Závěsné létání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Start z rampy

Závěsné létání je letecký rekreační nebo soutěžní sport podobný plachtění, ale využívající závěsný kluzák namísto větroně.

Závěsný kluzák[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Závěsný kluzák.

Závěsný kluzák (hovorově rogalo, často pouze křídlo, kdysi deltaplán) je jednoduchá konstrukce složená nejčastěji z kovové kostry z (duralových trubek), spojených kováním a ocelovými lanky, na které je navlečen potah (plachta) z pevné syntetické tkaniny (Mylar, Dacron). Pilot je zavěšen na tuto konstrukci prostřednictvím postroje, ve kterém sedí nebo leží. Závěsný kluzák se ovládá pouze změnou těžiště, což je vyvoláno pohyby těla pilota. Aby mohl ovládat směr pohybu kluzáku, změnu těžiště vyvolává rukama – odtlačováním se od řídící hrazdy, která je pevně spojena s konstrukcí. V případě motorového závěsného kluzáku, pilot nejčastěji sedí na lehké tříkolce s motorem, která je zavěšena na konstrukci křídla.

Létání s bezmotorovými závěsnými kluzáky[editovat | editovat zdroj]

Nejnáročnější je umět bezpečně odstartovat a přistát, přičemž začátečník musí překonat přirozený strach. Samotné řízení během letu je jednoduché, neboť řízení pomocí pohybů vlastního těla je intuitivní. Podstatou startu je bezpečné rozběhnutí kluzáku tak, aby jeho rychlost vůči vzduchu byla dostatečná pro vytvoření vztlaku, který překoná tíhu pilota.

Základy létání[editovat | editovat zdroj]

Start z kopce[editovat | editovat zdroj]

Startuje se rozběhem z nohou a zásadně proti směru větru, neboť důležitá je rychlost vůči vzduchu. Potřebná hodnota této rychlosti je poměrně vysoká (22–32 km / h), takže je potřebný prudký běh. U začátečníků je normální přirozený strach, když se bojí běžet na hranici svých sil z prudkého kopce, přičemž necítí jistotu že křídlo odstartuje. Později tento nepříjemný pocit zcela zmizí a začnou aktivně vnímat co se děje během rozběhu. Nejnáročnější na zručnost jsou starty za bezvětří a starty z prudkého svahu bez možnosti řádného rozběhu.

Start z roviny[editovat | editovat zdroj]

Startuje z dostatečně dlouhé rovné plochy či dokonce z vodní hladiny. Používají se čtyři způsoby:

  • Tažení po zemi (vodě) s pevnou délkou lana
  • Tažení po zemi s odvíjeným lanem
  • Tažení stacionárním navijákem
  • Aerovlek (tažení za motorovým letounem / kluzákem s pevnou délkou lana)

Rozběh odpadá při odvíjení lana, protože kluzák je připoután na korbě auta, dokud nenabere rychlost. Při ostatních způsobech je možný rozběh z nohou, nebo bezpečnější start z vozíku. Aerovlek je nejnáročnější způsob, protože vyžaduje největší sílu a postřeh při řízení, ale zároveň má nejmenší nároky na délku plochy ze které se startuje. Základní výhodou startu z roviny před startem z kopce je to, že lze udělat více startů za den.

Jiné starty[editovat | editovat zdroj]

Jsou možné i exotičtější starty, například start spuštěním z balónu, mostu, nebo start bez rozběhu ze skalnatého brala. Tyto starty jsou však rizikové, proto se používají jen výjimečně, například z balónu pro dosažení rekordní výšky, nebo dostatečné výšky pro zahájení akrobacie.

Přistání[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako při rozběhu z nohou je důležité nasměrovat kluzák proti proudění větru, aby se co nejvíce snížila rychlost vůči zemi. Nejvýkonnější křídla mají příliš velkou rychlost při přistávání, proto vyžadují cit pro odhadnutí správného momentu podrovnání (zabrzdění).

Udržení se ve vzduchu[editovat | editovat zdroj]

Let závěsného kluzáku je jako u každého letadla je spojen s existencí vztlakové síly na křídlech a na tu je třeba aby se křídlo pohybovalo vůči vzduchu. Jediná odlišnost je v tom že chybí motor pro dosažení tohoto pohybu. Princip bezmotorového letu je podobný pohybu auta bez motoru dolů kopcem. To znamená, že pokud se má závěsný kluzák hýbat (a neztratit tak vztlakovou sílu na křídlech), musí letět po nakloněné rovině tak, aby ho gravitace mohla táhnout. Aerodynamický odpor křídla a pilota působí jako valivý odpor kol na autě. Čím je menší, tím menší sklon dráhy letu stačí na udržení rychlosti, tím méně kluzák klesá a tím dále zaletí. Ale v každém případě zůstává pouze několik minut letu.

