Wikipedista:MikotaP/Pískoviště

Mýtnice v minulosti

Výběr poplatků na komunikacích (clo, mýto, mostné, přívozy, dlažebné poplatky na řekách) má dlouhou tradici. Na našem území se již ve středověku tyto poplatky vybíraly. Některé náležely králi, jiné vybírala města. Clo se vybírá ze zboží, mýto z použití dopravní cesty. V minulosti clo a mýto někdy splývalo a vybíralo se na jednom místě. Dalším poplatkem na komunikaci byl poplatek za ochranu (tzv. provod) na určitém úseku komunikace. Ve vybraných tzv. uzavřených městech (Praha, Brno, Vídeň apod.) se od roku 1829 platila potravní daň tzv. akcíz. městech se Tento odstavec se zabývá speciálně mýtem.

Mýto sloužilo primárně k hrazení výdajů na stavbu a opravy silnic. Vybíralo se na na mnoha místech na hlavních silnicích, na přechodech přes řeky (mostné, převozné, u brodů), platilo se i za plavbu po řekách. Mýto se vybíralo i ve městech. Původně v branách a jak město rostlo, stěhovali se výběrčí na okraj nové zástavby, kde pro ně byly stavěny mýtní domky. Na rozdíl od cla, které náleželo panovníkovi, mohlo být mýto jak státní, tak soukromé. Tyto poplatky zdražovaly přepravu zboží, komplikovaly dálkový obchod a již v 19. století byly chápány jako přežitek.

Rušení státního (erárního) mýta však přišlo až koncem 19. století. Roku 1893 bylo zrušeno mýto mostní a vodní. Silniční mýto bylo zrušeno až od 1. 1. 1903. Erární přívozy byly ponechány k provozování a výběru poplatku soukromým subjektům. I nadále mohlo město nebo jiný subjekt požádat stát o právo vybírat mýto pro uhrazení nákladů na výstavbu mostu. Tyto poplatky se udržely i ve 20. století a na významných a drahých stavbách např. v Alpách se platí i dnes.

Berní rejstřík plzeňského kraje

Tzv. generální berně (collecta generalis) se ve středověku vybírala od poddaných, šlechta ji ze svých osobních majetků neplatila. Města a církevní organizace platila jiný druh daně tzv. Zvláštní berni (collecta specialis). Čechy byly na přelomu 14. a 15. stol. pro účely generální berně rozděleny na 12 berních krajů: 1. pražský neb kouřimský, 2. plzeňský, 3. litoměřický, 4. královéhradecký, 5. rakovnický, 6. chrudimský, 7. prácheňský, 8. slánský, 9. boleslavský, 10. žatecký, 11. čáslavský, 12. bechyňský. Tyto kraje se dělily na menší berní okresy (districtus). Rozhodnutí o vybírání berně se ohlašovalo královskými listy rozesílanými po všech krajích země. Tu se udávala příčina toho rozhodnutí a nařizovalo se, kdy má berně býti připravena pro berníky. To se rozhlašovalo odedávna na veřejných místech, kde se scházelo mnoho lidí, zvláště na trzích a v kostelích o dnech svátečních. Berníkům (výběrčím), ustanoveným pro jednotlivé kraje, dostávalo se k jejich úkolu ověření a podrobných pokynů zvláštním královským listem. Historií výběru berně se podrobně zabýval Kamil Krofta.

Třebaže se berně vybírala mnohokrát a ve všech krajích, zachoval se z předhusitské doby jediný berní rejstřík a to z roku 1379 pro plzeňský kraj. Důvodem, proč se rejstříky nezachovaly bylo mimo jiné nařízení, že mají být po výběru daně odevzdány a zničeny. S obsáhlou předmluvou ho vydal Josef Emler. Při lokalizaci vycházel z Palackého Popisu Království českého. Geografickým rozložením poplatníků se zabývají Hojda-Pešek.

Latinský text rejstříku patří k důležitým pramenům pro historii Plzeňského kraje (rozděleného na berní okresy se sídlem v Plzni, Klatovech, Domažlicích a Stříbře). Jsou zde uvedeny stovky lokalit, přičemž pro mnoho z nich se jedná o první zmínku a v některých případech i o zmínku jedinou. Proto řada vesnic na Plzeňsku má za první zmínku (kterou také při kulatinách oslavuje) třebaže ve skutečnosti vznikly již mnohem dříve. Některé lokality určil již Emler, jiné byly lokalizovány dalšími badateli a některé na lokalizaci teprve čekají.

Přístupno online.