Schlickovo ladění

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Schlickovo ladění je nerovnoměrně temperované ladění, které ve své práci v roce 1511 popsal Arnolt Schlick. Zatímco někteří hudební teoretici kladou Schlickovo cítění ještě do doby temperatur, odvozených z pythagorejského ladění, založeného na kvintách, jiní již v této práci hledají začátky vzniku středotónového ladění, založeného na velkých terciích.

Arnolt Schlick [1] svůj návod k ladění varhan popisuje zhruba následujícími slovy: „Začni s tónem F v manuálu a vem jeho horní kvintu a neber ji příliš vysoko (jak by odpovídalo čistému ladění), ale nech ji podle záznějů o něco níže, co sluch ještě snese, ale zase ne až tak moc…“ Z tohoto popisu lze stěží odvodit exaktní vztahy mezi tóny, které požaduje přesná hudební teorie, pracující s pojmy pythagorejské či syntonické koma a poměřující drobné odchylky intervalů na centy, a proto jsou pokusy o rekonstrukci Schlickova ladění nejisté. Uveďme dva autory, kteří se pokoušejí rekonstruovat toto ladění podle uvedených náhledů:

Barbour[editovat | editovat zdroj]

J. Murray Barbour [2] se jako první pokusil o rekonstrukci Schlickova ladění, přičemž vycházel z jedné šestiny pythagorejského komatu (PK). Kvinty F-C, C-G, G-D, D-A, A-E, E-H jsou laděny o 1/6 PK níže než čistě (698 centů), kvinty H-Fis, Fis-Cis, Dis-B a B-F jsou laděny o 1/12 PK níže než čistě, tzn. prakticky se rovnají kvintám rovnoměrně temperovaného ladění, jak je známe dodnes (700 centů), a Kvinty Cis-Gis a Gis-Dis jsou laděny o 1/6 PK výše než čistě (706 centů):

Kvinty Poměr frekvencí Popis Centy
F – C
C – G
G – D
D – A
A – E
E – H
Užší:
čistá kvinta zmenšená o šestinu
pythagorejského komatu
698
H - Fis
Fis – Cis
Dis – B
B – F
Rovnoměrně temperovaná:
čistá kvinta zmenšená o dvanáctinu
pythagorejského komatu
700
Cis – Gis
Gis – Dis
Širší:
čistá kvinta zvětšená o šestinu
pythagorejského komatu
706

Helmut K. H. Lange[editovat | editovat zdroj]

Lange [3] pokládá Barbourovu rekonstrukci za mylnou a naproti tomu se domnívá, že bylo Schlickovo myšlení již pevně svázáno se středotónovým laděním. Proto zužuje ladění oněch šesti kvint o 3/16 syntonického komatu.

Wegscheider s Wernerem [4] naproti tomu dávájí za pravdu Barbourovi a ukazují, že je to naopak Lange, který vychází ze špatného předpokladu o Schlickově svázanosti se středotónovým laděním. Tvrdí, že z pozorného čtení Schlickova díla jasně vysvítá, že jeho myšlení ještě navazuje na Pythagorejské ladění a proto se znaží zachovat konsonanci kvint do té míry, pokud je to možné. Odvolávají se na myšlení té doby, zejména na ladění Pareji (1428, tj. pouze 29 let před Schlickem) a Grammatea (1518, tj. ještě téměř 7 let po Schlickovi), jejichž ladění rovněž vychází z pythagorejského.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SCHLICK, Arnolt. Spiegel der Orgelmacher und Organisten. Speyer: [s.n.], 1511. 
  2. BLUME, Friedrich (Herausgeber). Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Allgemaine Enzyklopaedie der Musik. Svazek Band XIII. Kassel: [s.n.], 1949. 
  3. LANGE, Helmut K. H. Ein Beitrag zur musik. Temperatur der Musikinstr. vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Die Musikforschung. Kassel, 1968, roč. 21. Jahrgang. 
  4. WEGSCHEIDER, Kristian; WERNER, Helmut. Richtlinien zur Erhaltung wertvoller historischer Orgeln. Studien zur Aufführungpraxis und Interpretation von Instrumentalmusik des 18. Jahrhunderts. 1981, Heft 12.