Wikipedista:Bekovec/Pískoviště

Hotel Centrální Lázně, symbol lázeňské tradice v Mariánských Lázních, se nachází na místě původního lázeňského domu z roku 1812. Svým hostům nabízí tradiční lázeňskou léčbu, založenou na využívání jedinečných místních přírodních zdrojů - minerálních pramenů, slatiny a léčivého Mariina plynu.

Centrální Lázně Ensana Health Spa Hotel
Exteriér hotelu Centrální lázně
Základní informace
Sloh	novorenesance
Architekt	Josef Schaffer
Výstavba	1812
Poloha
Adresa	Goethovo náměstí 1, 353 43 Mariánské Lázně, Česká republika
Další informace
Web	https://www.ensanahotels.com/centralni-lazne/cz

Historie Centrálních lázních

První lázeňské objekty v Mariánských Lázních

Zakladatel Mariánských  Lázní, doktor  Johann Josef  Nehr,  postavil v letech 1804-1807 vlastní patrový lázeňský dům k ubytování prvních hostů (Kurhaus). Ke koupelím v Mariině prameni sloužilo v té době  srubové stavení se čtyřmi koupelnami, postavené nedlouho po demolici nedokončeného Trautmannsdorfova lázeňského domu, kol  r. 1782. O jak primitivní kuopelny šlo, popsal A.DANZER podle svých vzpomínek z dětství. To sotva postačovalo přichozím poutníkům, ale ne lázeňskému publiku. Když v roce 1808 zorganizoval  dr.Nehr první lázeňskou sezónu (80 hostů) a nářky hostů byly velké, rozhodl tepelský opat Pfrogner postavit  u Mariina pramene  zděný  patrový lázeňský  dům  (Badehaus) s osmi koupelnami v přízemí  a pěti pokoji v prvním patře. Nazýval se později   Traiteurhaus   a  v letech 1809-1812 sloužil ke koupání hostů v Mariině prameni spolu se srubovým stavením. Že dvě nenáročná  koupelová zařízení ani na počátku lázní nedostačovala, je patrno z toho, že  zanedlouho, v letech 1810-1812, stavěl klášter třetí  lázeňské zařízení.

Tento třetí lázeňský dům (Badehaus), dostavěný roku 1812 a od roku 1827 nazývaný Staré lázně, byl předchůdcem Centrálních lázní. Měl 16 koupelen  v  přízemí a 10 pokojů a kuchyni v 1.patře. Stával v místě dnešní severní a západní části Centrálních lázní.

Rozvoj Starých lázní v letech 1812-1890

Když byly otevřeny Staré lázně,  bylo možno vyřadit oba dosavadní lázeňské domy, srubový i Traiteurhaus, z provozu. Nejstarší srubové stavení u Mariina pramene bylo strženo, Traiteurhaus byl od roku 1815 opravdovým hostincem či hotelem, když byly koupelny v něm  už předtím přestavěny k jiným účelům. Klášter dům pronajal a prvním nájemcem byl Albert Klinger, budoucí slavný hoteliér, který později (1821) otevřel největší hotel  v místě - Gasthof Klinger.

Stavba Starých lázní proběhla ještě  za opatování Chrysostoma Pfrognera, ale duchem rozvoje lázní byl jeho sekretář Karel Reitenberger. Po smrti Prognera (+ 28. 9. 1812) byl zvolen 33-letý Reitenberger opatem. Za něho se byla urychleně budována základní lázeňská zařízení  z prostředků kláštera Teplá.

Již roku 1820 byl lázeňský dům rozšířen o parní a sprchové lázně. Mariin pramen, který se v domě používal ke koupelím, byl nově jímán a přestřešen. V roce 1818 byly za budovou u lesa postaveny  Plynové lázně, r.1828 byly přestavěny a budova sloužila ještě roku 1890.

Za léčivou byla považována i slatina z Mariina rašeliniště a taková léčba vyžadovala také prostory. V roce 1823 byly k tomu vyčleněny tři světnice a brzy dalších pět světnic. K ohřívání slatiny a pro parní lázeň byly zakoupeny dva parní stroje z Hořovic.