Aby bylo možné letět déle a na větší vzdálenosti, musí se využít energie přírody. Ne vždy je to však možné – pokud není dost energie ze slunce, nebo z větru, nedá se udržet ve vzduchu a takovým letem se říká pouze "slet". Prvním způsobem (i historicky nejprve využívaným) jak se udržet déle je vznášení se v svahové proudění před vhodně tvarovaným kopcem (hřebenem), kdy výstupní proudění větru podél svahu je větší nebo alespoň stejné jako klesání kluzáku oproti tomuto vzduchu. Druhým způsobem je zdržování se v stoupavých proudech (Stupak, termálech), které vznikají rozdílným ohřevem vzduchu od zemského povrchu a samovolným stoupáním teplejších částí. Rozdíl teplot na zemském povrchu je způsoben buď zahříváním suššího a tmavšího povrchu od slunce, nebo akmulačnou schopností lesů a jiných vlhčích oblastí při prudkém ochlazení (západ slunce). Třetím způsobem je využívání stoupavých oblastí při vlnovém proudění za horskými hřebeny při silném větru. První a druhý způsob se často kombinují, ale pro lety na velké vzdálenosti je nezbytná existence stoupavých proudů, tzn. dostatečné množství slunce. Při vyhledávání stoupavých proudů velmi pomáhá citlivý přístroj, který ukazuje okamžité stoupání / klesání, tzv. variometr (nebo pouze Vario).

"Jiné" létání[editovat | editovat zdroj]

Kromě "normálního" létání jsou rogala schopny i akrobacie, ale tato činnost je velmi nebezpečná. Protože neexistují speciální akrobatické kluzáky (byly by velmi těžké a neprodejné), křídlo běžného kluzáku se může při letu na zádech velmi snadno poškodit a je pak nutné použít záchranný padák. Takové létání je však jen na vlastní bezpečnost a ve většině zemí je oficiálně zakázáno.

Bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Samotný sport někteří považují za nebezpečný (hlavně díky reputaci, kterou získal v 70. letech). Kluzáky jsou ve skutečnosti stejně bezpečné jako ostatní letadla, protože musí být kvůli prodeji schváleny uznávanými autoritami jako jsou HGMA, BHPA nebo DHV.

Kluzák, jehož konstrukce je schválena výše uvedenými autoritami, musí být v klidných podmínkách schopen samostatného letu, čili mít takovou stabilitu, aby jeho řízení nevyžadovalo mimořádnou pozornost. Pro případy extrémních situací (let střemhlav, převrácení v turbulenci) jsou v konstrukci současných kluzáků použité stabilizační prvky, které slouží k bezpečnému návratu do normální letové polohy. Jsou to například: vyvázání odtokové hrany křídla na stožár a negativní podpěry konců křídla. Někteří zkušení piloti si tyto prvky ladí úměrně ke svým schopnostem a vylepšují tak výkon, což se však obecně nedoporučuje.

Povinnou výbavou pilota je malý záchranný padák. Padák mívá plochu kolem 30 m² tak, aby zajistil rychlost dopadu rovnocennou dopadu z 1,5metrové výšky. Padáky jsou schopny se otevřít z 30 m výšky nad terénem.

Druhým povinným bezpečnostním doplňkem je přilba. Přilba musí být lehká (500–800 gramů), aby nezpůsobovala únavu krku, ale zároveň musí být schopná absorbovat dostatečnou energii nárazu. [1]

Doporučeným vybavením je dále: hákový nůž (k přeřezání padákových popruhů), lehká a dlouhá šňůra (20 m) (pro případ přistání na stromech, pro vyzvednutí lana ze země).

Fakt, který nejvíce zlepšil bezpečnost tohoto sportu je, že dnes se výcvik provádí pouze pod vedením zkušených instruktorů, takže důležité zkušenosti jsou předávány přímo a nedochází ke zbytečným úrazům samouky. Pod vedením zkušeného instruktora se žák rychle naučí vyhýbat nebezpečným situacím, jako je překročení maximálního úhlu náběhu v zatáčce nebo letu do turbulentní oblasti za kopcem.

