Sulislavský jazykový ostrov
Sulislavský jazykový ostrov (nebo také stříbrský jazykový ostrov[1], sulislavský národnostní ostrov,[2] pro svou malou rozlohu často označovaný také jako ostrůvek[3]) byla českojazyčná enkláva v západních Čechách u Stříbra. Jejím centrem byla obec Sulislav.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Sulislavský ostrov byl pozůstatkem mnohem rozsáhlejší českého osídlení na Stříbrsku. Na konci 18. století byly českojazyčné tyto obce: Sulislav, Sytná, Butov, Svinná, Vranov, Těchlovice, Otročín, Milíkov a Vrbice.[2] Česká menšina žila i v samotném centru oblasti, ve městě Stříbře, kde se i na konci 19. století kázalo v kostele česky.[4] Postupem času se čeština udržela pouze v Sulislavi, Svinné a Vranově a dále také v Butově a Sytnu, přičemž pouze v Sulislavi měli Češi většinu a také převahu v obecním zastupitelstvu. 80. léta 19. století přinesla zostřené národnostní různice mezi Čechy a Němci. Velkým příspěvkem k zachování českého rázu ostrůvku bylo otevření českých škol v Sulislavi a Vranově Ústřední maticí školskou v roce 1882 (i když vranovská fungovala jen pět let).[2] Výraznou postavou českého národního života byl v té době sulislavský starosta Adam Králenec, jenž má v Sulislavi pomník.[5]
Český ostrůvek zanikl po roce 1938, kdy se celé Stříbrsko, sulislavský ostrůvek nevyjímaje, stalo součástí třetí říše. Většina českých obyvatel, kteří se nepřihlásili k německé národnosti, byla nucena se vystěhovat do protektorátu. Po odsunu Němců po skončení druhé světové války se mohli čeští obyvatelé vrátit.[2]
Mapováním lidové kultury ostrůvku se zabývala Marie Ulčová s Oldřichem Blechou.[6]
Nářečí[editovat | editovat zdroj]
Území sulislavského ostrůvku patří do oblasti jihozápadočeských nářečí. V mluvě sulislavských Čechů, jak zjistil dialektologický výzkum provedený po druhé světové válce u původních obyvatel území, se dochovaly starobylé zvláštnosti, kterými se začleňuje do pásu okrajových nářečí, kam patří nářečí manětínské a chodské.[7] Příkladem místního nářečí může být promluva starého rolníka z Vranova Pilvouska-Tůmy zachycená Josefem Reslem ve sborníku Plzeňsko – list pro vlastivědu západních Čech: „Also, pane hučiteli, já jsem škála, já nepovolím, at Jemci dělají, co chtějí.“[4] Sulislavský ostrůvek je dobře patrný v mapové aplikaci Českého národního korpusu Mapka, kde je zúplna obklopen oblastí českého pohraničí, tedy oblastí bez tradičního nářeční zázemí.[8]
Obce[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Naše řeč – K jazykovému zeměpisu Čech. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2023-07-20]. Dostupné online.
- ↑ a b c d ŠTORKOVÁ, Nela et al. Jiné Plzeňsko: Obyvatelé plzeňského regionu v etnologické a historické perspektivě [online]. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2018 [cit. 2023-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-07-20.
- ↑ Casopis cesky lid XIV.. www.nulk.cz [online]. [cit. 2023-07-20]. Dostupné online.
- ↑ a b RESL, Josef. Zápas o český ostrov stříbrský. Plzeň - list pro vlastivědu západních Čech. Roč. XII, čís. 1.
- ↑ Památník Adama Králence v Sulislavi | Drobné památky. www.drobnepamatky.cz [online]. [cit. 2023-07-20]. Dostupné online.
- ↑ ŠTORKOVÁ, Nela. Marie Ulčová a její příspěvek k západočeskému muzejnictví. Muzeum. Roč. 56, čís. 1, s. 16. Dostupné online.
- ↑ Naše řeč – O dnešním stavu nářečí na bývalém menšinovém ostrůvku stříbrském. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2023-07-20]. Dostupné online.
- ↑ Mapka. korpus.cz [online]. [cit. 2023-07-20]. Dostupné online.