Přeskočit na obsah

Středoatlantský hřbet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Středoatlantský hřbet na bathymetrické mapě Atlantského oceánu

Středoatlantský hřbet je středooceánský hřbet v Atlantském oceánu, který vznikl v místě, kde se zemské desky od sebe vzdalují. V severním Atlantiku odděluje severoamerickou desku od eurasijské, v jižním Atlantiku pak jihoamerickou od africké desky. Hřbet se táhne od spojení s Gakkelským hřbetem severovýchodně od Grónska až k Bouvetovu trojnému uzlu v jižním Atlantiku, kde se stýkají jihoamerická, africká a antarktická deska. Část hřbetu v okolí Islandu se označuje jako Reykjaneský hřbet.

Středoatlantský hřbet je segmentem souvislé soustavy středooceánských hřbetů dlouhé přibližně 65 000 km, která obepíná Zemi a představuje nejdelší horský hřbet na světě.[1] Samotný Středoatlantský hřbet měří přibližně 16 000–20 000 km.[2] Vrcholová část hřbetu se obvykle nachází 1 500–3 000 m pod hladinou oceánu a je rozčleněna hlubokým riftovým údolím, které sleduje osu hřbetu; u rovníku jej přerušuje úzký Romancheův příkop s maximální hloubkou kolem 7 758 m.[3]

Středem riftu vystupuje magma z pláště, tuhne jako čedič a dochází k oceánské spreži (seafloor spreading). Průměrná rychlost rozpínání ve Středním Atlantiku je asi 2,5 centimetru za rok.[4]

Historie objevování a výzkumu

[editovat | editovat zdroj]

Existenci zvýšeniny uprostřed Atlantiku popsal roku 1853 Matthew Fontaine Maury na základě měření z lodi USS Dolphin, ale skutečnou morfologii hřbetu určila až pozdější měření. V letech 1872–1876 potvrdila hřbet a jeho pokračování do jižního Atlantiku Challengerova expedice.[5][1] V letech 1925–1927 zmapovala jeho průběh a vazby na Indický oceán Německá atlantická expedice (Meteor) pomocí tehdy nového echolotu.[6]

V 50. letech 20. století zpřesnilo obrazy dna systematické mapování vedené Marií Tharpovou a Brucem C. Heezenem, které odhalilo soustavu podélných údolí a hřbetů i seismicky aktivní centrální rift. Ukázalo se, že Středoatlantský hřbet je částí téměř souvislé, asi 65 000 km dlouhé soustavy hřbetů ve všech oceánech.[7][8] Tyto poznatky vedly k formulaci teorie rozšiřování oceánského dna a k obecné akceptaci deskové tektoniky.[9]

Geografie a členění

[editovat | editovat zdroj]

Hřbet sleduje přibližně osu Atlantiku a dělí oceán na západní a východní část. Na mnoha místech je přerušen podélnými transformními zlomy a příčnými prahy; v okolí rovníku jej rozděluje Romancheův příkop na Severní a Jižní středoatlantský hřbet. V severním Atlantiku se u Azor nachází tzv. azorský trojný uzel, kde se stýká eurasijská, severoamerická a africká deska.[1]

Vrchol hřbetu leží zpravidla 1,5–3 km pod hladinou; riftové údolí široké 80–120 km je místem nejmladší oceánské kůry a častých zemětřesení.[1]

Island

[editovat | editovat zdroj]

V jihozápadním Islandu se mořská část Středoatlantského hřbetu označuje jako Reykjaneský hřbet a na pevnině přechází do tzv. neovulkanické zóny. Na severu ostrova propojuje zlomová zóna Tjörnes Island s Kolbeinseyovým hřbetem.[1]

Geologie a vznik

[editovat | editovat zdroj]

