuje z úkrytu Amonasro, Aidin otec, a prohlašuje, že je etiopským králem. Radames chápe, že se dopustil zrady Egypta, umožňuje sice útěk Aidy a Amonasra, ale sám se přiznává ke zradě, kterou stejně slyšela Amneris, která se v chrámě chystala na svatbu, a vydává se do rukou faraona.

4. dějství[editovat | editovat zdroj]

Amneris stále miluje Radama, a tak mu nabízí, že když se zřekne Aidy a vezme si místo toho ji, zachrání ho před smrtí. To on ale odmítá. Je souzen a odsouzen k pohřbení zaživa. Amneris prosí, aby byl propuštěn, říká, že je nevinen, ale je již pozdě...

Proměna: Radames je zazděn do podzemní hrobky, vzpomíná na Aidu a doufá, že klidně žije daleko odsud. Najednou se však objeví Aida, která se v hrobce již dříve ukryla, neboť tušila, co asi Radama čeká a chtěla s ním sdílet jeho osud. Oba umírají. Nad jejich hrobkou lká Amneris, nešťastná, že přichází o Radama - kterého vlastně sama označila zrádcem a zavolala na něj stráž.

Fotografie z archivu Istituzione Casa della Musica di Parma.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOSTOMSKÁ, Anna. Opera : průvodce operní tvorbou. 10.., doplněné vyd. Praha : NS Svoboda, 1999. ISBN 80-205-0578-4. S. 111-113.  
  • WARRACK, John; WEST, Ewan. Oxfordský slovník opery. Překlad Jaroslav Holba. Praha : IRIS, 1998. ISBN 80-85893-14-2. S. 5-6.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. K celému odstavci: KAMINSKI, Piotr. Mille et un opéras. 1. vyd. Paris : Librairie Arthème Fayard, 2003. 1819 s. ISBN 2-213-60017-1. Kapitola Giuseppe Verdi – Aida, s. 1615-1620. (francouzsky) 
  2. Istituzione Casa della Musica di Parma

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]