Wikipedista:Irena M. Novotná/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dějiny francouzské mystiky.[editovat | editovat zdroj]

== 2. století ==

Kořeny francouzské mystiky sahají do galsko-římské spirituality, která vznikala na území současné Francie od 1. století po Kristu. Zprávy o tom přináší Irenej z Lyonu [1] .Mystika sv. Ireneje z Lyonu staví na christocentrické spiritualitě, prožívané pod vlivem Ducha svatého, který byl přijat při křtu. Vychází z velkodušného odhodlání prvních křesťanských generací, které spočívalo na duchovním porozumění Písmu a svědectví mučedníků, konkrétně mučedníků z Lyonu.

== 4. stol. ==

Poustevnický život kvetl v Galii od 4. století. Až do počátku 5. století se neliší od křesťanského života na Západě a Východě, ale potom se objevují typické znaky, spojené s liturgickým rozjímáním o tajemstvích Páně. Edikt císaře Konstantina Velikého z roku 313 znamenal smír mezi římskou říší a církví. Cestu k přijetí asketického života v Galii otevřel sv. Hilarius spolu s Martinem, který se stal biskupem Tourským roku 371 a Vitrictiem z Rouenu, který se stal biskupem r. 380.

== 5. stol. ==

Ohnisky a záchytnými body křesťanské spirituality jsou kláštery v Lérins či Marseile a vzniká pravá provensálská spiritualita, která upřednostňuje sdružování aktivních věřících. Laici, kteří byli oddáni ideálu svatosti museli přijmout monastický způsob života. Soukromé mnišství se rozvinulo možností kráčet ke svatosti i mimo klášter a tím vzniklo duchovní vedení často písemnou formou a tento způsob lze nazvat individuálním čí soukromým mnišstvím. Rozvíjí se osobní modlitba a praxe lectio divina, liturgie poskytuje věřícím zásadní podněty k duchovnímu životu.

== 6. - 12. stol ==

V raném středověku zažívá Evropa rekonstrukce: starý římský svět se mísí s kulturou barbarských národů a pozvolna vznikají nová státoprávní a národní uskupení. Pro církev to znamená novou evangelizaci mladých národů středověku. Duchovní život v jižní Francii ovlivňuje arianismus. V severní Francii duchovní život upadá a proto došlo k obnově duchovního života až díky sv. Kolumbánovi. Kolumbán reprezentuje dědictví keltského monastického humanismu, Kulturu své doby očišťuje od pohanství a pozemský život pro něj není pravým životem, ale jen přípravou na věčnost.

=== 8. stol. ===

V 8. stol. nahrazuje řehole sv. Benedikta z Nursy ve všech klášterech ostatní řeholní pravidla, včetně Kolumbánových. A to jeden z prostředků, jimiž Karel Veliký sjednocuje Franskou říši.

== Vznik karolínské mystiky ==

Karolínská mystika čerpá ze tří základních zdrojů: z Písma, liturgie a patristické tradice. K vůdčím osobnostem patří Chrodegang z Metz, Alcuin, Amalarius z Metz, Florus z Lyonu, Usuardus, Theodulf z Orleánsu, Angelomus z Luxeuil, který opravil latinský překlad z bible, a Jan Scotus Eriugena, který překládal a zpřístupňoval texty latinských a řeckých otců.

== Pád karolinské říše a období anarchie ==

S pádem karolínské říše následuje období anarchie, Církev usiluje o větší nezávislost na světské moci. Úsilí o duchovní obnovu křesťanstva reprezentuje clunyjské hnutí.Nové formy spirituality, které vyšly z clunyjské reformy se šíří i mezi laiky, život je chápán jako cesta k věčné spáse. Celou tuto komplexní náboženskou a duchovní zkušenost, zásadně poznamenanou mnišstvím shrnují spisy sv. Anselma.

=== 11. stol. ===

Založení opatství v Citeaux v roce 1098, vstup Bernarda, budoucího opata v Clairvaux do tohoto kláštera v roce 1107 znamená nový typ mnišství. Do dějin vstupují další velké osobnosti: Vilém ze Champeaux, Vilém ze Saint - Thierry, Hugo od. sv. Viktora, kteří šířili mystiku a spiritualitu.

