Ródžú

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ródžú (老中) byl titul obvykle překládaný jako „starší“ nebo „stařešina“. Samotný pojem ródžú může odkazovat na jednotlivce nebo i na skupinu.

Jednalo se o jeden z nejvyšších vládních postů šógunátu Tokugawa v období Edo. Ródžú stáli na vrcholu šógunátní struktury a obvykle tvořili radu (čtyř až šesti) významných rodových knížat, která se zabývala problémy celostátního významu včetně dohledu nad jednotlivými knížaty i císařským dvorem.[1] Počet členů této „rady starších“ nebyl stálý, v období Edo se několikrát změnil. Ródžú byli jmenováni z řad tzv. fudai daimjó.[pozn. 1]

Práva a povinnosti[editovat | editovat zdroj]

Ródžú měl řadu pravomocí, které byly nejjasněji vymezeny v nařízení z roku 1634, jímž byla reorganizována vláda a vytvořena řada nových funkcí:

  • Vztahy s císařem, dvorem a vysokými náboženskými představiteli.
  • Dohled nad daimjó, kteří ovládali léno v hodnotě alespoň 10 000 koku.
  • Správa úředních dokumentů a úřední komunikace.
  • Dohled nad vnitřními záležitostmi šógunových území.
  • Ražba mincí a veřejné práce.
  • Vládní vztahy církví, dohled nad kláštery a svatyněmi.
  • Zajišťování map, plánů a dalších vládních záznamů.

Jmenovaní ródžú nesloužili všichni současně, ale střídali se. Každý byl šógunovi k dispozici vždy jeden měsíc a komunikoval s ním prostřednictvím komorníka, zvaného soba-jónin. Ródžú však působili také jako členové rady Hjódžóšo (評定所), která plnila podobnou roli jako nejvyšší soud.[pozn. 2]

Za vlády Cunajoši Tokugawy ztratili ródžú téměř veškerou svou moc. Cunajoši totiž začal více spolupracovat s tairó, komořími a dalšími osobami (napřiklad s Jošijasu Janagisawa, který obdržel pravomoci na úrovni tairó, ale nikoli titul samotný). Ródžú se stali spíše posly, kteří plnili svou roli prostředníků mezi šógunem a dalšími úřady, ale neměli žádnou moc cokoliv měnit nebo rozhodovat. Jak napsal Hakuseki Arai: „Jediné, co ródžú dělali, bylo jen předávání jeho [Jošijasových] pokynů“.[4] Po Cunajošiho smrti již ródžú svou dřívější moc nikdy nezískali. Nadále však po celé období Edo existovali jako vládní funkce i jako rada.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Fudai byla rodoví spojenci Tokugawů, které Iejasu či jeho nástupci povýšili do knížecího stavu. Počet fudai v tokugawském šógunátu dosahoval 145, jejich léna byla poměrně malá, s příjmy mezi 25 000 a 50 000 koku.[2]
  2. Hjódžóšo bylo shromáždění poradců. Založil ho již roku 1225 Jasutoki Hódžó (北条 泰時), aby zpřístupnil podíl na vládě i některým dalším mocným rodům.[3] Ródžú v tomto sboru rozhodovali např. významné spory o dědictví a další sporné státní záležitosti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rōjū na anglické Wikipedii.

  1. REISCHAUER, Edwin; CRAIG, Albert, 2012. Dějiny Japonska. 2. vyd. Praha: Lidové noviny. 476 s. ISBN 978-80-7106-513-5. S. 87–88. 
  2. BEASLEY, William G. The Meiji Restoration. [s.l.]: Stanford University Press, 1972. ISBN 0804708150. S. 18. (anglicky) 
  3. Reischauer a Craig (2012), s. 50.
  4. SANSOM, George Bailey. A History of Japan, 1615-1867. [s.l.]: Stanford University Press, 1963. 227 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8047-0527-1.