Výcvik[editovat | editovat zdroj]

Létat může prakticky každý, kdo je schopen získat řidičský průkaz. Zdravotní požadavky jsou podobné. Není třeba speciálně nadání pro tuto činnost. Důležitá je hlavně fyzická výdrž, protože obsahem výcviku je absolvovat dostatečný počet startů (80–120) v rozumném období (7–14 dní), což znamená vynést křídlo na kopec i 20krát za jeden den. Postupuje se od jednoduššího ke náročnějšímu, od prvních pokusů s rozjetím, přes drilování startů po jednoduché lety, až na konci jsou starty z velkého kopce (výška 300 m a více) s provedením předem stanovených manévrů (zatáčky) a dokonalým přistáním. Existují dvě úrovně pilotních zkoušek – pilot stupně A může létat samostatně pouze na poslušnejších typech kluzáků nebo pod dohledem instruktora i na výkonnějších typech, pilot stupně B může létat již zcela samostatně na všech typech kluzáků. Výcvik až do zkoušek B probíhá obvykle na levnějším, vypůjčeném vybavení, a pak si pilot kupuje nějaké výkonnější křídlo. Pilotní průkazy a dozor nad technikou na Slovensku má na starosti Letecká amatérská asociace.

Závěsné kluzáky[editovat | editovat zdroj]

Kategorie závěsných kluzáků (dle FAI)[editovat | editovat zdroj]

  • S ​​tuhým potahem, řízené výlučně aerodynamicky (Swift)
  • S tuhým potahem, řízené i těžištěm (Atos, Exxtacy, Stalker)
  • S pružným potahem, řízené pouze těžištěm (většina)

Kluzáky s pružným potahem v současnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Začátečnické (ZK-1): klouzavost 1: 5, opadanie 1,5–2,0 m / s, rychlosti 18–30 km / h, odpouštějící
  • Začátečnické-rekreační (Atlas): klouzavost 1: 7, opadanie 1,5 m / s, rychlosti 25–45 km / h, poslušné a pomalé
  • Pokročilé (Magic, Glidezilla): klouzavost 1: 8-9, opadanie 1,2 m / s, rychlosti 30–65 km / h, poslušné ale těžší přistávatelné
  • Výkonné (Moyes XS, Xtralite): klouzavost 1:10, opadanie 1,1 m / s, rychlosti 30–100 km / h, náročné
  • Velmi výkonné (Topless): klouzavost 1:13, opadanie 1,0 m / s, rychlosti 35–100 km / h, náročné

Historie ve světě[editovat | editovat zdroj]

První experimenty se závěsnými kluzáky (tehdy se jim tak ještě neříkalo) a s letem člověka vůbec probíhaly na konci 19. století. Nejznámější a nejúspěšnější byl němec Otto Lilienthal. Tento pionýr sice zaplatil za své létání svým životem, ale jeho objevy se staly pevným základem letectví.

Závěsné létání bylo znovu objeveno s vynálezem amerického inženýra polského původu Francise Rogalla, který v roce 1948 pracoval v NASA na jednoduché skládací konstrukci použitelné pro návrat kosmických lodí na zem. Nakonec sice nebyla použita k původnímu účelu, ale někteří nadšenci ji začali používat jako atrakci pro vznášení se pilota ve vleku za motorovým člunem. Nejznámější z nich byl Australan Bill Moyes, který založil firmu Moyes, která jako první začala tyto kluzáky masově vyrábět a dodnes patří mezi světovou špičku.

Se závěsnými kluzáky se začalo létat z kopců a toto létání se stalo velmi populární, protože představovalo úžasně jednoduchý a rychlý způsob jak zažít pocit letu. Živelný rozmach a masové stavění amatérských konstrukcí, na kterých se učili létat úplní samouci, přinesl i řadu smrtelných úrazů. Kluzáky byly díky tomu postupně zdokonalovány, co se týče bezpečnosti, ale i výkonů. Popularita závěsného létání rostla až do roku 1980, kdy se objevil paragliding, který dovedl jednoduchost létání k absolutnímu maximu a odvedl k sobě i značnou část nadšence. Od té doby je poměr zájemců o létání na závěsných kluzácích a paragliding přibližně ustálený ve prospěch paraglidingu.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Sportovní rekordy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Závesné lietanie na slovenské Wikipedii.