Když byly postaveny Nové lázně (1827-28), začalo se starším lázním říkat Staré lázně. Stejně jako Traiteurhaus ( od 1808) tak i Staré lázně (od 1812) byly zprvu v nájmu, ale pak je převzal klášter do vlastní režie. Prvním lázeňským mistrem tu byl od roku 1815 Ignác Habl (+ 1839), po něm Basil Hacker, který byl předtím lázeňským mistrem v Nových lázních (1839-1859), pak Franz Reitenberger.

Staré lázně  byly  roku 1839 rozšířeny opatem Mahrem prodloužením budovy. V 1. patře bylo nyní více pokojů pro hosty a v přízemí bylo 47 kabin pro koupele v Mariině prameni, 16 kabin pro slatinné lázně a zbylých 17 kabin sloužilo pro plynové a parní koupele a ke koupelím pro chudé. Celkem tu bylo 80  kabin. V přízemí byly instalovány ohřívací aparáty.

Roku 1844 byl stržen a rozebrán blízký Traiteurhaus, který zastiňoval pavilon Mariina pramene. Stával v místech dnešní asfaltové ulice před vjezdem do dvora Centrálních lázní. Stavebního kamene z něho bylo použito pro stavbu dvou mostů přes Kosí potok na silnici do Chodové Plané,  na místech dosavadních brodů. Oba mosty dosud stojí.

Za opata Heinla, v roce 1853, dostaly Staré lázně křídelní budovu při potoce Hamelika, čímž se dále rozšířil počet pokojů v 1.patře i počet koupelen v přízemí. Aby se uchovalo v minerální vodě co nejvíce uhličitého plynu, bylo přívodní potrubí, které bylo dosud vyvedeno nad vanou, zabudováno až u podlahy a voda se plnila zespoda. K zajištění jakostní minerální vody byl Mariin pramen vyčištěn a upraven.V roce 1868 bylo přebudováno a rozšířeno parní zařízení. Nedlouho potom, od podzimu 1870 do jara 1871, byla ke Starým lázním přistavena další patrová křídelní  budova, která měla 11 kabin se 13 vanami pro slatinné koupele a v 1.patře pokoje pro hosty.                                

Celkem bylo v areálu  70 koupelen pro Mariin pramen, 53 kabin pro slatinu, 2 kabiny pro parní lázeň a 16 sprchových kabin. Další 4 kabiny pro plynové koupele byly v Plynových lázních. S.LUCCA  psal, že by se lépe hodil pro areál název "Lázně Mariina pramene a slatinné lázně" než "Staré lázně".

Za opata Bayerleho dostaly Staré lázně významného souseda - Slatinné lázně. Budovu postavil arch. Friedrich Zickler v letech 1881-1882 v těsné blízkosti pavilónu Mariina pramene. V přízemí bylo 34 kabin pro slatinné koupele, každá měla ještě odpočívárnu a převlékárnu, dále tu byl světlý a prostorný sál k odpočinku s lehátky a proti hlavnímu vchodu pokladna, inspekční pokoj a inhalace. U budovy byla kotelna, která  dodávala  páru do Starých  lázní, poháněla  parní výtah k přepravě dřevěných van se slatinou. Staré kotle byly nahrazeny Tenbrinkovými stroji. Parní prádelna denně vyprala a vysušila 6 000 kusů prádla. V té době byl postaven i vysoký komín. Náklady nové budovy činily 250 000 zlatých.

Touto stavbou se uzavíral dvůr Starých lázní, na jejichž dvoře dominoval mezi oběma budovami pavilón Mariina pramene.

Schafferova výstavba Centrálních lázní

Opat Alfréd Clementso (1887-1900) rozhodl brzy po nástupu do funkce opata o generální přestavbě Starých lázní. Výstavbu svěřil novému řediteli klášterních lázeňských zařízení, architektu Josefu Schafferovi. Ten zvýšil v letech 1891-1892 patrovou budovu o dvě patra - o druhé patro a mansardové třetí patro; vznikla nová fasáda v italském novorenezančním slohua provedeny zásadní změny  koupelových zařízení.

