Ústřední topení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kotel ústředního topení na dřevo s ohřívačem vody

Ústřední vytápění, hovorově ústřední topení, je soustava vytápění, která teplo z jednoho tepelného zdroje rozvádí po celé budově nebo její části. Pokud se tak vytápí jen jeden byt nebo patro budovy, mluví se o etážovém vytápění, pokud se naopak z velkého a vzdáleného zdroje vytápí celá řada budov, mluví se o dálkovém vytápění. Stavbou a údržbou systémů ústředního vytápění se zabývají topenáři.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Systém ústředního vytápění se skládá z tepelného zdroje (kotle), z rozvodu a z tepelných výměníků čili radiátorů v jednotlivých místnostech. K tomu přistupují různé měřící a regulační prvky, ruční nebo automatické, zásobníky vody, armatury atd. Kotel ústředního topení bývá umístěn ve sklepě, kde je také sklad nebo zásobník paliva. Oběh páry či vody zprostředkuje „teplé“ vedení od kotle k radiátorům a „chladné“ vedení zpět.

Různé systémy[editovat | editovat zdroj]

Systémy ústředního vytápění lze dělit:

  • podle paliva kotle na systémy s pevnými palivy (uhlí, koks, dřevo), naftové a plynové
  • podle tepelného média na horkovzdušné, parní a vodní
  • na systémy se samovolným nebo nuceným oběhem.

Nejjednodušší systémy vytápění, kde se kouř od topeniště rozvádí kanály pod podlahy místností, znali už staří Římané (hypocaustum). Horkovzdušné vytápění, kde horký vzduch rozváděl přímo do místností, se používaly až do počátku 20. století, zejména ve veřejných budovách, obvykle doplněné o ventilátory pro urychlení oběhu. Vzhledem k malé tepelné kapacitě vzduchu však mají velké tepelné ztráty, vyžadují prostorné, obvykle zděné šachty a proudící vzduch také stále víří prach. Jejich předností je ovšem to, že se vzduch v budově vyměňuje.

Litinový žebrový radiátor ústředního vytápění

Od konce 19. století je postupně nahradily systémy parní a teplovodní. Parní systémy mají sice vyšší účinnost, horké radiátory jsou však nepříjemné a musely se chránit před dotekem. Dnes se přehřátá vodní pára používá jako médium přenosu tepla v dálkovém vytápění, v jednotlivých budovách se ve výměníku parou ohřívá voda, která se pak rozvádí po budově.

Novější systémy ústředního vytápění používají jako médium vodu o teplotě 50-80 °C a často slouží i jako zdroje teplé vody. Pro menší budovy se stavěly jako systémy se samovolným oběhem („samotížné“), které využívají rozdílu specifické hmotnosti mezi teplou a studenou vodou. Potřebují však trubky o velkém průměru, kotel musí být umístěn ve sklepě a rozvod musí být pečlivě navržen, aby cirkulace byla rovnoměrná. Od poloviny 20. století proto převládají systémy s nuceným oběhem pomocí elektrických čerpadel, které mohou mít podstatně užší trubky a rychlejší oběh.

Nástěnný plynový kotel etážového topení

Etážové vytápění[editovat | editovat zdroj]

Při etážovém vytápění je plynový kotel umístěn přímo v bytě, takže se sníží ztráty v rozvodu. Lze jej dobře automaticky řídit a je pak také výhodné, když se zapne jen podle potřeby (například když se lidé vracejí ze zaměstnání), pak se ale voda rychle ohřeje a radiátory začnou brzy hřát. Proto se moderní systémy navrhují tak, aby v oběhu bylo co nejmenší množství vody.

To má vliv také na konstrukci radiátorů, které mají mít co největší povrch, ale co nejmenší obsah vody i vlastní tepelnou kapacitu. Starší radiátory, sešroubované z litinových žeber, byly sice velmi trvanlivé, měly však velký obsah vody i vlastní hmotnost a zabíraly v místnosti hodně místa. Proto je pozvolna nahrazují radiátory z ocelového nebo i hliníkového plechu, buď rovněž žebrové, anebo ploché, které šetří místem.

Alternativní způsoby ústředního vytápění[editovat | editovat zdroj]

Od konce 20. století se místo spalování fosilních paliv využívají i jiné zdroje tepla, například spalování bioplynu nebo tepelná čerpadla, která využívají rozdílu teplot.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Heating ve Wikimedia Commons

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Bašta a kol., Topenářská příručka. Praha: GAS 2001
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Topení ústřední. Sv. 12, str. 1180
  • J. Šícha, Topenář: Opravy, údržba a provoz vytápěcích zařízení. Praha: TEPS 1971
  • Topenářství + instalace (časopis). Praha: TVP od 1995

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.