Inkluzivní fitness: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m robot: přidáno {{Autoritní data}}
Jarka D (diskuse | příspěvky)
m 1 odk.
 
Řádek 1: Řádek 1:
[[Soubor:Green Beard Effect.svg|náhled|Znázornění efektu zelenovouse: Pokud nejsou dva rozlišující geny kompatibilní, populace bude spět ke [[Speciace|speciaci]], čímž se kin-selekce aplikuje na genově podobnější jedince - stejné barvy obličeje.]]
[[Soubor:Green Beard Effect.svg|náhled|Znázornění efektu zelenovouse: Pokud nejsou dva rozlišující geny kompatibilní, populace bude spět ke [[Speciace|speciaci]], čímž se kin-selekce aplikuje na genově podobnější jedince stejné barvy obličeje]]
V [[Evoluční biologie|evoluční biologii]] je teorie '''inkluzivního fitness''' model evoluce [[Sociální chování|sociálního chování]], poprvé navržený [[William Donald Hamilton|W. D. Hamiltonem]] roku 1963.{{Zdroj?}} Místo pouze tradičního pojetí, čili chápání výhodnosti znaku jako jeho působení na počet potomků (''přímá reprodukce''), prosazoval Hamilton, aby se započítávaly také nepřímo působící znaky. Toto pojetí se nazývá ''nepřímá reprodukce ''a je k němu započítané působení na frekvenci znaků v jiných jedincích. Hamiltonova teorie je dnes vedle [[Reciproční altruismus|recipročního altruismu]] považována za hlavní teorii vývoje sociálního chování. V jistém smyslu tuto teorii pak rozšířil také Richard Dawkins ve své teorii Sobeckého genu.
V [[Evoluční biologie|evoluční biologii]] je teorie '''inkluzivního fitness''' model evoluce [[Sociální chování|sociálního chování]], poprvé navržený [[William Donald Hamilton|W. D. Hamiltonem]] roku 1963.{{Zdroj?}} Místo pouhého tradičního pojetí čili chápání výhodnosti znaku jako jeho působení na počet potomků (''přímá reprodukce'') prosazoval Hamilton, aby se započítávaly také nepřímo působící znaky. Toto pojetí se nazývá ''nepřímá reprodukce ''a je k němu započítané působení na frekvenci znaků v jiných jedincích. Hamiltonova teorie je dnes vedle [[Reciproční altruismus|recipročního altruismu]] považována za hlavní teorii vývoje sociálního chování. V jistém smyslu tuto teorii rozšířil [[Richard Dawkins]] ve své teorii [[Sobecký gen|sobeckého genu]].


Z pohledu genetiky je [[Reprodukční úspěšnost|evoluční úspěšnost]] bezprostředně závislá na počtu zanechaných kopií uvažovaného genu v populaci. Přestože se však před rokem 1964 obecně věřilo, že jediným způsobem jak toho docílit je zanechat v populaci přímé potomky, Hamiltonova studie z roku 1964 ukázala, že lze dokonce matematicky (s užitím jednoduchých empirických dat) dokázat, že významnou složkou strategie organizmu by měla být také snaha o rozšíření stejných genů u jiných jedinců. Tento efekt je nejlépe pozorovatelný na [[příbuzenský výběr|příbuzenském výběru]], čili podpoře příbuzných jedinců, nicméně hraje roli i jinde, například skrze [[efekt zelenovouse]], souboj pohlaví a [[rodičovský výběr]].
Z pohledu [[Genetika|genetiky]] je [[Reprodukční úspěšnost|evoluční úspěšnost]] bezprostředně závislá na počtu zanechaných kopií uvažovaného genu v [[Populace|populaci]]. Přestože se před rokem 1964 obecně věřilo, že jediným způsobem, jak toho docílit, je zanechat v populaci přímé potomky, Hamiltonova studie z roku [[1964]] ukázala, že lze dokonce matematicky (s užitím jednoduchých empirických dat) dokázat, že významnou složkou strategie organizmu by měla být také snaha o rozšíření stejných genů u jiných jedinců. Tento efekt je nejlépe pozorovatelný na [[příbuzenský výběr|příbuzenském výběru]] čili podpoře příbuzných jedinců, nicméně hraje roli i jinde ([[efekt zelenovouse]], souboj pohlaví, [[rodičovský výběr]]).


