Osmanské interregnum

Osmanské interregnum (1402 – 1413) bylo období kritického bezvládí v Osmanské říši, kdy se synové a potenciální nástupci sultána Bajezida I. nebyli schopni a ochotni podřídit se jednomu sultánovi.

Toto bezvládí začalo v roce 1402 porážkou Osmanů od krutého uzbeckého bojovníka s mongolskými kořeny Tamerlána v bitvě u Ankary. Samotný sultán Bajezid byl v této bitvě zajat a zemřel v zajetí za záhadných okolností v roce 1403. Nástupcem Bajezida se měl stát jeho syn Mehmed. Potvrdil ho Tamerlán, který po totálním zpustošení Malé Asie zaměřil své dobyvačné plány zpět na Dálný východ a v roce 1405 zemřel. Čtyři Mehmedovi bratři Sulejman, Isa, Mustafa a Musa odmítli uznat Mehmeda jako sultána a obsadili některá území Osmanské říše. Nejstarší bratr Sulejman obsadil evropské državy v Thrákii (nezničené Tamerlánem), Isa s podporou Sulejmana zabral město Bursa a okolí, samotný Mehmed se usadil ve městě Amasya.

Nastala série vzájemných občanských válek, kdy se uzavírali mezi bratry rozdílné koalice. Isa byl zavražděn nejspíš Mehmedovými agenty v roce 1406. Vojensky vítězil spíše ale Sulejman, který začal z Thrákie okupovat i západní část Malé Asie. Posléze však Musa s pomocí Mehmedových vojsk napadnul Sulejmana v Evropě a nakonec byl Sulejman v roce 1411 poražen a zabit.

Křesťané v Evropě však nebyli schopni této situace využít pro svůj prospěch zejména vzhledem k tehdejším vzájemným neshodách.

Musa ovládnul Thrákii, i on se však poté odmítl podřídit Mehmedovi. Teprve v roce 1413 porazil v Bulharsku Mehmed Musu s pomocí srbského despoty Stefana Lazareviče a mohl se stát nezpochybnitelným sultánem Mehmedem I.