Záhuba pohanův na Litvě
| Záhuba pohanův na Litvě | |
|---|---|
 Titulní strana polského vydání z r. 1882 | |
| Autor | Józef Ignacy Kraszewski |
| Původní název | Kunigas |
| Překladatel | Jakub Malý |
| Ilustrátor | Michał Elwiro Andriolli |
| Země | Ruské impérium |
| Jazyk | polština |
| Žánr | historická fikce |
| Vydavatel | S. Lewental |
| Datum vydání | 1882 |
| Česky vydáno | 1886 |
| Počet stran | 165 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Záhuba pohanův na Litvě (v polském originále Kunigas) je historický román Józefa Ignacy Kraszewského vydaný v roce 1882 a věnovaný autorem Michałovi Jezierskému.
Vznik
[editovat | editovat zdroj]
Námět pro dramatický příběh románu čerpal autor z vyprávění o hrdinské bitvě litevské tvrze s křižáky, které již dříve podal v rozsáhlé dvoudílné monografii Litwa – starożytne dzieje, ustawy, język, obyczaje, pieśni, przysłowia, podania itd. (Warszawa 1847-1850). Kraszewski se již dříve zabýval litevskou problematikou celkově, jelikož sám se považoval za „Litvína“ a byl hrdý na svůj východopolský původ[1] Dějiště příběhu, litevskou krajinu, obšírně popsanou v díle, znal autor z vlastní zkušenosti, stejně jako podivuhodnou architekturu malborského hradu.
Autorovou inspirací rovněž mohl být nezávisle na jeho vlastních výzkumech také historický román Felikse Bernatowicze Pojata, dcera Lezdejky, aneb Litvíni v XIV. století (1826), která byla v první polovině století velmi populární a byla opakovaně vydána (6 vydání před Kraszewského románem) a překládána. Autor rovněž sám recenzoval a proto dobře znal dílo Władysława Syrokomly Margier – poemat z dziejów Litwy (1855), vycházející také z výše zmíněného litevského vyprávění.
Příběh
[editovat | editovat zdroj]Děj se odehráva ve 30. letech XIV. století. Dobu příběhu lze identifikovat podle zmínek o vládě Gediminase na Litvě (1316-1341) a „Ludera“ (Luther von Braunschweig) jako velmistra německého řádu. Román vypráví nezvyklý příběh Margera, mladého Litevce z významné rodiny kunigase (knížete), kterého křižáci v dětství unesli a vychovali jako křesťana pod jménem Jiří se záměrem využít ho proti jeho krajanům. Jiří se náhodou dozví pravdu o svém původu a začíná pomýšlet na útěk. Náhodou se také seznámí s mladou Litevkou Baniutou (přejmenovanou křižáky na Barbaru), která byla rovněž unesena a je držena na hradě. S pomocí dalších dvou Litevců v službách křižáků utečou z Malborského hradu a ukryjí se v nedostupné litevské divočině.
Jiří se jakožto „poněmčený“ odrodilec na počátku setkává s neochotnýma podezíravým přijetím, Baniuta, se kterou se mezitím sblížil a zasnoubil, je mu odebrána a určena jako služebnice pohanského božstva. Odhodlaný odpor mladého kunigase tento záměr zmaří. Svou zarputilostí přiměje matku, která mezitím pro něj přijela, aby se zasadila za propuštění Baniuty, a všichni společně se vydají do rodných Pillen — pohraniční pevnosti aktuálně ohrožené křižáckým vpádem. V závěru díla následují po sobě události v rychlém sledu: triumfální návrat, smrt Margerova dědečka a jeho pohřeb, svatba mladého páru a dramatický boj obránců proti křižáckým obléhatelům. Román končí tragickým obrazem lidu hynoucího v hořících Pillenách.
Postavy
[editovat | editovat zdroj]Litevci
[editovat | editovat zdroj]
- Marger/Jiří – kunigas (šlechtic, kníže) v dětství zajatý a vychovaný křižáky,
- Baniuta/Barbara – dívka zajatá křižáky, Margerova milá,
- Rymos – mladík zajatý křižáky, pacholek, druh Jiřího,
- Šventas – litevský odpadlík sloužící křižákům jako zvěd,
- Reda – vdova po zabitém kunigasovi z Pillen, matka Margera-Jiřího,
- Valgutis – Redin stařičký otec,
- Vižunas – Margerův pobočník při obraně hradu,
- Jargala – stará šlechtična, matka Baniuty,
- Konis – vejdalota, mladý kněz v Perkunasově svatyni.
Křižáci
[editovat | editovat zdroj]- Bratr Bernard – zasloužilý, vychovatel Jiřího za jeho pobytu v Malborku,
- bratr Silvester – řádový špitálník, pečující o Jiřího v době jeho choroby,
- Luder – velmistr řádu, pocházející z významného rodu,
- Siegfried von Ortlopp – jeden z významných členů řádu, příbuzný Gmundy,
- Gmunda Lewen – příbuzná Siegfrieda, provozovatelka „hostince“ ve městě, paní Baniuty,
- Dietrich von Binau – německý osadník hospodařící na statku u Malborku, dočasný opatrovník Jiřího,
- otec Antonín – kněz doprovázející křižáky, duchovní vychovatel Jiřího.