[[Sysel Beldingův]] je dobrým příkladem posunu od klasického darwinismu. Pokud tyto veverky spatří predátora, vydávají hlasité zvuky, aby varovaly ostatní veverky. Tím sice samy sebe uvedou do nebezpečí, nicméně mohou zachránit geny jiných veverek (se kterými stále sdílí 99% genofondu).<ref>Mateo JM, 1996. </ref>
Dobrým příkladem posunu od klasického darwinismu je [[sysel Beldingův]] (''Urocitellus beldingi''). Pokud tyto pozemní veverky spatří predátora, vydávají hlasité zvuky, aby varovaly ostatní veverky. Tím sice samy sebe uvedou do nebezpečí, nicméně mohou zachránit geny jiných veverek (se kterými stále sdílejí 99 % genofondu).<ref>MATEO, J. M. Early auditory experience and the ontogeny of alarm-call discrimination in Belding's ground squirrels (Spermophilus beldingi). ''Journal of comparative psychology.'' 1996, vol. 110, no. 2 (1996 06), s. 115–124. ISSN 0735-7036.</ref>


[[Eusocialita|Eusociální]] krevety ''[[Synalpheus regalis]]'' jsou také často uváděny jako příklad inkluzivního fitness. Větší krevety ochraňují před vnějšími útočníky menší. Prakticky pak získají silnější krevety výhodu, pokud naopak jejich potomci svůj gen pro statnost neprojeví. O to zde ale nejde, jde o to, že i menší krevety sdílejí s velkými většinu genů, takže se makroevolucí rozšířily krevety, které ochraňují všechny varianty.<ref name="Colony">{{Cite journal|author=J. Emmett Duffy, Cheryl L. Morrison & Kenneth S. Macdonald|title=Colony defense and behavioral differentiation in the eusocial shrimp ''Synalpheus regalis''|journal=[[Behavioral Ecology and Sociobiology]]|year=2002|volume=51|issue=5|pages=488–495|url=http://www.vims.edu/research/units/labgroups/marine_biodiversity/publications/_pdf/Duffy_et_al_2002_BES.PDF|format=PDF|doi=10.1007/s00265-002-0455-5|accessdate=15-04-2016}} {{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://www.vims.edu/research/units/labgroups/marine_biodiversity/publications/_pdf/Duffy_et_al_2002_BES.PDF |datum přístupu=2016-04-15 |url archivu=https://web.archive.org/web/20150803214955/http://www.vims.edu/research/units/labgroups/marine_biodiversity/publications/_pdf/Duffy_et_al_2002_BES.PDF |datum archivace=2015-08-03 }}</ref>
Jako příklad inkluzivního fitness jsou uváděny také [[Eusocialita|eusociální]] krevety ''[[Synalpheus regalis]]''. Větší krevety ochraňují před vnějšími útočníky menší. Prakticky pak získají silnější krevety výhodu, pokud naopak jejich potomci svůj gen pro statnost neprojeví. O to zde však nejde, jde o to, že i menší krevety sdílejí s velkými většinu genů, takže se makroevolucí rozšířily krevety, které ochraňují všechny varianty.<ref name="Colony">{{Cite journal|author=J. Emmett Duffy, Cheryl L. Morrison & Kenneth S. Macdonald|title=Colony defense and behavioral differentiation in the eusocial shrimp ''Synalpheus regalis''|journal=[[Behavioral Ecology and Sociobiology]]|year=2002|volume=51|issue=5|pages=488–495|url=http://www.vims.edu/research/units/labgroups/marine_biodiversity/publications/_pdf/Duffy_et_al_2002_BES.PDF|format=PDF|doi=10.1007/s00265-002-0455-5|accessdate=15-04-2016}} {{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://www.vims.edu/research/units/labgroups/marine_biodiversity/publications/_pdf/Duffy_et_al_2002_BES.PDF |datum přístupu=2016-04-15 |url archivu=https://web.archive.org/web/20150803214955/http://www.vims.edu/research/units/labgroups/marine_biodiversity/publications/_pdf/Duffy_et_al_2002_BES.PDF |datum archivace=2015-08-03 }}</ref>


