Vladimir Grigorjevič Fjodorov

Vladimir Grigorjevič Fjodorov
Absolventský snímek z roku 1900
Narození	15. května 1874 Petrohrad
Úmrtí	19. září 1966 (92 let) Moskva
Místo pohřbení	Golovinský hřbitov
Národnost	ruská
Alma mater	Michailovská dělostřelecká akademie
Povolání	konstruktér zbraní
Ocenění	Leninův řád Řád sv. Anny 3. třídy Řád sv. Stanislava 2. třídy Řád sv. Vladimíra 4. třídy Řád Vlastenecké války 1. třídy … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimir Grigorjevič Fjodorov, rusky Влади́мир Григо́рьевич Фёдоров (1874– 1966), byl ruský a sovětský konstruktér ručních palných i chladných zbraní, tvůrce nauky o automatických zbraních, historik a spisovatel. Jeho samočinná puška M1916 Avtomat Fjodorova z roku 1916 je považována za předchůdce a vzor moderních útočných pušek. Stal se držitelem nejvyšších vyznamenání Ruského impéria i Sovětského svazu.

Život a dílo

Do Velké války

Vladimír Grigorjevič se podle gregoriánského kalendáře narodil 15. května 1874 v Petrohradu v rodině správce Imperiálního právnického institutu. Po absolvování petrohradského gymnázia v roce 1882 nastoupil na Michajlovské dělostřeleckého učiliště. Po absolvování této kadetské přípravky v roce 1895 odsloužil dva roky jako velitel čety u První gardové dělostřelecké brigády. V roce 1897 nastoupil ke studiu na Michajlovské dělostřelecké akademii. Studijní stáž absolvoval ve zbrojovce v Sestrorecku, ke se seznámil s autorem legendární opakovací pušky Mosin-Nagant, generálem Sergejem Ivanovičem Mosinem.

Na snímku absolventů akademie (1900) první stojící zleva

Po absolvování akademie byl v hodnosti kapitána povolán do zbrojního oddělení dělostřeleckého výboru Hlavního dělostřeleckého ředitelství. Dělostřelecký výbor dohlížel na vývoj a testování všech druhů zbraní zaváděných v ruské armádě. Výbor byl vytvořen již v roce 1808 ministrem války hrabětem Arakčejevem. Skládal se ze sedmi sekcí a ve zbrojním oddělení Fjodorov pracoval jako přednášející při představování jednotlivých zbraní. Získal zde možnost studovat odborné technické i historické materiály a zde také začala jeho celoživotní publikační činnost. V roce 1901 publikoval ve Zbrojařském sborníku práci Výzbroj ruské armády v průběhu 19. století (samostatně vyšlo 1911). Prvním samostatně vydaným dílem byl Vliv palby pěchoty na činnost artilerie z roku 1902. Nejdůležitější prací pak Automatické zbraně z roku 1906. Tato publikace byla odeslána do všech zbrojních továren a byla také darována jako bonus nejlepším absolventům zbrojních škol. Ovlivnila činnost mnoha významných konstruktérů své doby, jako Vasilije Alexejeviče Děgťarjova, Fjodora Vasiljeviče Tokareva či Georgije Semjonoviče Špagina. Při práci v Dělostřeleckém výboru se také zdokonalil v jazykových znalostech a setkal se s významnými světovými zbrojními výrobci. Zejména po rusko – japonské válce si uvědomil zaostávání ruské zbrojní výroby za světem. Zabýval se i chladnými zbraněmi a pracoval na zdokonalení kozácké šašky, ale jeho největší úsilí bylo věnováno automatizaci střelby.

Ve spolupráci s experimentálními dílnami zbrojního závodu v Sestrorecku pracoval na přeměně opakovací Mosinovy pušky na samonabíjecí. Jako kolega k soustruhu mu byl přidělen pozdější věhlasný zbraňový konstruktér, tulský rodák Vasilij Alexejevič Děgťarjov. Vývoj zde probíhal souběžně a nezávisle spolu s vývojem setníka Tokareva. Puška byla vyvíjena pro kazetu 5 nábojů 7,62x54mm R. Úspěšné testy proběhly v roce 1911 a o rok později bylo rozhodnuto o výrobě experimentální série 150 kusů. Puška byla o 600 g těžší než opakovací a nikdy nevstoupila do bojové služby. V té době již byl Vladimir Grigorjevič přesvědčen o nutnosti vývoje náboje nižšího výkonu.

Fjodorovova úspěšná práce na vývoji automatických zbraní byla oceněna v roce 1912 Velkou Michajlovovou cenou, udělovanou každých pět let za nejvýznamnější vynálezy v oblasti dělostřelectva.