Uvnitř proti vchodu vznikla  prostorná hala, sloužící jako čekárna a zároveň jako odpočívárna. Vlevo od vchodu byly kanceláře ředitelství lázní a pokladny pro hosty. V přízemí a  v první patře se nyní nacházely lázeňské kabiny, odpočívárny, lehátkové sály, šatny, výdejna ručníků, velkých osušek apod. Každé patro mělo devět prostorných chodeb, lemovaných řadami dveří do kabin a odpočíváren. V budově byla dvě široká schodiště a elektrický výtah. Druhé a mansardové patro sloužily pro ubytování hostů. Nový areál dostal název CENTRÁLNÍ LÁZNĚ.

Schaffer se představil  jako vysoce erudovaný architekt i organizátor, tolik potřebný právě v této době bouřlivého rozvoje Mariánských Lázní. Po přestavbě měly  Centrální lázně 82  koupelen pro uhličité koupele, spolu se Slatinnými lázněmi 99 kabin pro slatinné koupele, v Plynných lázních byly 4 kabiny pro plynné koupele, celkem 185 kabin. V každé kabině byla cínová vana (u slatinných byly  pojízdné dřevěné),  pohovka, stolek, zrcadlo, věšáky, zvonek, koberce, ručníky, ohřívače ručníků a osobního prádla. Komplex Centrálních lázní nyní plně vyhovoval nárokům lázeňských hostů, a to i při dále rostoucích počtech návštěvníků lázní.

První světová válka i léta poválečné stagnace lázeňství i majetkových změn v Mariánských Lázních po pozemkové reformě (1919) přinesla i pro Centrální lázně stagnaci.

K úpravách dochází až v roce 1930 a dalších dvou letech. Po nich mají Centrální lázně 225 kabin, z toho 140 kabin pro uhličité koupele a 85 kabin pro slatinné koupele, celkové i částečné, dále dostatek odpočíváren a lehátkových sálů a 100 pohostinských pokojů.

V Centrálních lázní se používaly  uhličité vody kategorie II. a III. Kategorii II. tvořily vody Mariina pramene, kategorii III. vody Rudolfova pramene, které sem byly přiváděny z Úšovic od roku 1912. Přednosta správy pramenů, dr.ing.Beno Winter, provedl za 1.republiky nové jímání Mariina pramene se zachycováním zemního plynu do čtyř přelivných váz a další úpravy ve velkém pavilónu Mariina pramene. Navrtal také dva nové prameny ve dvoře Centrálních lázní.

Jak se zdůrazňovalo, v Mariánských Lázních se používalo jen čistě přírodních uhličitých vod s vysokým obsahem přírodního oxidu uhličitého, bez umělého nasycování CO² Vody byly čerpány  do rezervoárů v blízkosti lázní přímo od vývěrů a nebyly ničím doplňovány,  ani užitkovou vodou z vodovodu ani  umělým CO². Jediná změna se týkala teploty. Prameny původně teplé 7⁰ až 10o C musely byly přihřívány ke koupelové léčbě na teplotu  32⁰ až 35o C pomocí patentovaných předehřívačů, které sloužily zároveň  - po přepojení aparátu - jako ohřívače prádla.

      Protože Centrální lázně sloužily také jako hotel pro lázeňské hosty, měly  vlastní kuchyni a lázeňskou restauraci. Tak bylo postaráno o jejich stravování přímo v budově. Kuchyně bývala  v nejvyšším patře střední části budovy a přímo pod ní umístěn jídelní sál, spojený s kuchyní zvláštním výtahem. Z jídelny byl nádherný výhled na Mariánské Lázně.

Když došlo v zimě 1930-1931 ke přestavbě areálu, při které se zvýšil počet kabin pro uhličité koupele a pro slatinné zábaly, byla modernizována i hotelová kuchyně. Byla vybavena elektrickým kuchyňským zařízením s elektrickou chladničkou, novými přívody teplé a studené vody.