== Reference ==
== Reference ==

Aktuální verze z 25. 2. 2022, 04:24

Znázornění efektu zelenovouse: Pokud nejsou dva rozlišující geny kompatibilní, populace bude spět ke speciaci, čímž se kin-selekce aplikuje na genově podobnější jedince – stejné barvy obličeje

evoluční biologii je teorie inkluzivního fitness model evoluce sociálního chování, poprvé navržený W. D. Hamiltonem roku 1963.[zdroj?] Místo pouhého tradičního pojetí – čili chápání výhodnosti znaku jako jeho působení na počet potomků (přímá reprodukce) – prosazoval Hamilton, aby se započítávaly také nepřímo působící znaky. Toto pojetí se nazývá nepřímá reprodukce a je k němu započítané působení na frekvenci znaků v jiných jedincích. Hamiltonova teorie je dnes vedle recipročního altruismu považována za hlavní teorii vývoje sociálního chování. V jistém smyslu tuto teorii rozšířil Richard Dawkins ve své teorii sobeckého genu.

Z pohledu genetiky je evoluční úspěšnost bezprostředně závislá na počtu zanechaných kopií uvažovaného genu v populaci. Přestože se před rokem 1964 obecně věřilo, že jediným způsobem, jak toho docílit, je zanechat v populaci přímé potomky, Hamiltonova studie z roku 1964 ukázala, že lze dokonce matematicky (s užitím jednoduchých empirických dat) dokázat, že významnou složkou strategie organizmu by měla být také snaha o rozšíření stejných genů u jiných jedinců. Tento efekt je nejlépe pozorovatelný na příbuzenském výběru čili podpoře příbuzných jedinců, nicméně hraje roli i jinde (efekt zelenovouse, souboj pohlaví, rodičovský výběr).

Dobrým příkladem posunu od klasického darwinismu je sysel Beldingův (Urocitellus beldingi). Pokud tyto pozemní veverky spatří predátora, vydávají hlasité zvuky, aby varovaly ostatní veverky. Tím sice samy sebe uvedou do nebezpečí, nicméně mohou zachránit geny jiných veverek (se kterými stále sdílejí 99 % genofondu).[1]

Jako příklad inkluzivního fitness jsou uváděny také eusociální krevety Synalpheus regalis. Větší krevety ochraňují před vnějšími útočníky menší. Prakticky pak získají silnější krevety výhodu, pokud naopak jejich potomci svůj gen pro statnost neprojeví. O to zde však nejde, jde o to, že i menší krevety sdílejí s velkými většinu genů, takže se makroevolucí rozšířily krevety, které ochraňují všechny varianty.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Inclusive fitness na anglické Wikipedii.

  1. MATEO, J. M. Early auditory experience and the ontogeny of alarm-call discrimination in Belding's ground squirrels (Spermophilus beldingi). Journal of comparative psychology. 1996, vol. 110, no. 2 (1996 06), s. 115–124. ISSN 0735-7036.
  2. J. Emmett Duffy, Cheryl L. Morrison & Kenneth S. Macdonald. Colony defense and behavioral differentiation in the eusocial shrimp Synalpheus regalis. Behavioral Ecology and Sociobiology. 2002, s. 488–495. Dostupné online [cit. 15-04-2016]. DOI 10.1007/s00265-002-0455-5.  Archivovaná kopie. www.vims.edu [online]. [cit. 2016-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-08-03.