Voronija
Voronija (Grubera-Voronya) je vysokohorská propasťovitá jeskyně, nacházející se na krasovém plató Arabika v Abcházii v Gruzii v horách Západního Kavkazu. První část pojmenování je odvozena od příjmení ruského geologa Alexandra Krubera.
V současnosti se jedná o nejhlubší známou přírodní jeskyni na světě (2190m). Maximální hloubky bylo dosaženo v srpnu 2007 ukrajinským speleologem Gennadijem Samochinem. Vchod do jeskyně se nachází ve výšce přibližně 2250 m n. m. Jeskynní systém je rozvětven do několika slepých větví, zejména do hloubky 400 metrů.
Poloha a okolí
Jeskyně Voronja nebo někdy také Krubera se nachází v Gruzii, v západním Kavkazu na jednom z největších vysokohorských vápencových masívů - masívu Arabika v údolí Ortobalagan. Jedná se o nejhlubší známou přírodní jeskyni světa. Jeskyně stále zůstává jedinou jeskyní na Zemi hlubší než 2000 metrů. Vchod do jeskyně se nachází v autonomní republice Gruzie, Abcházii, ve výšce přibližně 2250 metrů nad mořem.
Skládá se z křídy a jurských vápenců. Na severozápad, sever, severovýchod a východ je masív Arabika ohraničen kaňony a řekami. Je to oblast s četnými ledovcovými údolími a kary, s hřebeny a vrcholy mezi nimi. Mezi několika stovkami jeskyní známých v masívu Arabika je 15 hlubších než 400 metrů a pět hlubších než 1000 metrů. Všechny větší jeskyně v údolí Ortobalagan pravděpodobně patří k jednomu hydrologickému systému, který je spojen s velkými prameny na pobřeží Černého moře.
Geologie
Údolí Ortobalgan se táhne podél hřebenu Berchil’ské antiklinály, která se jemně stáčí k severozápadu. Jeskynní vchody jsou seřazeny podél hřebenu. Jeskyně jsou převážně tvořeny kombinacemi šachet a strmých chodeb. Základní část masívu Arabika se skládá z pískovců, jílů, porfyrů a zatuhlé lávy. Písčité vápence jsou v údolí Ortobalgan zvláště bohaté v horní části (do 1000 metrů) hlubokých jeskyň. Struktura masívu řídí rozvoj jeskyně a proudění podzemní vody. Největší vliv na vývoj oběhu podzemní vody v jeskyni měly zdvihy desek v období pliocénu a pleistocénu. V proudění podzemní vody z centra Ortobalganu směrem k Černému moři hrálo roli podélné i příčné vlnění.
Hydrologie
Nejvíce vodopádů a pramenů se nachází na východě masívu Arabika. Dva hlavní prameny se nacházejí v říčních kaňonech na východ od jeskyně Voronja. Goluboe Ozero v Bzybském kaňonu a Gegsky vodopád v kaňonu Gega. Mnoho dalších pramenů se nachází v blízkém městě Gagra. O podmořských pramenech v oblasti Arabika je známo, že pod tlakem vyvěrají ze dna černého moře hned u masívu. Mělkých pramenů (v hloubce 5 – 7 metrů) může být dosaženo volným potápěním u Tsandripsh. U města Gagra jsou prameny v moři hloubce 25 – 30 metrů.
Biologie
Jeskyně Voronja je obývána mnohými endemickými druhy živočichů, které objevila expedice až v roce 2010. Jeskyně je například obývána chvostoskoky: Anurida stereoodorata, Deuteraphorura kruberaensis, Schaefferia profundissima, Plutomurus ortobalaganensis. Jsou to první podzemní živočichové, kteří žijí v hloubce až 1980 metrů pod vchodem do jeskyně. Brouk Catops cavicis také obývá jeskyni Voronja. Živočišná složka v jeskyni Voronja se skládá z více než 12 druhů členovců různých skupin. Např.: pavouci, korýši, chvostoskoci, dvoukřídlí a další.
Historie průzkumu
Jeskyně byla poprvé více prozkoumána v roce 1960 gruzínskými speleology, kteří dosáhli hloubky 95 m. Od té doby je v Rusku známa jako Kruberova jeskyně. Během 80. a první poloviny 90. let působili v jeskyni téměř výhradně ukrajinští speleologové, od nichž pochází i třetí název (Voronja).
Hranici hloubky jednoho kilometru pokořila opět ukrajinská výprava v roce 2000. O rok později spojenými silami Rusové a Ukrajinci vytvořili světový rekord sestoupením na hloubku 1710 metrů pod povrchem. Tato cesta se později ukázala jako slepá.
V letech 2003 - 2005 byla opuštěna doposud využívaná větev chodby a začal průzkum delší štoly, která dovedla další mezinárodní expedice postupně na hloubku 2080 metrů (říjen 2004) a současný rekord 2190 metrů pod povrchem (srpen 2007).
Literatura
- KLIMČUK, A. (2005): Volání hlubin. in: National Geographic, č. 5/2005, s. 108 - 119. ISSN 1213-9394
