Přeskočit na obsah

Větrné mlýny ve Velkopolsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Větrné mlýny ve Velkopolsku jsou souborem staveb na území Polska, v oblasti, která bývala v 18. století centrem mlynářství v Evropě.[1]

Větrné mlýny se ve Velkopolsku objevují ve 14. století. K největšímu rozmachu dochází v 18. století, kdy se Polsko stalo obilnou velmocí a centrem mlynářství v Evropě. Na jeho území bylo přibližně 20 000 takových zařízení a jen ve Velkopolsku přes 12 000. Tehdy byly postaveny celé skupiny větrných mlýnů čítající několik desítek objektů. Například v okolí Lešna jich bylo téměř 100, Śmigielu kolem 60 a Rydzyny asi 40. Jde o větrné mlýny německého typu, nazývaných zde lidově koźlaki. Jde o dřevěné konstrukce vesměs z dubového nebo borového dřeva, otáčející se na svých základnách – trámových křížích, zvaných kozlík. Mlýnské kameny byly poháněny pohybem čtyř velkých perutí.[1]

Technický a ekonomický pokrok v následujících staletích však vedl k postupnému úpadku větrného průmyslu. V Polsku už není žádný aktivní větrný mlýn, který by mlel obilí. A těch neaktivních je stále méně. Ve Velkopolsku už zbylo jen posledních několik míst. V Lešně jsou dva a v okolních okresech jich zůstalo kolem šedesáti. Polovina z nich jsou již jen ruiny se zlomenými perutěmi nebo silně narušenou konstrukcí. Jiné jsou v o něco lepším stavu, zpravidla v soukromém vlastnictví, ale často nepřístupné. Jen několik z nich bylo přestavěno a nyní se využívají pro výstavy, ateliéry umělců, galerie, muzea nebo i kavárny.[1]

  1. a b c JANKOWSKI, Jarosław. Wielkopolski szlak wiatraczny. Rydzyna: Muzeum Rolnictwa i Młynarstwa w Rydzynie, 2009. ISBN 978-83-7445-064-5. (pl, de)