== 13. a 14. stol. ==

V těchto stoletích dochází k hluboké proměně křesťanského života v celé západní a střední Evropě. Touha po následování Krista vede k volbě radikální chudoby, která byla reakcí na velké bohatství církve. Vznikly a šířily se žebravé řády, např. sv. Dominika Guzmána a sv. Františka z Assisi. kteří svým způsobem odpovídali na naléhavou potřebu církevní reformy.

== Boj s herezemi ==

Vznikaly nové heterodoxní proudy, jejichž vyznavači odmítali nejen skandální chování kléru, ale také církevní disciplínu jako takovou a zejména církevní nauku (kataři, albigenští). Při tomto boji s herezemi se kazatelé drží pravidla, že mluvení o Bohu předpokládá mluvení s Bohem. Objevilo se jasné povědomí o hluboké souvislosti mezi evangelijním kázáním a vydáváním osobního svědectví. Na obnově křesťanského života se podílejí univerzity a dva řády: benediktýni a františkáni. Řád benediktýnů zastupují Albert Veliký a Tomáš Akvinský, řád františkánský pak Bonaventura a Duns Scotus.

== Asketické a mnišské spisy ==

Hugo z Balmey je autorem Mystické teologie, v níž popisuje trojí cestu (očistnou, osvětnou a spojivou); Bernard Aygler (1216 – 1282) francouzský teolog, papežský legát a kardinál Je znám také pod jménem Bernardus Cassinensis; Martin z Laonu († 1270); Guido z Pontu (†1297), autor kontemplace, v níž popisuje dvanáct stupňů kontemplace vedoucích k mystickému sjednocení s Bohem; Gerhard z Liege (13. stol.); Adam z Perseigne († 1221); Jan z Limoges (13. stol.); Thomas Gallus († 1246); Bernard z Besse (†1330-4); Vilém z Tournail (13. stol); Humbert z Romans († 1227); Vincenc z Beauvais †1264); Vilém z Auvergne (†1249); Jindřich Gand († 1293)


. == Laická mystika ==

Laická a ženská mystika je reprezentovaná Lambertem z Bégue († 1177) a hnutím bekyň, jež vzal pod ochranu král Ludvík IX. († 1270). Ženské mystičky vycházejí z mystické zkušenosti Marie z Oignies († 1213); Luitgardy z Tongernu († 1246); Douceline z Digne († 1274); Delfíny ze Sabran († 1360); Juliány z Mont Cornillon († 1258), označovanou jako světice eucharistie, zdůrazňuje, že Ježíšovo lidství, obzvlášť jeho narození a utrpení, kvete mariánská zbožnost.

== 15. stol. ==

Tragický rozkol západní církve, stoletá válka mezi Francií a Anglií. Úpadek řeholního života živí ve zbožných srdcích obnovu řeholního života, O duchovní obrodu ve Francii se nejvíce zasloužili Jana Standoncka († 1504); pařížskou univerzitu s Petrem z Ailly († 1420) a Roberta Ciboule († 1458).

== Vznik devotio moderna ==

Gerson tvrdí, že se při křtu do duše vlévá duchovní život, jenž má své semínko i výhonek, který roste, rozvíjí se a odpočívá v extatickém sjednocení s Bohem. Celá myšlenka tkví ve sjednocení ducha s Bohem a těla s duchem: v zakoušení samotného Boha Gerson je pro francouzskou mystiku tak důležitý i proto.- že do ní přináší díla velikánů, jako jsou: Buysbroeck, Eckhart, Tauler a některé prvky německé a vlámské mystiky. Kromě toho úvodu k jednomu vydání slavného díla Následování Krista je tento Kempenský spis mylně připsán Gersonovi, což mi ovšem zajistí velkou popularitu. Gersonovo dílo a vznik devotio moderna dodávají 15. století pečeť obnovy filosofického a teologického myšlení.