Charakteristika románu
[editovat | editovat zdroj]Autor s využitím svých dřívějších prací a svého zájmu o historii Litvy vytvořil poměrně hutný jednosvazkový román s dramatickou zápletkou a strhujícím dějem. V celém rozsáhlém Kraszewského díle je to jeden z pouhých čtyř románů, které se nevztahují k historii Polska a Poláků.[2]. Při jeho tvorbě kriticky využíval dostupné zdroje a tvořil obraz křižáků a Litvy v souladu s tehdejšími poznatky vědy a výzkumu. Jak je u něj obvyklé, dovedně spojil plastickou vizi minulosti s imponující znalostí tématu. Důkazem svědomitého přípravné studia je jednak litevská slovní zásoba uplatněná v díle, jednak popisy obyčejů, např. pohřebních či svatebních (na konci XI. kapitoly).
V souladu se soudobými poznatky je i popis opevněného hradiště nad řekou. Také samo dějiště příběhu je autentické: dnešní obec Punia nad Němenem (německy Pillenen, Pullen)[3]. Podobných obranných opevnění zvaných litevsky piliakalniai (doslova: „sypané kopce“, od pilies kalnas[4]) měli Litevci v tom čase značné množství
Postava hlavního hrdiny Jiřího–Margera může být inspirována micikiewiczowským Konrádem Wallenrodem. Wallenrodství Margera je ale jiného typu než u jeho literárního předchůdce, jelikož Marger neváhá zahynout společně s rodáky při obraně ohrožené litevskosti a hranic vlasti. Vedle dovedně psychologicky rozlišených hlavních postav (bratr Bernard, Baniuta, Reda) je dosti přesvědčivě vykreslena duchovní přeměna odpadlíka Šventase, který proti vlastní vůli nalézá v sobě své potlačené litevství a stává se kunigasovi věrným společníkem.[5]. Výstižně je rovněž podána postava a otřesené pocity matky, která navzdory silnému mateřskému citu jen obtížně překonává odstup vůči synovi ovlivněnému výchovou v nepřátelské kultuře.
Milostná zápletka má v díle pomocnou úlohu. Zpočátku je jen naznačena, postupně získává na významu a prohlubuje se na pozadí hlavního příběhu až do tragického vyvrcholení v poslední kapitole. V dramatické závěrečné části se spád událostí výrazně zrychluje a nastává změna nálady: radost mísí se se smutkem. Krom toho se v posledních dvou kapitolách mění charakter díla na částečně rytmizovanou poetickou prózu nahrazující dosavadní vyprávění založené na dialozích a popisech. Tyto kapitoly mají povahu elegie; heslem beznadějné obrany vlastní nezávislosti stává se opakovaná věta: „Jen jednou člověk umírá.“ Pod rouškou „historického kostýmu“ (S. Świerzewski) je dovedně skrytá analogie s bojem povstalců v r. 1863. Celkové poselství a nálada díla představovaly také pro autorovy současníky srozumitelné varování před ofensivním germanismem, které Kraszewski ve svých historických románech často opakoval[6].
Význam a ohlasy
[editovat | editovat zdroj]Mnohokrát byl zdůrazněno, že toto dílo významnou měrou povzbudilo povědomí Litevců o vlastní kultuře a historii a přispělo tím k jejich národnímu obrození.[7] O neutuchajícím zájmu o toto dílo svědčí nejnovější vilenské knižní vydání v překladu a zpracování Jonasa Kličiusa.[8]
Mimo oblast literatury bylo téma zpracováno v opeře Konstantyho Gorského o třech jednáních s názvem Margier (premiéra v r. 1927). Libreto opery ale vychází ze Syrokomlova díla.
- Dnešní podoba hradiště Pilėnai
-
Němen v okolí hradu -
Zachovalá část opevnění -
Pohled z opevnění na řeku
U paty návrší ticho teče starý Němen; vyhloubiv sobě pohodlné koryto skryl se v něm… Objal dokola písčitý náplav i pahorek jako pasem, a stiskl jej, jakoby se s ním chtěl pokochat a ho bránit. Neboť také na něm stojí starý pohraničný hrádek litevský, skoro tak starý jako otec Němen, který ho střeže.3. kapitola
Česká vydání
[editovat | editovat zdroj]
Český překlad Jakuba Malého vyšel v nakladatelství J. Otty v roce 1886.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kunigas (powieść) na polské Wikipedii.
- ↑ Wincenty Danek, Powieści historyczne Józefa Ignacego Kraszewskiego, Warszawa: Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza, 1966, s. 75.
- ↑ (W. Danek, dz. cyt., s. 30).
- ↑ Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich, Warszawa 1888, t. IX, s. 300.
- ↑ odpovídá českému hradišti, popř. hradisku. Autorem první rozsáhlejší práce o nich byl Ludwik Krzywicki – Pilkalnie na Litwie [in:] "Studia Staropolskie. Księga pamiątkowa ku czci Aleksandra Brücknera", Kraków 1928.
- ↑ „Obraz vnitřního duševního zápasu Šventase je jednou z nejhezčích částí románu” (S. Świerzewski v předmluvě k polskému vydání z r. 1956).
- ↑ S. Świerzewski, s. 12.
- ↑ Np. S. Świerzewski, jak wyżej, s. 14.
- ↑ Kunigas – apysaka iš lietuvīų padavimų, Vilnius 1994.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Wincenty Danek, Powieści historyczne J. I. Kraszewskiego, Warszawa: Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza, 1966.
- Jerzy Jarowiecki, O powieści historycznej Józefa Ignacego Kraszewskiego, Kraków: Wydawnictwo Naukowe WSP, 1991.
- Inesa Szulska, Litwa Józefa Ignacego Kraszewskiego, Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 2011.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Záhuba pohanův na Litvě na Wikimedia Commons 
Dílo Záhuba pohanův na Litvě ve Wikizdrojích- Dílo Kunigas ve Wikizdrojích (polsky)