Stavební rekonstrukcí (1932) přibylo v budově patnáct nových pohostinských pokojů. o   personál bylo postaráno třemi velkými světlými noclehárnami s tekoucí vodou a vlastními toaletami. Lázeňský personál měl i prostornou personální jídelnu se samostatnou kuchyní.

V té době dostaly  koupelové kabiny  nové patentované předehřívací zařízení systém Doberauer, pomocí něhož  poklesly při zahřívání minerální vody  ztráty CO₂  na minimum.

V Mariánských Lázních se odedávna používaly cínové vany,  pocházející z dílen místních řemeslníků, tedy vlastní výroby.  Co se týká mytí, čištění a odolnosti proti agresivním  minerálním vodám,  osvědčil se cín a jeho slitiny  jako nejlepší  materiál. Během první světové války byly cínové vany  zabaveny a nahrazeny emailovými vanami z litého železa. Až dlouho po první  světové válce byly postupně tyto náhražky odstraněny a dochází  k návratu k cínovým vanám pro Centrální i Nové lázně.

Kabiny Centrálních lázní dostaly speciální dřevěné podlahy a  stěny speciální omyvatelné bezštěrbinové obložení. Kabiny měly ústřední vytápění, kovový nábytek z ocelových rour, emailovaný v barvě slonové kosti, fajansová umyvadla, ruční a nožní umyvadla  s niklovou armaturou, světelnou signalizaci při nevolnosti pacienta atd.

Léčba slatinou a Slatinné lázně

Zařízení pro léčbu slatinou se nacházela  v budově Slatinných lázní z roku 1882 a v jihozápadní části Centrálních lázní. V suterénu Slatinných lázní bylo už r.1891 otevřeno pánské odddělení pro studenovodní koupele. Byla to první čín Josefa Schaffea jako nového ředitele lázní. Kromě pokladny, čekáren, převlékáren. osmi regulovatelných sprch pro teplou a studenou vodu byla tu samostatná studenovodní kabina pro takové hosty, kteří  nechtěli používat   společné  oddělení. Obě zařízení měla všechny možné moderní přístroje pro léčbu studenou vodou, obsluhovanými  lékařsky proškoleným personálem a maséry. Společné oddělení léčebného studenovodního zařízení se skládalo z  kabinového prostoru, ze sprchového sálu, z bazénu, z prostoru pro poloviční lázně, střikových  sedacích nebo nožních lázní, z prostoru pro masáže a pro slatinné zábaly. K dispozici byly také sprchy typu Vichy.

Modernizace Slatinných lázní  proběhla v roce 1928. V prvním patře byly upraveny v zimě 1930/1931 technické kanceláře a odděleně vybudována noclehárna pro personál.

Slatinná léčba mívala v Mariánských Lázních tradici, jejíž vysokou cenu pro nábor hostů si dnes jen obtížně vybavíme. Jak uvádí J.KOLOMINSKÝ (1958), v sezóně 1903 podávaly Slatinné lázně rekordních 1 000 slatinných koupelí denně. Později klesal počet procedur (1928 bylo 864 koupelí denně). Po válce (1947) bylo podáno průměrně 410 slatinných koupelí denně, ale převažovaly částečné koupele..  

Místnosti pro léčbu slatinou (formou koupelí či zábalů) měly stěny pokryty emailovými, ohnivzdornými, bílými šamotovými deskami. Vedle nich byly odpočívárny s lehátky pro následné vypocení po proceduře.

Již dr.Nehr používal slatinu z rozlehlého Mariina slatiniště k ručním a nožním zábalům a dr. Heidler v roce 1823 vyzkoušel poprvé slatinnou koupel. Proto jsou Mariánské Lázně považovány za první lázně na světě, kde byly podány komplexní slatinné koupele.

Léčbu slatinou umožňovala blízkost slatiny, uložené za tisíce let přímo v místech u Starých lázní. Když byla poměrně brzy v počátcích lázní zdejší slatina vyčerpána, používalo se slatiny ze slatinišť  v okolí Mariánských Lázní. Takto bylo postupně využito šest slatinišť, z nichž se transportovala slatina do Mariánských Lázní .