== Charakteristika duchovního dědictví středověku ==

Duchovní dědictví středověku je chápáno a přijímáno novým způsobem, očištěno od zbytečných metafyzických a intelektualistických prvků a zároveň obohacený o praktičtější duchovní metody.

== 16. stol. ==

Toto století je svědkem druhého zrození francouzské mystiky; po skončení náboženských válek ve Francii jasně vítězí katolicismus, který se ostře vymezil proti Lutherovi († 1546) a Kalvínovi † 1564, konkrétně proti jejich protestantským reformám. Humanismus vede k odklonu od scholastiky, což v oblasti spirituality znamená příklon k praktickému a citovému pojetí duchovního života a teologie. Jejím úkolem je moudře vykládat Písmo svaté, důsledně a účinně pojednávat o zbožnosti, přivádět věřící k slzám a rozněcovat jejich duše touhou po tom, co pochází nebe. V Paříži působí kruh kolem Marie od Vtělení (Madame Acarie, †1618, k němuž přistupuje Benedikt Acarie , autor spisu Exercice de la volonté de Dieu (Jak plnit Boží vůli). Duval († 1638); Gallemant († 1630); Pacific de Souzy (17. století); Pierre de Bérulle, zakladatel Ježíšovy oratoře, který uvedl bosé karmelitky do Francie a rozšířil reformu; Terezie od Ježíše.

=== Charakteristika kruhu kolem Marie od Vtělení ===

Tento kruh neměl nikdy vyhraněný charakter: ovlivňovala ho porýnská, vlámská, italská a také ignaciánská mystika.

== 17. století ==

V 17. století je slavným obdobím v dějinách křesťanské spirituality pod vlivem slavných osobností (František Saleský, Vincenc z Pauly, Jan Eudes) přetváří v nový duchovní proud. Společným základem je Bible, interpretována podle tradice církve, dále dílo Dionysia Aeropagity. Mnozí považovali jeho spisy za základ teologického a mystického uvažování. Svůj vliv měla i porýnská a vlámská mystika, karmelitánská mystika (Terezie od Ježíše a Jan od Kříže. Která se šířila rychle a potlačovala jiné formy kontemplativního života. Z toho všeho vzniká zbožný humanismus, který vrcholí v díle Summa theologiae mysticae Filipa od Trojice. Současně vzniká i určitá opozice vůči mystice jako takové i vůči pluralitě jejích podob; její příčinou ke odpor proti kvietismu, jak se projevil v diskusi mezi Fenelónem a Bossuetem.

=== Následky diskuse mezi Fenélonem a Bossuetem ===

Papež odsoudil Fenélona v roce 1699, což výrazně postihlo celou francouzskou mystiku, která byla v příštích staletí odsunuta stranou jako podezřelá či druhořadá náboženská zkušenost.

=== Nová mystická díla ===

I přes odsouzení papeže vznikají nová mystická díla. Známí jsou autoři A.M. Ramsay, (†1743); P. Poiret († 1719); E.C. Milley († 1720); Magdalena ze Siry ( † 1738).

== 18. – 20. století ==

Toto období je poznamenáno osvícenstvím a pozitivizmem, dějinnými zvraty, revolucemi a válkami. Mystická zkušenost stojí v ústraní, Tragické zkušenosti z obou světových válek předchází a provází obrodu vrcholící na Druhém Vatikánském koncilu. Jedním z hlavních příspěvků tohoto koncilu bylo znovuobjevení laiků v církvi a ve světě. Objevuje se celá řada mistrů duchovního života a nových hnutí. Převládá mínění, že vnitřní zkušenost má pro křesťanský život naprosto zásadní význam.

Použitá literatura:[editovat | editovat zdroj]

AUMAN, J. Dějiny křesťanské spirituality. 1. Vyd. [z angl.. přel. Mlada Mikulicová]. Praha: Karolinum. 2000. 261s. ISBN: 8071849286

SLOVNÍK KŘESŤANSKÝCH MYSTIKŮ/ Luigi Borriaello … [et al.] (eds.) [vybraná hesla z italského originálu přeložil Ctirad Václav Pospíšil]. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. 767 s. ISBN: 978-80-7195-198-8.