Žoldnéřská válka

Žoldnéřská válka
	konflikt: Punské války
	Šekel ražený vzbouřenými Libyjci během války, na minci je vyobrazen Héraklés a lev
Trvání	241–238/237 př. n. l.
Místo	Severní Afrika (dnešní Tunisko)
Příčiny	nevyplácení slíbeného žoldu
Výsledek	vítězství Kartága v Africe, potlačení povstání na území Afriky
Změny území	římská anexe Sardinie a Korsiky
Strany
žoldnéřské vojsko Kartága; vzbouřená africká města	Kartágo s loajálními africkými městy
Velitelé
Spendius †; Matho †; Autaritus †; Narbal (zběhl ke Kartágu); Zarzas †	Hanno II. Veliký; Hamilkar Barkas; Hannibal †; Narbal (zběhl od povstalců)
Síla
90 000 20 000 žoldnéřů; 70 000 Libyjo-féničanů; 2 000 numidských jezdců (přešlo ke Kartágu)	celkový počet není znám,; desetitisíce mužů a stovky válečných slonů, 2 000 numidských jezdců (přešlo od povstalců)
Ztráty
vysoké	neznámé
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žoldnéřská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný povstáním po první punské válce (264–241 př. n. l.) na území ovládané Kartágem, tj. v Severní Africe (dnešním Tunisku), k dalšímu povstání došlo na Sardinii. Válka je nazývána žoldnéřskou, neboť byla vyvolána velkým povstáním žoldnéřů původně sloužících v první punské válce. Kartaginská armáda byla z velké části tvořena právě oddíly žoldnéřů z ciziny a ještě početnějšími pomocnými sbory afrických spojenců. Žoldnéřské armádě o síle dvaceti tisíc mužů se od vyčerpaného Kartága nedostávalo po prohrané válce žoldu a vzbouřila se. K povstání se také připojilo sedmdesát tisíc spojenců spřízněných severoafrických měst. Vzbouřenci se obrátili na pomoc k Římu, který byl nepřítelem Kartága v první válce, ale římský senát odmítl se na povstání proti svému rivalovi jakkoli podílet, snad kvůli

Povstání žoldnéřů bylo vedeno Římanem Spendiem, který byl před povstáním otrokem, Libyjcem jménem Matho a Galem Autaritem, který býval velitelem galských žoldnéřů.

Kartágu se pod vedením Hannona II. Velikého a Hamilkara Barkase nakonec podařilo povstání na africké půdě potlačit a vůdce popravit. Na Sardinii se žoldnéři rovněž vzbouřili, pobili všechny své kartaginské velitele a zmocnili se ostrova. Řím využil situace a oba ostrovy dosud Kartágu náležející, Sardinii i Korsiku, anektoval. Kartágo sice začalo chystat válečnou výpravu k znovudobytí ostrovů, ale reakcí Říma na to bylo, že by to znamenalo vyvolání otevřeného konfliktu. Kartágo od plánu znovudobytí upustilo a přišlo tak o všechny tři velké středozemní ostrovy, které ovládalo před první punskou válkou a znamenaly pro něj strategicky cenné opěrné body ve Středozemí. Později tak obrátilo svou pozornost na Iberský poloostrov.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

↑ Narbal (řecky Naravas), numidský náčelník, později přešel od povstalců na stranu Kartága a po boku Hamilkara bojoval proti nim v bitvě na řece Bagradas (239 př. n. l.), kde jeho dva tisíce numidských jezdců zřejmě rozhodli o výsledku bitvy ve prospěch Kartága. Poté se usadil ve městě Utica.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Žoldnéřská válka na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Narbal (řecky Naravas), numidský náčelník, později přešel od povstalců na stranu Kartága a po boku Hamilkara bojoval proti nim v bitvě na řece Bagradas (239 př. n. l.), kde jeho dva tisíce numidských jezdců zřejmě rozhodli o výsledku bitvy ve prospěch Kartága. Poté se usadil ve městě Utica.

[p. 1]