Ještě za první republiky se ročně spotřebovávalo více než  10 000 m3 slatiny. Toto množství se muselo dovézt přes zimu na dvůr Centrálních lázní. Slatina pak sloužila od 1. května do 30. září  k  léčení. V létě se pracovalo na okolních slatiništích; slatina se tam vydlabávala a ukládala na velké hromady. Ležely tu měsíce a slatina pomalu zrála. V zimě se vozila na saních, potahy, na lyžích, kolečky na dvůr Centrálních lázní, kde byla ukládána do vysokých vzdušných hal a dále dozrávala. Elektrické  mlýny a separátory  rozemílaly slatinu a čistily, odstraňovaly kořínky, větvičky, kaménky.                 

Pak přicházela slatina do velkých kádí, v nichž se parou nahřívala a vařila. Vznikla slatinná kaše a tou se plnily dřevěné vany ke koupelím. Konečné smíchání slatinné kaše a uhličité minerální vody včetně úpravy na správnou teplotu se provádělo již ručně v dřevěné vaně. Podle síly směsi byly tři stupně slatinných koupelí.

V kabině se zároveň připravila očistná lázeň o teplotě o 2-3⁰ C vyšší než  byla slatinná koupel. Nato byla do kabiny přivezena na kolečkách koupelová dřevěná vana se slatinou,  postavena vedle očistné  vany a vzduchotěsně uzavřen příjezd.  Teplota slatinné lázně  byla kol 42⁰ C.  Host vstoupil do dřevěné vany a zde pobyl 10-30 minut, odtud se přesunul do horké očistné lázně a pak  přešel - značně rozpařený a přehřátý, do lehátkové haly, kde se ještě dosti dlouho důkladně  potil.

Koncem 20. let  20. století se  začaly nahrazovat  celkové slatinné koupele (Moorbad) slatinnými zábaly (Moorpackungen), které vyzkoušel a již v letech 1904/1905 navrhoval prof. Zörkendörfer z Městského balneologického ústavu. Výhodou slatinného zábalu byla možnost aplikace slatiny pouze na  nemocném nebo bolestivém místě, takže nebyl tak namáhán srdečněcévní systém pacienta v celkové koupeli. Při lokální aplikaci bylo možno zvýšit teplotu slatiny až na 50⁰ - 52⁰ C.

K slatinným zábalům se používala jen  nejjemnější slatinná kaše, vařená v měděných kotlících  s dvojitou stěnou  a s jedním parním vývodem dovnitř  kotlíku k trvalému vlhčení.  Takto upravená  jemná slatina byla uvedena na teplotu podle předpisu lékaře a  nanesena na tělo pacienta. Natírala se na tělo jako mast a pokryla  každý záhyb kůže. Nanesená slatina se obalila gumou a na gumu přišla ještě vlněná  pokrývka. Po proceduře použil pacient očistnou koupel a pak přešel do odpočívárny, která byla  spojena se zábalovou kabinou. Zde byl zabalen do prostěradla a teplých vlněných dek, aby se dále potil.  Tento odpočinek byl součástí slatinné procedury a nemohl být vynechán; jen tak mohlo být procedura správně ukončena. Až po vychladnutí mohl host odejít z lázní. Tím se značně zmenšilo nebezpečí  nachlazení venku za špatného počasí. 

Technická modernizace se zaměřila i na přípravu slatiny k zábalům. Slatinným výtahem z roku 1930 přicházela  čerstvá, ohřátá slatinná  pasta až do patra, kde se podávaly zábaly.

Pro slatinné obklady, podávané  mimo lázně, v soukromí,  měly Centrální lázně ve dvoře vlastní přípravnu se zahřívacím zařízením. Sloužilo k vyhotovení slatinné pasty pro tento účel s tím, že tu byla vlhkost  slatiny nižší.  Ohřátá slatina se ukládala do neprodyšných  pytlíků nebo do dřevěných truhlíků, v  nichž přicházela  do hotelů a domů.