Vladimir Fjodorov studoval zprávy lékařů z rusko - japonské války a dospěl k závěru, že zranění z ráže 6,5 mm a 8 mm se výrazně nelišily smrtností. Začal pracovat na vývoji vlastního střeliva s bezokrajovou nábojnicí 6,5x57 mm Fjodorov. V roce 1913 předvedl zbraň komorovanou pro toto střelivo, schopnou i střelby dávkou s odnímatelným zásobníkem pro 5 kusů střeliva. Následující zkoušky prokázaly vhodnost dalšího vývoje zbraně i střeliva, nicméně nadějný projekt ukončila válka.

První světová válka

Teprve měsíc před vypuknutím války dokončila Státní duma úvahy o Velkém programu přezbrojování ruské armády, jehož konec byl naplánován na rok 1917. První světová válka, zejména pak její délka trvání a rozšíření fronty na 1600 km carskou administrativu zaskočila. Proti ruské armádě stálo průmyslově vyspělé Německo s nejmodernějšími typy zbraní a pokud byli mobilizovaní v Rusku vůbec vybaveni puškami, jednalo se často o jednorané zbraně. Fjodorovův projekt byl zmrazen a výroba se soustředila na arzenál, který již byl ve službě.

Plukovník Fjodorov byl vyslán na jeden a půl roku dlouhou služební cestu do zahraničí, během níž navštívil Japonsko, Anglii, Francii a ostatní státy Dohody, kde vyjednával o dodávkách zbraní. „Byla to přísně tajná operace, do které se zapojily světové zpravodajské služby a ruská kontrarozvědka, kde vždy hrozilo nebezpečí neúspěchu a kde reálně hrozilo, že se zítra ráno nesejdeme.“ Díky úsilí Fjodorova dorazilo v letech 1914 až 1916 do Ruska z Japonska a Anglie asi 600 tisíc pušek a karabin japonského systému Arisaka. Pravidelně také navštěvoval frontu, kde na vlastní oči pozoroval technickou převahu Německa.

náboj 6,5 x50 mm Arisaka

Během pobytu v zahraničí studoval i zbraně spřátelených armád a jejich vývojové zázemí. Největší zájem a obdiv Fjodorov věnoval francouzskému lehkému kulometu Chauchat. Podařilo se mu vrátit k vývoji samočinné zbraně, která by střílela dávkou a měla rozměry a hmotnost pušky. Spolu s dodávkami japonských pušek se v bojující ruské armádě rozšířila ráže 6,5 mm, výkonově podobná střelivu 6,5x59 mm Fjodorov. Bylo tak rozhodnuto o dalším vývoji Fjodorovovy samočinné pušky, ovšem komorované na již rozšířený náboj 6,5 x 50 mm Arisaka. V roce 1916 Fjodorov předvedl samočinnou zbraň se zásobníkem pro 25 nábojů, schopnou plně automatické střelby. Ještě ten rok se 8 těchto pušek úspěšně účastnilo akcí na rumunské frontě. V září 1916 zadalo Hlavní ředitelství dělostřelectva objednávku do závodu v Sestrorecku na výrobu 25 000 "kulometů systému Fjodorov", ale později kvůli válečným potížím byla objednávka zpočátku snížena na 9 tisíc a později zcela stažena.

Generálmajor Fjodorov dokázal přesvědčit členy Rady obrany o potřebě vlastní výroby ručních automatických zbraní a především díky němu bylo v září 1916 rozhodnuto o vybudování závodu na výrobu kulometů ve městě Kovrov.

Sovětské období

Zleva stojící Kolesnikov, Děgťjarjov, sedící Konovalov, Fjodorov, Tokarev

V lednu 1918 V.I. Lenin podepsal dekret o vytvoření Dělnické a rolnické Rudé armády. Na rozkaz Hlavního dělostřeleckého ředitelství odešel Vladimír Fjodorov do Kovrova do znárodněné zbrojní továrny. Bývalý carský generál vyměnil skvělou kariéru v armádě za civilní pozici technického ředitele a člena představenstva závodu a byl pověřen vývojem své útočné pušky. Nejbližším kolegou zůstal Vasilij Alexejevič Děgťarjov. V roce 1919 byl z armády ze zdravotních důvodů propuštěn Georgij Semjonovič Špagin a poslán do Kovrova. V roce 1921 vznikla v Kovrovu pod vedením Fjodorova První konstrukční kancelář pro automatické zbraně v Sovětském svazu. Útočných pušek Fjodorova bylo celkem vyrobeno 3 200 kusů. Staly se však obětí ztenčujících se zásob japonské munice Arisaka a v roce 1925 bylo rozhodnuto o vývoji automatických zbraní komorovaných na ráži 7,62 mm a výše. V roce 1928 pak byly staženy z výzbroje armády. Fjodorov spolupracoval na vývoji Děgťarjovova lehkého kulometu DP.