Středoatlantský hřbet leží na vyvýšenině známé jako Středoatlantské vyzdvižení (Mid-Atlantic Rise). Jeho vznik souvisí s rozpadem Pangei v období triasu a jury, kdy se systém trojramenných prolomů zemské kůry postupně otevřel a přeměnil v místo, kde se zemské desky začaly od sebe vzdalovat; neaktivní ramena (aulakogeny) se zachovala jako předchůdci některých velkých říčních pánví na okrajích Afriky a Amerik (např. Amazonky, Mississippi či Niger).[10][11] Moderní modely rozpadu Pangei zvažují roli plášťových chocholů, subdukce i ústupu subdukčních zón.[12][13]

S magmatickou aktivitou hřbetu souvisejí i rozsáhlé hydrotermální vývěry (černí a bílí kuřáci) a unikátní ekosystémy využívající chemosyntézu (např. pole Lost City).

Ostrovy na Středoatlantském hřbetu

[editovat | editovat zdroj]
Bathymetrická mapa Atlantského oceánu se Středoatlantským hřbetem (světle modře)

Severní Středoatlantský hřbet

Jižní Středoatlantský hřbet

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mid-Atlantic Ridge na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 3 4 5 SEARLE, Roger. Mid-Ocean Ridges. Cambridge: Cambridge University Press, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01752-8. S. 3–4.
  2. ↑ Mid-Atlantic Ridge. whc.unesco.org [online]. UNESCO World Heritage Centre [cit. 2025-11-09]. Dostupné online.
  3. ↑ HILL, M. N.; LAUGHTON, A. S. Seismic Observations in the Eastern Atlantic, 1952. Proceedings of the Royal Society A. 1954, roč. 222, čís. 1150, s. 348–356. doi:10.1098/rspa.1954.0078.
  4. ↑ Understanding Plate Motions. pubs.usgs.gov [online]. United States Geological Survey, 1999-05-05 [cit. 2025-11-09]. Dostupné online.
  5. ↑ HSÜ, Kenneth J. Challenger at Sea: A Ship That Revolutionized Earth Science. [s.l.]: Princeton University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0-691-08735-1. S. 57.
  6. ↑ STEIN, Glenn. A Victory in Peace: The German Atlantic Expedition 1925–27. web.archive.org [online]. International Polar Year (archiv) [cit. 2025-11-09]. Dostupné online.
  7. ↑ EWING, W. M.; DORMAN, H. J.; ERICSON, J. N.; HEEZEN, B. C. Exploration of the northwest Atlantic mid-ocean canyon. Bulletin of the Geological Society of America. 1953, roč. 64, čís. 7, s. 865–868. Dostupné online. doi:10.1130/0016-7606(1953)64[865:EOTNAM]2.0.CO;2.
  8. ↑ HEEZEN, B. C.; THARP, M. Physiographic diagram of the western North Atlantic. Bulletin of the Geological Society of America. 1954, roč. 65, s. 1261.
  9. ↑ SPENCER, Edgar Winston. Introduction to the Structure of the Earth. [s.l.]: McGraw-Hill, 1977. ISBN 978-0-07-060197-0. (anglicky)
  10. ↑ BURKE, Kevin; DEWEY, John F. Plume-generated triple junctions: key indicators in applying plate tectonics to old rocks. Journal of Geology. 1973, roč. 81, čís. 4, s. 406–433. Dostupné online. doi:10.1086/627882.
  11. ↑ BURKE, Kevin. Development of graben associated with the initial ruptures of the Atlantic Ocean. Tectonophysics. 1976, roč. 36, čís. 1–3, s. 93–112. Dostupné online. doi:10.1016/0040-1951(76)90009-3.
  12. ↑ KEPPIE, D. F. How the closure of paleo-Tethys and Tethys oceans controlled the early breakup of Pangaea. Geology. 2015, roč. 43, čís. 4, s. 335–338. doi:10.1144/SP424.8.
  13. ↑ DANG, Z.; ZHANG, N.; LI, Z. X.; YAN, P. Pangaea's breakup: the roles of mantle plumes, orogens and subduction retreat. Geological Society, London, Special Publications. 2023, roč. 542, čís. 1. doi:10.1144/SP542-2022-345.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Středoatlantský_hřbet&oldid=25950546“