Po válce rychle ubýval podíl slatinných koupelí a přibývalo zábalů a částečných koupelí, až  došlo v 50.letech  k zastavení koupelí v dřevěných vanách. Zastavila se i těžba slatiny v okolí. Budova Slatinných lázní přestala sloužit k léčení a vznikly tu  dílny a šatny řemeslníků a personálu, v zadním traktu zůstala v provozu kotelna a prádelna. Po přechodu na odběr páry z místní teplárny byla kotelna zrušena. V 60.letech byl zbourán vysoký komín.

Centrální lázně po druhé světové válce

Po roce 1932 a během války nedocházelo k větším změnám ani zlepšením v Centrálních lázních. V roce 1946 tu bylo 105 lůžek pro hosty. V dalších letech ( kol 1949) byly přejmenovány Centrální lázně na LÁZNĚ PRACUJÍCÍCH a vymezeny zdejší léčebné indikace.

Nějaký čas tu byli pacienti rehabilitačního ústavu, po roce 1952 vznik lo lázeňské středisko společně s domem Alexandria (stržen 1977).  Spojení obou domů nebylo funkční, domy byly od sebe vzdáleny. Alexandria měla 75 lůžek a sloužila zahraničním pacientům s rozmanitými indikacemi. Lázně pracujících měly  jen 72 lůžek pro indikace urologické. Do roku 1955 tu bylo i menší oddělení neurologické.

Voda k uhličitým koupelím se používala z pramenů Karolinina, Balbínova (časem  přívodní  potrubí přerušeno v neznámém místě),  Hameliky (1955-56 byl uzavřen pro rozbitý kabel k čerpání vody), pramenů  Ústředních lázní na dvoře, Mariina pramene (vydatnost však poklesla ze 75 litrů na 20 lt/min.- 1955), Pottových pramenů (s výjimkou Prelátova pramene).

Lázně pracujících (1955)  měly vlastní jídelnu a kuchyni, ale ta  nebyla už vyhovující. Jídelna sloužila pro pacienty neurologické a urologické a nedostatek kapacity musel být řešen dvojím směnou. Pokoje byly dvoulůžkové, 4 tří- a 3 čtyřlůžkové, čtyři prominentní, jednolůžkové. Chodby byly tmavé, špatně osvětlené, nedostatek záclon a koberců, nábytek v pokojích zastaralý. Potíže byly s ústředním topením. Ve 3. patře vůbec chybělo, rovněž tu nebyly laboratoře. Pro pacienty byla k dispozici v celém areálu jediná koupelna. Vodovodní systém trápil pacienty tím, že často netekla voda, zvláště v 2. a 3. patře. Hygienické důsledky  nesplachování WC nerozvádíme. Centrální lázně řídil  lékař-urolog a k ruce měl sekundářku. Jednou měsíčně přijížděl "patron" ústavu docent Pačes. Podrobný popis areálu v 50.letech lze nalézt ve výzkumné zprávě MUDr. Elišky Sedláčkové  (1955).            

Postupně sloužily Lázně pracujících jen těm indikacím, které vyžadovaly uhličité koupele. Návrat k původnímu názvu Centrálních lázní  proběhl neoficiálně a pozvolna.

Trvalejší změny interiéru byly možné až po generální přestavbě  Centrálních lázní. K tomu došlo v  letech 1983-1985. Rekonstrukci prováděla makedonská stavební firma Pelagonija ze Skoplje. Po rekonstrukci a přístavbě zůstala z původní budovy jen Schafferova fasáda. Již v roce 1982 bylo dáno do provozu přistavené stravovací středisko při Dusíkově ulici. Přistaven byl zadní trakt do dvora s kancelářemi technického oddělení a dalších oddělení.

Při přestavbě byl odstraněn pavilón Mariina pramene, zrušeny přelivné vázy a bylo postaveno malé provizorní dřevěné stavení, které je zklamáním pro publikum, očekávající moderní a dominantní řešení pavilónu Mariia pramene, jaké bývalo v minulosti a jaké bylo například v  předloženém projektu (+) arch.Soukupa (kol 1980).

Současnost

Hotel Centrální lázně nyní patří do skupiny hotelů Ensana hotels.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Centrální Lázně na Wikimedia Commons
• Oficiální web hotelu