V roce 1931 odjel do Moskvy, aby se věnoval teoretické práci. V té době začínaly éry čistek a procesů se sabotéry a carský generál Fjodorov byl pro jistotu odstaven mimo výrobu. Nedostal žádnou pozici na plný úvazek. Usadil se v malém domku na klidném okraji Moskvy a do práce se zapojoval pouze dobrovolně jako poradce nebo člen komise pro zbrojní záležitosti. Občas přednášel, opět dobrovolně. V takových podmínkách však mohl studovat a publikovat. Žil v bezdětném manželství s Fajnou Dmitrijevnou, ve společnosti se od okolního prostředí odlišoval vždy bílou košilí s motýlkem. Vladimír Fjodorov získal titul doktora technických věd a titul profesora. V letech 1942-1946 pracoval jako vědecký poradce v Lidovém komisariátu pro vyzbrojování a byl členem komise pro posuzování nových typů zbraní.

V roce 1943 získal hodnost generálporučíka ženijní a technické služby Rudé armády a byl mu udělen Leninův řád. Jeho zásluhy o dosažení vítězství nad Německem byly oceněny také Řádem vlastenecké války 1. stupně.

Do důchodu odešel v roce 1953. Až do posledních let života se věnoval vědecké práci, udržoval kontakty se zbrojovkou v Kovrovu a nadále radil kolegům. V roce 1964 obdržel ke svým 90.narozeninám druhý Leninův řád a byla vydána jeho vzpomínková práce Hledání zbraní.

Vladimir Grigorjevič Fjodorov zemřel 21. září 1966 v Moskvě a byl pohřben na Golovinském hřbitově.

Publikační činnost

Kresba z Fjodorovovy knihy Výzbroj ruské armády v průběhu 19. století

Vladimir Fjodorov se publikační činnosti začal věnovat ihned po ukončení studia. Pro odborné práce projevoval schopnosti analytického uvažování i potřebné trpělivosti a pečlivosti. Jeho práce se staly záchytnými body pro slavná konstruktérská esa své doby (Děgťarjov, Tokarev, Špagin …). Když byl na začátku třicátých let nucen opustit prostředí zbrojařských dílen, využil svého zájmu o historii naplno. V knize K otázce data prvního výskytu dělostřelectva v Rusku z roku 1949, datuje první použití této zbraně k roku 1382. Vědom si těsného sepětí zbraní s dějinami, využil analýzy popisu zbraní i k potvrzení pravosti textů eposu Slovo o pluku Igorově.  

„	Máme jen málo uměleckých děl, v nichž by byly zbraně tak pestře oslavovány, jako je Slovo o pluku Igorově	“
— Vladimir Grigorjevič Fjodorov

Chronologický přehled nejvýznamnějších prací

Výzbroj ruské armády v průběhu 19. století (ve Zbrojařském sborníku 1901, samostatně 1911 s atlasem výkresů)

Vliv palby pěchoty na činnost artilerie (1902)

Výzbroj ruské armády v krymském tažení (1904)

Chladné zbraně (1905)

Automatické zbraně (1906)

Současné zbrojařské problémy kulometné činnosti (1925)

Klasifikace automatických zbraní (1931)

Vypracování pracovních výkresů a technických specifikací pro modely ručních palných zbraní (1934)

Evoluce ručních palných zbraní, 2 díly (1938-1939)

Výroba zbraní na pomezí dvou epoch, 3 díly (1938-1939)

Historie pušky (1940)

K otázce data prvního výskytu dělostřelectva v Rusku (1949)

Vojenské otázky Igorova tažení (1951)

Kdo byl autorem „Slova o pluku Igorově“ a kde se nachází řeka Kayala (1956)

Hledání zbraní (1964)

Odkazy

Související články

• Avtomat Fjodorova
• Slovo o pluku Igorově
• Vasillij Alexejevič Děgťarjov
• Nikolaj Fjodorovič Makarov
• Fjodor Vasiljevič Tokarev
• Georgij Semjonovič Špagin
• Sergej Ivanovič Mosin

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Grigorjevič Fedorov na Wikimedia Commons

Autoritní data	GND: 1023610876 ISNI: 0000 0003 9036 6868 NTA: 198045069 PLWABN: 9810577516605606 VIAF: 283959927 WorldCat Identities: viaf-283959927

Portály: Lidé | Rusko